ECLI:CZ:US:2012:2.US.497.12.1
sp. zn. II. ÚS 497/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 15, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 21 Cdo 4809/2010-136, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2010, č. j. 11 Cmo 342/2009-95, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2009, č. j. 46 Cm 177/2005-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), popř. z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V konkursním řízení, jež předcházelo vlastnímu řízení o žalobě pro zmatečnost, které je předmětem této ústavní stížnosti, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2005, č. j. 1 Ko 256/2005-56, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005 č. j. 91 K 45/2004-40, kterým byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka (stěžovatele). Aniž by ve věci nařídily jednání, dospěly konkursní soudy k závěru, že dlužník neplní své splatné závazky ani vůči navrhovateli konkursu (Frenn Trading B. V.), ani vůči dalšímu věřiteli (Celní úřad v Tachově).
3. Proti výše uvedeným rozhodnutím konkursních soudů podal stěžovatel (v původním řízení o návrhu na prohlášení konkursu úpadce) žalobu pro zmatečnost. Jako důvod zmatečnosti stěžovatel uváděl, že v řízení o návrhu na prohlášení konkursu nemohl být osobou z hmotného práva povinnou, a proto neměl způsobilost být účastníkem řízení [§229 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], a dále že mu byla odňata možnost jednat před soudem, když došlo k prohlášení konkursu, aniž by bylo u soudů obou stupňů nařízeno jednání (§229 odst. 3 o. s. ř.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. května 2009, č. j. 46 Cm 177/2005-68, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že důvod zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dán, neboť způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením a zaniká smrtí) a je tedy zřejmé, že úpadce (stěžovatel) měl a má dosud procesní způsobilost. Ohledně zmatečnosti podle §229 odst. 3 o. s. ř. uvedl, že tento důvod byl podán opožděně.
4. K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. března 2010, č. j. 11 Cmo 342/2009-95, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejprve se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že zmatečnostní důvod podle §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dán. Ve vztahu k důvodu zmatečnosti podle §229 odst. 3 o. s. ř. ovšem dovodil, že tento důvod byl uplatněn včas, ale že ani touto zmatečností nejsou rozhodnutí soudů postižena. Úpadci nebyla postupem soudů odňata možnost jednat před soudem, neboť podle zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") jednání soud nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to soud považuje za nutné. Vzhledem k tomu, že zákon výslovně nestanoví, že soud musí nařídit jednání před vydáním usnesení, jímž se na majetek dlužníka prohlašuje konkurs, zaleží jen na úvaze soudu, zda považuje nařízení jednání za nutné či nikoliv. Zásadně však soud nebyl povinen nařídit jednání před rozhodnutím o návrhu na prohlášení konkursu, neboť k tomu postačilo, byl-li osvědčen úpadek dlužníka a byly splněny ostatní zákonné podmínky.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 21 Cdo 4809/2010-136, odmítnuto jako nepřípustné. Ve vztahu k důvodu zmatečnosti spočívajícím v odnětí možnosti jednat před soudem Nejvyšší soud uvedl, že v projednávané věci nebyl v původním řízení - jak vyplývá zejména z vyjádření úpadce ze dne 17. března 2005 - mezi účastníky spor o skutkovém stavu věci, který by mohl eventuálně přimět konkursní soud k nařízení jednání, ale pouze v rovině právního posouzení rozhodných skutkových okolností. Městský soud jako konkursní soud prvního stupně tedy mohl rozhodnout o návrhu věřitele na prohlášení konkursu bez nařízení jednání a ani odvolací soud, jak vyplývá z §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. března 2005, nemusel k rozhodnutí o odvolání úpadce nařizovat jednání. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006 sp. zn. 29 Odo 204/2003, které bylo uveřejněno pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
II.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel nejprve shrnuje dosavadní řízení a vydaná rozhodnutí. Zdůrazňuje, že v konkursním řízení, které předcházelo řízení o žalobě pro zmatečnost, byl na osobu stěžovatele prohlášen konkurs, aniž by však bylo nařízeno jednání, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím. Ve skutečnosti, že nebylo nařízeno jednání v konkursním řízení, potom spatřuje stěžovatel zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Poukazuje přitom na skutečnost, že v dané věci se nemohlo jednat o případ, kdy nebylo třeba nařizovat jednání. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že skutkový stav byl mezi účastníky nesporný. Naopak ze srovnání návrhu na prohlášení konkursu a svého vyjádření ze dne 17. března 2005 k tomuto návrhu dovozuje, že skutkový stav věci byl stěžovatelem před rozhodnutím o prohlášení konkursu rozporován (stěžovatel namítal zejména nedostatek aktivní legitimace navrhovatele a zpochybňoval skutečnost, že on je dlužníkem z úvěrové smlouvy předložené navrhovatelem). Rovněž vyjadřuje přesvědčení, že k nařízení jednání měly vést konkursní soud i nejasné okolnosti navrhovatelem tvrzené pohledávky z úvěrové smlouvy, neboť tato pohledávka byla přiznána rozsudkem pro zmeškání, který byl vydán, aniž by byla žalobní tvrzení tehdejšího věřitele jakkoliv meritorně přezkoumávána. Stěžovatel v souvislosti s rozsudkem pro zmeškání poukazuje na to, že jsou i pochybnosti o tom, zda vůbec byly splněny podmínky pro jeho vydání a zda je tento rozsudek pravomocný. Závěrem stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Exel proti České republice, v němž se uvádí, že jestliže neměl dlužník příležitost hájit svou věc při jednání před soudem prvního stupně nebo alespoň při odvolacím řízení, zakládá toto pochybení porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy.
III.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
8. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
9. V dané věci ústavní stížnost sice směřuje proti zamítavým rozhodnutím vydaným v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost, ale ze strany stěžovatele jde spíše cítit snahu o revidování rozhodnutí (rozsudku pro zmeškání), jímž byla pohledávka přiznána věřiteli a na jehož základě byl podán návrh na nařízení konkursu. Tato otázka (rozhodnutí o pohledávce navrhovatele rozsudkem pro zmeškání) nemůže být nyní předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
10. Ústavní soud se zabýval toliko námitkou, zda nedošlo nenařízením jednání v části konkursního řízení před prohlášením konkursu k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Tuto námitku stěžovatel uplatňoval již v řízení před dovolacím soudem a dovolací soud se jí také zabýval a především (s odkazem na shora citovaný judikát sp. zn. 29 Odo 204/2003) vymezil situace, za nichž lze rozhodovat v řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Přitom konstatoval, že právě o jednu z nich v tomto případě jde - konkrétně nastala situace, kdy mezi účastníky není veden spor o skutkový stav věci, ale o právní otázku. Pokud stěžovatel namítá, že s návrhem na prohlášení konkursu nesouhlasil a že měl vůči pohledávce navrhovatele, jakož i vůči jeho aktivní legitimaci, závažné námitky skutkového charakteru, nutno podotknout, že už dovolací soud zdůraznil a Ústavní soud nemá proti tomuto konstatování žádné výhrady, že v dané fázi řízení nejde o spor o skutkovém stavu věci, ale je v rovině právního posouzení rozhodných skutkových okolností (a to jak v otázce aktivní legitimace navrhovatele, tak i v otázce, zda je stěžovatel dlužníkem z úvěrové smlouvy). V této souvislosti je třeba poznamenat, že při prohlášení konkursu se nevyžaduje prokázání tvrzených skutečností, nýbrž vesměs postačí, aby byly pouze osvědčeny. K důvodnosti námitky nevede ani odkaz stěžovatele na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Exel proti České republice. Toto rozhodnutí a jeho obsah zohlednil Nejvyšší soud v již zmíněném a v daném případě i použitém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 204/2003 a aplikovaný §66a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání interpretoval v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Závěrem Ústavní soud poukazuje na svoje usnesení sp. zn. IV. ÚS 420/97 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/), jímž odmítl ústavní stížnost, kterou stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý způsobeného nenařízením jednání v části konkursního řízení, jež předcházela prohlášení konkursu.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu