infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.05.2012, sp. zn. II. ÚS 747/12 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:2.US.747.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:2.US.747.12.1
sp. zn. II. ÚS 747/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti BYT A SERVIS ND DRUŽSTVO OLOMOUC, se sídlem Olomouc, U Sportovní haly 542/3, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Olomouc, Na Střelnici 1212/39, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 62/2008-321 ze dne 13. 10. 2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 28 Cm 174/1999-231 ze dne 27. 6. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Cdo 549/2010-385 ze dne 30. 11. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby, jíž na základě ust. §29 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb. uplatňoval finanční nárok vyčleněného družstva po družstvu původním - Stavebním bytovém družstvu Olomouc, neboť neunesl břemeno tvrzení. Rovněž požaduje zrušení shora uvedeného rozhodnutí krajského soudu a po doplnění ústavní stížnosti i usnesení Nejvyššího soudu čj. 29 Cdo 549/2010-385 ze dne 30. 11. 2011, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že část členů využila ustanovení §29 zák. č. 72/1994 Sb. a vyčlenila se z původního Stavebního bytového družstva Olomouc (v řízení u obecných soudů žalovaného) do družstva stěžovatele, tj. BYT A SERVIS ND DRUŽSTVO OLOMOUC (v řízení u obecných soudů žalobce, dále jen stěžovatel). Spor o zrušení a likvidaci vyčleněného družstva byl pravomocně ukončen rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci pod čj. 2 Cmo 422/2001-237 ze dne 19. 11. 2003, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pod čj. 29 Cm 11/96-199 ze dne 5. 6. 2001. Žaloba o vypořádací podíl dle §29 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb. byla podána již 20. 4. 1999. V žalobě bylo od počátku skutkově tvrzeno to, co má být předmětem vypořádání v rozsahu dostupných informací, tedy pouze vypořádání tzv. společného majetku členů družstva bez zahrnutí hodnoty bytů či domů, které nezahrnují žádný tzv. společný majetek družstva. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh sporu a uvádí výhrady k jednotlivým procesním krokům obecných soudů, a to i pokud jde o obsah usnesení, kterými byl vyzýván k doplnění skutkových tvrzení. U jednání dne 11. 1. 2006 byl stěžovatel poučován v tom směru, že má tvrdit mimo jiné výši vypořádacího podílu každého člena družstva, tedy jak družstva původního, tak družstva vypořádacího. Poučení bylo odlišné od následných poučení, zejména odvolacího soudu (z poučení vyplynulo, že předmětem vypořádání nemá být pouze tzv. "společný majetek členů družstva", tedy majetek mimo družstevní jednotky, ale veškerý majetek). Stěžovatel již v žalobě navrhoval určení soudního znalce, neboť nárok vyplývá ze zákona a sporná je pouze jeho výše, kterou je bez podkladů a odborných znalostí problém určit. Žalobu nebylo možno podat na základě konkrétního výpočtu, neboť k tomu družstvo vyčleněné nemělo nikdy dostatek podkladů (a doposud nemá). Pokud něco nelze určit přesně, měly soudy postupovat podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu a stanovit plnění co nejbližší či nejpravděpodobnější. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací přes další návrhy stěžovatele neustanovily nikdy znalce, ani samy neučinily nic, co by vedlo ke zjištění výše vypořádacího podílu, ale omezily se na neustálé výzvy k doplnění skutkových tvrzení, přičemž patrně zaměnily skutková tvrzení, skutková zjištění a dokazování, neboť je zřejmé, že to co je po žalobci požadováno jako skutkové tvrzení lze zjistit až dokazováním, a to pouze na základě podkladů, které by bylo uloženo družstvu žalovanému doložit. Podle názoru stěžovatele byla skutková tvrzení od počátku dostačující pro vedení sporu a zejména pro dokazování. Soud prvního stupně bez jakéhokoliv odůvodnění rozhodl, že dokazování se provádět nebude, aniž by se vypořádal s důkazními návrhy a vysvětlil, proč je nebude provádět. S formalistickým způsobem, jakým soud vyložil povinnost tvrzení a povinnost důkazní se stěžovatel nemůže ztotožnit, zejména pak v tomto případě, kde nelze zjednodušit celou věc na možnosti žalující strany, neboť vypořádání mezi družstvy je ze zákona povinně vzájemné, a jsou proto povinny obě strany poskytnout součinnost sobě navzájem a následně i soudu. Stěžovatel zpochybňuje procesní situaci, kdy soud o tom, že nárok je dán, vydá usnesení, které je sice usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2006 zrušeno, ale s odůvodněním, že nárok je dán ze zákona. Následně odvolací soud pravomocně konstatuje, že skutková tvrzení jsou dostatečná, resp. žaloba projednatelná a neodmítá se. Namísto provádění dokazování skutkových tvrzení směřujících ke zjištění výše nároku soud bez odůvodnění rozhodne, že dokazování nebude prováděno a žalobu zamítne. Stěžovatel dále namítá, že u jednání dne 11. 1. 2006, 27. 6. 2007 a 8. 10. 2009 byla odepřena účast jím zvolenému právnímu zástupci, neboť jeho žádosti o odročení jednání nebylo vyhověno, přestože substituce nebyla vhodná. Nebyla také dořešena řádně otázka věcné příslušnosti soudu, když ve stejné věci bylo rozdílně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci 8 Cmo 249/2005 o zcela jiné věcné příslušnosti. Stěžovatel poukazuje i na nepřiměřenou délku řízení (více jak 10 let) a za nespravedlivé a nepřiměřené považuje uložení povinnosti k úhradě nákladů řízení. Vrchní i Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze stručně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, Ústavní soud proto tato vyjádření z procesně ekonomických hledisek nedoručoval stěžovateli k replice. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem krajského soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Z obsahu připojeného spisu a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 4 002 750 Kč, kterou měl představovat vypořádací podíl, na nějž má jako vyčleněné družstvo nárok vyplývající z ust. §29 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb. Uváděl, že nárok vychází z kvalifikovaného odhadu, dle nějž by měl vypořádací podíl činit 1350 Kč na člena (vyčleněno bylo 2965 členů), neboť stěžovatel nemá k dispozici potřebné údaje. Mezitímní rozsudek ze dne 6. dubna 2001 č.j. 28 Cm 174/99-22, kterým bylo rozhodnuto tak, že základ žalobou uplatněného nárokuje důvodný, byl odvolacím soudem zrušen usnesením ze dne 25. září 2003 č.j. 2 Cmo 349/2001-48 pro absenci předpokladů pro vydání. Usnesením vrchního soudu ze dne 17. 5. 2006 bylo změněno usnesení krajského soudu čj. 28 Cm 174/99-107 ze dne 11. ledna 2006, jímž byla odmítnuta žaloba jako neprojednatelná pro nedostatek skutkových tvrzení tak, že se žaloba neodmítá, neboť stěžovatel vyhověl požadavku soudu prvního stupně -výzvě ze dne 25. 3. 2004 čj. 28 Cm 174/99-58 (Ústavní soud podotýká, že v uvedeném usnesení není uvedeno, že by žaloba byla projednatelná, ale pouze, že stěžovatel ke svému odvolání přiložil seznam členů s délkou členství a výši členského podílu každého člena, přičemž vrchní soud nezkoumal, zda požadované údaje měly být součástí žaloby jako skutková tvrzení a zda jejich nedostatek bránil v pokračování řízení). Z obsahu spisu dále vyplývá, že stěžovatel byl znovu vyzýván k doplnění skutkových tvrzení ohledně žalované výše vypořádacího podílu. Přes opakované výzvy k doplnění chybějících skutkových tvrzení a součinnost soudu, který vyzval i žalovaného a třetí osoby k předložení podkladů, stěžovatel potřebná skutková tvrzení nedoplnil. Dle obecných soudů jeho žaloba tak neobsahovala rozhodnou skutečnost pro posouzení oprávněnosti nároku, jímž je dle ust. §29 odst. 3 zák. Č. 72/1994 Sb. výše vypořádacího podílu každého člena žalobce i žalovaného ke dni vyčlenění. Stěžovatel sice uváděl celkový počet členů družstva žalovaného, kteří se stali jeho členy, netvrdil však u žádného z nich výši vypořádacího podílu. Totéž platí pro členy žalovaného družstva, kteří zůstali jeho členy, resp. se následně stali členy dalších v mezidobí vyčleněných družstev. Vypořádací podíl je přitom diametrálně odlišnou veličinou než podíl členský, jehož výši - ovšem jen u vyčleněných členů - stěžovatel uvedl. Krajský soud dospěl proto k závěru, že vyčerpal všechny možnosti přípravy jednání a nezbylo mu než žalobu zamítnout. Vrchní soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil jako věcně správný, neboť stěžovatel potřebná skutková tvrzení nedoložil a nedotvrdil skutečnosti k veškerému majetku jak původního, tak vyčleněného družstva a výši vypořádacího podílu, kdy teprve poté by bylo možné provést vypořádání v poměru součtu vypořádacích podílů členů původního a vyčleněného družstva. Tvrzení v žalobě zjednodušené na násobek členského podílu v penězích nemohlo být podkladem pro posouzení nároku žalobce, neboť není vyloučeno, jak tvrdí žalovaný, že žalobce získal vyčleněním přímo ze zákona hodnoty přesahující jeho podíl vypočtený dle poměru součtu vypořádacích podílů členů účastníků. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel vymezil předmět řízení tak, že po žalovaném požadoval úhradu žalované částky z titulu nezaplaceného vypořádání mezi "starým a nově vzniklým družstvem vyčleněním" s odkazem na ust. §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. Uváděl, že ve výčtu je uveden členský podíl místo vypořádacího, protože pro stanovení vypořádacího podílu nemá dostatek podkladů. Za situace, kdy z citovaného ustanovení vyplývá, že pro uplatnění nároku na vypořádání v penězích je nutné vylíčit, jaký majetek se vypořádává, jakož i skutečnosti nezbytné pro určení poměru vypořádání, přičemž stěžovatel dle obecných soudů přes opakované výzvy tyto skutečnosti netvrdil (jak sám uvedl, nebyl schopen svá tvrzení doplnit), nelze považovat závěry soudů, dle nichž stěžovatel neunesl břemeno tvrzení za ústavně rozporné. Ústavní soud zdůrazňuje, že vlastní obsah stěžovatelových tvrzení není oprávněn posuzovat, neboť je na obecných soudech, aby rozhodly, zda účastník vyhověl požadavku ustanovení §101 o.s.ř. V projednávané věci se jednalo o řízení sporné, ovládané zásadou projednací. Soudům tak nelze vytýkat, že v podstatě "namísto stěžovatele" nepředkládaly způsobilá skutková tvrzení, která by se mohla stát předmětem dokazování. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně objasnil, že v procesu dochází k posuzování shody mezi jednotlivými tvrzeními a důkazy a při absenci tvrzení nebo důkazů nemůže k tomuto procesu, jenž má vést k zjištění skutkového stavu, vůbec dojít. Dle soudu s ohledem na učiněné závěry bylo dále nadbytečné a též nemožné provádět dokazování, neboť nebylo zjevné, jaké skutečnosti mají být předmětem dokazování (netvrzená výše vypořádacího podílu každého jednotlivého člena žalobce i žalovaného ke dni vyčlenění a jejich následný součet). Důvodná za této situace proto není výtka, že soud neobjasnil, z jakých důvodů nebylo prováděno dokazování a vyhověno návrhu stěžovatele na vyhotovení znaleckého posudku. Ze skutečnosti, že byl stěžovatel opakovaně vyzýván k doložení svých skutkových tvrzení, přičemž jednotlivé výzvy se lišily v závislosti na stěžovatelem částečně doplněném tvrzení, pak nelze dovozovat, že byl v řízení nesprávně poučen, neboť výzvy soudu vedly stěžovatele ke splnění povinnosti tvrzení vztahující se k žalovanému nároku. K námitce nedořešení věcné příslušnosti soudu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, že by ji uplatnil v řízení u obecných soudů či podal ústavní stížnost v dílčí otázce věcné příslušnosti. Rozhodování o posouzení námitky věcné nepříslušnosti (§104a odst. 2 o.s.ř.) směřuje k tomu, aby ve věci rozhodly věcně příslušné soudy, nikoliv aby tato námitka byla uplatňována a přezkoumávána až podle toho, zda účastníkům vyhovuje pravomocné rozhodnutí sporu či nikoliv. Za nedůvodnou je nutné považovat rovněž námitku týkající se odepření účasti zvoleného právního zástupce. Rozhodnutí o vyhovění požadavku na odročení jednání spadá do pravomoci obecných soudů, přičemž z odůvodnění je zcela zřejmé, z jakých důvodů požadavku stěžovatele na odročení jednání nevyhověly. Na stěžovateli, resp. jeho právním zástupci bylo, kterého z "kolizních" jednání se osobně zúčastní a jak využije možnosti substituce. I když Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že jednání v jeho věci se může jevit jako nepřiměřeně dlouhé, neboť rozhodnutí se závěrem soudu, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení, nabylo právní moci více jak po 10 letech od podání žaloby, nelze než námitku ohledně průtahů řízení z pozice Ústavního soudu hodnotit jako nepřípadnou. Stěžovatel totiž poukazuje na porušení svých práv v důsledku průtahů řízení před obecnými soudy, které již bylo skončeno. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, byla do právního řádu vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci. Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Jak již bylo předesláno, Ústavnímu soudu nepřísluší z pozice další odvolací instance znovu přezkoumávat, zda stěžovatel unesl břemeno tvrzení či nikoliv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. I když lze chápat stěžovatele, že subjektivně vnímá výsledek řízení jako nespravedlivý, neboť je přesvědčen, že požadovaná skutková tvrzení sice nebyl schopen předložit, ale právě proto měla vyplynout z dokazování, nezbývá než odkázat na zásadu "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2012 Stanislav Balík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:2.US.747.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 747/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 31. 5. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 3. 3. 2012
Datum zpřístupnění 21. 6. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 72/1994 Sb., §29 odst.3
  • 82/1998 Sb., §13, §31a
  • 99/1963 Sb., §132, §120, §101, §104a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík družstvo/bytové
podíl/vypořádací
soud/odročení jednání
příslušnost/věcná
dokazování
důkazní břemeno
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-747-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 74587
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23