infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.08.2012, sp. zn. II. ÚS 574/12 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:2.US.574.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:2.US.574.12.1
sp. zn. II. ÚS 574/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., právně zastoupeného Mgr. Davidem Rolným, advokátem se sídlem Chrastavská 273/30, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1104/2011 ze dne 31. 8. 2011 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 1/2011 ze dne 8. 2. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo v článku 8 odst. 2 a článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 52 T 6/2010-377 ze dne 27. 10. 2010 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a zároveň mu bylo uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení. Soud prvního stupně překvalifikoval spáchaný čin z trestného činu vraždy, jak byl specifikován v obžalobě, na zvlášť závažný zločin zabití. Změnu právní kvalifikace odůvodnil tak, že během dokazování bylo prokázáno, že stěžovatel agresi zaměřil proti otci, ke kterému měl dlouhodobě konfliktní vztah, jelikož otec rodinu dlouhodobě psychicky týral. Při jeho snížené odolnosti vůči zátěži, která byla prokázána znalci, jsou seberegulující a brzdící mechanismy oslabené, a vůči otci tak došlo k impulsivnímu vybití agrese. Jednání otce vůči rodině znalkyně charakterizovala jako dlouhotrvající psychický nátlak a vydírání, otec matku v minulosti napadl, velmi často se sebelitoval, vydíral zejména matku slovními projevy a demonstrativními pokusy o sebevraždu. S ohledem na postižení stěžovatele, velmi silný citový vztah k matce a sníženou frustrační toleranci, emoční oploštění a ztíženou sociabilitu a zejména, že se v jeho případě nemohlo jednat o plánované jednání, soud prvního stupně dovodil, že spáchaný čin lze podřadit pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu zabití dle nového trestního zákoníku. K odvolání krajské státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a zároveň mu bylo uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení. Vrchní soud v Praze po znovuprovedení rozhodujícího důkazu v podobě výpovědi obžalovaného konstatoval, že závěr prvostupňového soudu, že obžalovaného k deliktnímu jednání pohnulo dlouhodobé, pod vlivem alkoholu psychické vydírání ze strany poškozeného, a to demonstrativními pokusy o sebevraždu a výčitkami a že toto "vydírání" lze označit za předchozí zavrženíhodné jednání, je v příkrém rozporu se skutečným stavem věci. Výpověď obžalovaného oproti závěru nalézacího soudu žádné zásadní informace nezbytné pro aplikaci §141 tr. zákoníku neposkytuje. Dále není zřejmé, v čem vydírání dovozované nalézacím soudem, zejména z vyjádření psycholožky, konkrétně mělo spočívat. Je naprosto nelogické, aby obžalovaný, měl-li být při činu veden takovouto pohnutkou, krátce předtím, než došlo k zasazení bodných ran, s poškozeným v klidu a v pohodě v průběhu dopoledních hodin popíjel alkohol, který dokonce sám odešel nakoupit. Podle odvolacího soudu míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného, musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Z tohoto důvodu je tedy ustanovení §141 tr. zákoníku nutno vykládat spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je skutečně třeba rozumět takové vědomé a úmyslné chování poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující či působící anebo hrozící způsobit závažnou újmu na jejich právech. Takové jednání poškozeného však v projednávané věci zjištěno nebylo, a obžalovanému tak v souvislosti s privilegovanou skutkovou podstatou zločinu zabití, na rozdíl od některých z polehčujících okolností podle §33 tr. zákona, nemůže prospívat. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání společně s návrhem na přerušení výkonu trestu. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a návrh na přerušení výkonu zamítl. S rozhodnutím odvolacího ani dovolacího soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť ani jeden ze soudů nemohl mít za prokázanou tvrzenou neexistenci násilí na rozdíl od názoru soudu prvního stupně, který zhodnotil znalecký posudek, výstupní zprávu z psychiatrické léčebny a výslech matky, že k domácímu násilí vůči ní ve společné domácnosti po dlouhou dobu docházelo. Neexistenci týrání odvolací soud spatřoval v tom, že poškozená matka se nikdy neobrátila na Policii ČR a ani sousedé ničeho neslyšeli. Pouze z této domněnky, kterou však soud nijak nedokazoval, vyvodil, že v rodině bylo vše v pořádku. Jedním z hlavních znaků domácího násilí je, že se odehrává v soukromí, "tzv. za zavřenými dveřmi" a nikdo jiný, než poškození a agresor o tom neví. Dalším znakem i dle psycholožky L. W., autorky definice syndromu týrané osoby, je, že týraná osoba není schopna se obrátit na veřejnost se žádostí o pomoc, neboť není schopna ze strachu takovéto rozhodnutí učinit. Dále odvolací soud tvrdil, že existence předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného je v příkrém rozporu se skutečným stavem. Tento názor odvolacího soudu je čistou spekulací, neboť v rámci trestního řízení nedošlo a v podstatě ani nemohlo dojít k prokázání skutečného stavu věci, a tudíž argument, že pohnutka vyplývající z dlouhodobého zavrženíhodného jednání otce byla v příkrém rozporu se skutečností, není ničím opodstatněna. Stěžovatel nesouhlasí ani s výší uloženého trestu s výkonem ve věznici s ostrahou, kdy s ohledem na duševní stav a možnou nebezpečnost pro společnost je uložený trest zcela nepřiměřený. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že Nejvyšší soud zcela proti zákonnému procesnímu postupu, neboť mu dovolání soudem prvního stupně nebylo předloženo, dále nevyčkal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ani vyjádření soudu prvního stupně, a rozhodl o odmítnutí dovolání, aniž by se vypořádal s námitkami ohledně předcházejícího řízení, a ani se nevyjádřil k položené otázce zásadního právního významu při výkladu nového ustanovení zvlášť závažného zločinu zabití, konkrétně pak pojmu zavrženíhodné jednání poškozeného. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy všech stupňů věnovaly souzenému případu dostatečnou pozornost. Jednalo se o zvlášť závažný případ trestné činnosti a tak k němu bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení i přistupováno. Jak soud odvolací, tak posléze i soud dovolací, reagovaly na všechny námitky obhajoby stěžovatele a dostatečným způsobem se s nimi v napadených rozhodnutích vypořádaly. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné a téměř do detailu rozebral všechny relevantní námitky, které se k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vztahovaly. Odvolací soud překvalifikoval jednání stěžovatele na základě skutkového stavu věci ze zvlášť závažného zločinu zabití dle §141 odst. 1 tr. zákoníku na trestný čin vraždy dle §219 odst. 1 tr. zákona. V napadeném rozsudku, a to zejména na str. 5 a 6 vyložil, z jakých důvodů nelze daný případ podřadit pod citované ustanovení tr. zákoníku, když dle jeho přesvědčení nenastaly ve věci takové podmínky, které by toto umožňovaly. Vzhledem k tomu, že jedním z nástrojů sjednocování judikatury v trestních věcech je rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních, je Ústavní soud přesvědčen, že je to především tento soud, který je nadán závazným způsobem interpretovat podmínky, za nichž lze určité jednání klasifikovat jako zvlášť závažný zločin zabití dle §141 odst. 1 tr. zákoníku. V napadeném usnesení Nejvyšší soud nejprve obecně vyložil, že skutková podstata uvedeného trestného činu je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy, jež bude postihovat nižším trestem případy, kdy pachatel jiného usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Nejvyšší soud na str. 7 napadeného usnesení uvedl, že zabití je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace) v tom případě, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Konkrétně může jít např. o usmrcení osoby, která dlouhodobě fyzicky nebo psychicky týrala pachatele, anebo ho po určitou dobu zavrženíhodným způsobem sexuálně nebo jinak zneužívala. Může však jít i o jednorázové jednání poškozeného ve formě útoku nebo vyvolání nebezpečí směřujícího vůči zájmům chráněným trestním zákonem, pokud má požadovanou intenzitu, např. při překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze ze strany pachatele. Při zabití v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání není třeba, aby pachatel jednal "v silném rozrušení" nebo v jiném podobném stavu, neboť zákon zde vyžaduje pouze, aby jednání pachatele bylo vykonáno "v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného", přičemž na vlastním stavu mysli pachatele, která byla ovlivněna předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného, z hlediska jeho rozrušení v době činu nezáleží (srov. slovní spojení "v silném rozrušení ze strachu, ... nebo jiného omluvitelného hnutí mysli" a rozlučovací spojku "anebo"). Bude tedy jako zabití posuzováno i jednání pachatele, který nebude v rozhodné době v silném rozrušení a dokonce bude "v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného" jednat s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, což je i pochopitelné, neboť pachatel se v takových případech často obává poškozeného, který vůči němu jednal zavrženíhodným způsobem, a proto se na čin "připraví" tím, že si ho rozmyslí nebo ho předem uváží. Je však třeba zdůraznit, že míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného, musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku tedy musí být vykládáno spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací). Je samozřejmé, že mezi předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného a úmyslným usmrcením ze strany pachatele musí být dána zřejmá a nepochybná příčinná souvislost, přičemž provokující jednání poškozeného musí být podstatnou a zásadní pohnutkou pachatele trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Pod vyloženou obecnou definici však podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze podřadit jednání stěžovatele. Nejvyšší soud se tak přiklonil k právnímu názoru odvolacího soudu, který neshledal, že by stěžovatel spáchal skutek v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, neboť takové jednání poškozeného vůči stěžovateli nebo jeho matce z provedených důkazů nevyplynulo. Nejvyšší soud se velmi podrobně na str. 8 až 10 věnoval konkrétním okolnostem daného případu, po jejichž zvážení dospěl k výroku o zjevné neopodstatněnosti dovolání. Námitky stěžovatele týkající se procesního postupu dovolacího soudu nedosahují v daném kontextu ústavně právní roviny. Nejvyšší soud rozhodl na základě podaného dovolání, spis byl nalézacím soudem tomuto soudu zaslán dne 16. 8. 2011, Nejvyšší stání zastupitelství obdrželo žádost o vyjádření dne 15. 8. 2011. Vyjádření příslušného státního zastupitelství k podanému dovolání není podmínkou pro jeho projednání, a pokud Nejvyšší soud konal neveřejné zasedání dne 31. 8. 2011, zdá se lhůta pro vyjádření státního zastupitelství jako přiměřeně dlouhá. Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, skutkový stav věci je dostatečně podrobně popsán a důkazy, i když nepřímé, na základě kterých byl uznán vinným, tvoří ucelený řetězec. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jejich ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry. Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2012 Stanislav Balík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:2.US.574.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 574/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 8. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 2. 2012
Datum zpřístupnění 13. 9. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §219
  • 141/1961 Sb., §125, §2 odst.5, §2 odst.6
  • 40/2009 Sb., §141 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík trestný čin/vražda
dokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-574-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 75811
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22