ECLI:CZ:US:2012:2.US.800.12.1
sp. zn. II. ÚS 800/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 28. listopadu 2012 sp. zn. II. ÚS 800/12 ve věci ústavní stížnosti Ostreal, s. r. o., se sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava-Svinov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2011 č. j. 29 Cdo 603/2010-144 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2009 č. j. 11 Co 304/2009-87 ve znění usnesení ze dne 13. 11. 2009 č j. 11 Co 304/2009-119, jimiž bylo rozhodnuto o vlastnictví bytových jednotek se spoluvlastnickými podíly na společných částech budovy a pozemcích v neprospěch stěžovatelky, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a statutárního města Ostrava, městského obvodu Svinov jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2011 č. j. 29 Cdo 603/2010-144 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2009 č. j. 11 Co 304/2009-87 ve znění usnesení ze dne 13. 11. 2009 č. j. 11 Co 304/2009-119 se ruší.
II. Uvedenými rozsudky došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo vyhověno návrhu žalobce - statutárního města Ostrava, městského obvodu Svinov (v řízení u Ústavního soudu vedlejší účastník) a rozhodnuto, že žalobce je vlastníkem dvou bytových jednotek, jež byly předmětem sporu.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2009 č. j. 16 C 191/2008-35 byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka, aby soud určil, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných bytových jednotek č. 556/2 a č. 556/4 spolu se spoluvlastnickými podíly na společných částech budovy a pozemcích v obci Ostrava, katastrálním území Svinov. V odůvodnění soud uvedl, že kupní smlouvy uzavřené dne 25. 9. 1996 ohledně předmětných nemovitostí mezi vedlejším účastníkem a právními předchůdci stěžovatelky, tj. Ing. Z. P. a Ing. T. K. jsou sice absolutně neplatné, avšak stěžovatelka, která nabyla předmětné bytové jednotky od nevlastníka, se přesto stala jejich vlastníkem s ohledem na dobrou víru.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2009 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že vedlejší účastník je vlastníkem uvedených bytových jednotek spolu se spoluvlastnickými podíly na společných částech budovy a pozemcích. Dle soudu při uzavírání původních smluv mezi vedlejším účastníkem, jako vlastníkem nemovitosti, a právními předchůdci stěžovatelky nebyly splněny podmínky dle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), (původním nájemcům nebyly učiněny nabídky na převod bytových jednotek), a proto jsou smlouvy ze dne 25. 9. 1996 absolutně neplatné. Z toho dle krajského soudu vyplývá, že i následně dne 1. 2. 2008 uzavřená kupní smlouva mezi Ing. Z. P. a Ing. T. K. a stěžovatelkou, na základě které stěžovatelka tvrdí, že nabyla vlastnické právo mimo jiné i k předmětným bytovým jednotkám s právními účinky vkladu práva vlastnictví k 6. 2. 2008, je absolutně neplatná. S právním názorem soudu prvního stupně, dle něhož stěžovatelka předmětné nemovitosti nabyla na základě dobré víry, však odvolací soud nesouhlasil, neboť k nabytí mohlo dojít pouze na základě vydržení, přičemž vzhledem k řízení vedenému u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35C 161/2003 právní předchůdci žalovaného nemohli být v dobré víře ohledně nabytí vlastnictví k předmětným bytovým jednotkám, protože jejich vlastnictví bylo v průběhu uvedeného řízení zpochybňováno.
Dovolání bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto s tím, že správnost závěrů odvolacího soudu se stěžovatelce nepodařilo zpochybnit.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí obsahově a právně souvisí s předcházejícími rozhodnutími vydanými v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 161/2003, v němž právě byla řešena otázka nabytí vlastnictví nemovitostí na základě smluv uzavřených mezi vedlejším účastníkem a Ing. Z. P. a Ing. T. K. (vedlejší účastník se v tomto sporu domáhal určení, že je vlastníkem celého domu a příslušných pozemků).
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999 č. j. 35 C 55/97-62 bylo určeno, že vlastníkem budovy č. p. 556 a přilehlých pozemků je město Ostrava (vedlejší účastník), neboť všechny kupní smlouvy o prodeji bytových jednotek jsou absolutně neplatné. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2000 č. j. 42 Co 297/2000-91 byl rozsudek soudu prvního stupně v meritorní věci potvrzen. Krajský soud shodně uvedl, že kupní smlouvy ohledně bytových jednotek 556/2 a 556/4 jsou absolutně neplatné z důvodu porušení nabídkové povinnosti dosavadním nájemcům a smlouvy týkající se bytových jednotek 556/1, 556/3 jsou neplatné pro rozpor se zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, vyhláškou č. 2 městského obvodu Ostrava-Svinov a vyhláškou města Ostravy č. 8/92.
Na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003 pod č. j. 28 Cdo 1312/2001-121 byly uvedené rozsudky okresního soudu a krajského soudu zrušeny. (Důvodem pro zrušující rozhodnutí bylo nesprávné posouzení platnosti kupních smluv k bytovým jednotkám č. 556/1 a 556/3.)
Následně byl vydán rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2004 č. j. 35 C 161/2003-135, jímž byla žaloba vedlejšího účastníka na určení vlastnictví zamítnuta, neboť soud kupní smlouvy shledal platnými. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2005 byl prvostupňový rozsudek sice potvrzen se závěrem, že byť se ve vztahu k bytovým jednotkám č. 556/2 a 556/4 jedná o smlouvy neplatné, nelze žalobě vedlejšího účastníka vyhovět a určit, že je vlastníkem celé nemovitosti tak, jak ve výroku požadoval, protože smlouvy vztahující se k bytovým jednotkám č. 556/1, 556/3 včetně pozemků byly shledány platnými.
Dovolání vedlejšího účastníka bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008 č. j. 28 Cdo 824/2006-170 odmítnuto jako nepřípustné, přičemž v odůvodnění je opět výslovně uvedeno, že odvolací soud dospěl v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným již v jeho rozsudku ze dne 28. 8. 2003 k správnému závěru, že kupní smlouvy k bytovým jednotkám č. 556/2 a 556/4 jsou neplatné pro nesplnění podmínek §22 zákona č. 72/1994 Sb.
Stěžovatelka má za to, že se soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s otázkou dobré víry nabyvatele (stěžovatelky), předvídatelnosti soudního rozhodnutí, určení vlastnického práva k bytovým jednotkám, posouzení překážky věci již rozsouzené a i projevení vůle obce v návaznosti na jednání zástupce obce.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy a Nejvyšší soud již od roku 1997 opakovaně, a to rozdílně posuzují otázku platnosti kupních smluv o převodu nemovitostí uzavřených mezi vedlejším účastníkem (jako prodávajícím) a Ing. Z. P. a Ing. T. K. (právní předchůdci stěžovatelky), což má klíčový význam pro následné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva.
Stěžovatelka považuje za paradoxní, že neplatnosti kupních smluv se dovolává vedlejší účastník, který porušil svoji povinnost učinit nájemci kvalifikovanou nabídku na převod bytové jednotky v souladu s ustanovením §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, přičemž již nežijící nájemci se nikdy v minulosti nedomáhali svých nároků z titulu porušení jejich předkupních práv.
Stěžovatelka je přesvědčena, že Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud dospěly k nesprávnému právnímu názoru, pokud dovodily, že kupní smlouvy o převodu bytových jednotek č. 556/2 a 556/4 uzavřené mezi vedlejší účastníkem a Ing. Z. P. i Ing. T. K. jsou neplatné, z čehož dovodily i neplatnost kupních smluv následně uzavřených mezi nimi a stěžovatelkou.
Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003 č. j. 28 Cdo 1312/2001-121 (vydaném v řízení vedeném mezi vedlejším účastníkem a předchozími vlastníky bytových jednotek Ing. Z. P., Ing. T. K.) soud dospěl k závěru, že kupní smlouvy jsou platné. Tento právní názor zcela převzal do svého rozhodnutí i Okresní soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne 28. 4. 2004 rozhodl, že kupní smlouvy jsou platné.
Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dle stěžovatelky buď ignorují tyto závěry, anebo tato rozhodnutí interpretují zcela odlišně.
I pokud by byl správný právní názor o neplatnosti kupních smluv, pak krajský soud a Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích nepřihlédly k dobré víře nabyvatele - stěžovatelky a zároveň porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že nabyla nemovitosti - bytové jednotky kupní smlouvou ze dne 1. 2. 2008, tedy po nabytí právní moci rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2004 č. j. 35 C 161/2003, ve kterém bylo formou posuzování předběžné otázky určeno, že kupní smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem (jako prodávajícím) a Ing. Z. P. a Ing. T. K. jsou platné, vlastníky bytových jednotek jsou tedy jmenovaní kupující, a nikoliv vedlejší účastník. Na základě pravomocného rozhodnutí soudu došlo v katastru nemovitostí i k obnovení zápisu vlastnického práva k bytovým jednotkám ve prospěch Ing. Z. P. a Ing. T. K.
Stěžovatelka tedy byla v důvěře v akty státu a v jejich správnost (byla v dobré víře), a to jak ohledně pravomocného rozhodnutí soudu, tak rozhodnutí katastrálního úřadu, který zapsal jako vlastníky Ing. Z. P. a Ing. T. K.
Nejvyšší soud zpochybňuje možnou dobrou víru stěžovatelky tím, že Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 20. 10. 2005 č. j. 42 Co 307/2004-161 dospěl k závěru, že dotčené kupní smlouvy jsou neplatné pro porušení ustanovení §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Stěžovatelce však není známo, jak a jakým způsobem se o těchto závěrech Krajského soudu v Ostravě mohla dozvědět.
Stěžovatelka tedy o tomto závěru krajského soudu nevěděla a sám Okresní soud v Ostravě (rozsudek ze dne 21. 1.2009 pod č. j. 16 C 191/2008-35) uvedl, že stěžovatelce svědčí dobrá víra. Krajský soud v Ostravě a následně ani Nejvyšší soud otázku dobré víry blíže nezkoumaly. Stěžovatelka přitom nebyla účastníkem předchozích soudních řízení. O existenci soudního sporu věděla, avšak po seznámení se s pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2004 č. j. 35 C 161/2003 a po obnovení zápisu vlastnického práva ve prospěch Ing. Z. P. a Ing. T. K. měla důvodně za to, že soudní řízení je ukončeno a spor je již definitivně uzavřen.
Nejvyšší soud v odůvodnění konstatuje, že sama dobrá víra není důvodem pro nabytí vlastnického práva ke sporným bytovým jednotkám a spoluvlastnickým podílům, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006 sp. zn. II. ÚS 349/03 (N 148/42 SbNU 199). Právní argumentace vyjádřená v uvedeném nálezu Ústavního soudu je však následnými rozhodnutími Ústavního soudu podstatným způsobem korigována, a to v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359), dle něhož "vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Interpretace opačná, podle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač mu čl. 11 Listiny a ustanovení §123 obč. zák. poskytují ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv." Obdobná argumentace je následně prezentována v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359). Ochranu třetích osob, které byly v dobré víře, poskytuje i §243d odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatelka rovněž namítá, že odvolání vedlejšího účastníka bylo podáno neoprávněnou osobou, neboť právní zástupkyně vedlejšího účastníka odvolání podala přes jeho nesouhlas, přičemž krajský soud i přes tuto skutečnost se odvoláním meritorně zabýval.
Dle stěžovatelky projednání věci bránila i překážka věci již rozsouzené, neboť otázka platnosti či neplatnosti kupních smluv mezi vedlejším účastníkem a Ing. Z. P. a Ing. T. K. byla pravomocně vyřešena Okresním soudem v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. 35 C 161/2003.
Dále stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Ostravě opravil rozhodnutí v rozporu s žalobním návrhem vedlejšího účastníka, čímž porušil ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., a přisoudil něco jiného, než bylo vedlejším účastníkem navrhováno. Vedlejší účastník ve svém žalobním návrhu totiž vymezil číselné zlomky spoluvlastnických podílů u obou bytů nesprávně a v průběhu řízení nebyla ze strany vedlejšího účastníka provedena změna žalobního petitu. V předmětné věci proto nebyl důvod k opravě, jelikož to, co bylo/je opravováno, není chybou v psaní.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, v němž se vypořádal s judikaturou Ústavního soudu, jde-li o posouzení významu dobré víry pro nabytí vlastnického práva. Rovněž poznamenal, že vyjadřuje podiv nad námitkou stěžovatelky, dle níž jí není známo, jakým způsobem se měla seznámit se závěry vyjádřenými v rozsudku krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2005, když sama stěžovatelka tímto rozsudkem argumentovala v dovolání. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovalo novou právní argumentaci než v napadeném usnesení, Ústavní soud je z procesněekonomických hledisek nedoručoval stěžovatelce k replice.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že stěžovatelka byla dřívějšími vlastníky, tj. Ing. Z. P. a Ing. T. K., mnohokrát upozorňována na fakt, že jejich vlastnictví je vedlejším účastníkem zpochybňováno, a měla k dispozici rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1312/2001, v němž je otázka absolutní neplatnosti kupních smluv zcela jasně formulována.
Dne 21. 11. 2012 obdržel Ústavní soud přípis vedlejšího účastníka spolu s přílohami (protokol z jednání nalézacího soudu ze dne 28. 2. 1012, kopii plné moci a kopii "obnovení zápisu do katastru nemovitostí"), které dle jeho názoru prokazují nedostatek dobré víry stěžovatelky.
Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
Stěžejními námitkami stěžovatelky v projednávané věci je námitka nesprávného posouzení platnosti smluv, které vedlejší účastník uzavřel s právními předchůdci stěžovatelky, a námitka, dle níž soudy nezohlednily dobrou víru stěžovatelky, resp. se jí nezabývaly.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti týkající se první námitky Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Uvedené konstatování se (v rozsahu týkajícím se posouzení otázky neplatnosti kupních smluv k bytovým jednotkám č. 556/2 a 556/4) plně vztahuje i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledává důvod závěry obecných soudů ohledně neplatnosti smluv pro nesplnění podmínek §22 zákona č. 72/1994 Sb., uzavřených vedlejším účastníkem s Ing. Z. P. a Ing. T. K., z ústavního hlediska zpochybňovat. Ústavní soud ověřil, že s námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Okolnost, že v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003 č. j. 28 Cdo 1312/2001-121 je poněkud nepřehledně objasněna otázka možné neplatnosti kupní smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a v rozporu s ustanovením §22 odst. 2 citovaného zákona, v důsledku níž patrně i Okresní soud v Ostravě v rozhodnutí ze dne 28. 4. 2004 č. j. 35 C 161/2003-135 dovodil, že kupní smlouvy jsou platné, nenese následky, které dovozuje stěžovatelka. Z napadených rozhodnutí, jak kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003 č. j. 28 Cdo 1312/2001-121, tak navazujícího rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008 jednoznačně plyne, že kupní smlouvy byly shledány neplatnými pro nesplnění nabídkové povinnosti původnímu nájemci dle §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Nelze se tedy ztotožnit se stěžovatelkou, že ohledně neplatnosti smluv bylo rozhodováno rozdílně.
Obdobně Ústavní soud neshledává důvod z ústavního hlediska zpochybňovat závěry obecných soudů ohledně posouzení překážky věci již rozsouzené a oprávnění právní zástupkyně vedlejšího účastníka k podání odvolání. V tomto směru odkazuje na odůvodnění obecných soudů.
Ústavní soud však shledává opodstatněnou námitku týkající se možné dobré víry stěžovatelky jako nabyvatelky předmětných nemovitostí.
Ústavní soud se obdobnou problematikou již zabýval, a to např. v nálezech ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 3061/11 (N 138/66 SbNU 123), ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (viz výše) a sp. zn. I. ÚS 143/07 (viz výše). V projednávaných věcech byla rovněž podstatnou otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s tím, zda stěžovatelce jakožto nabyvatelce nemovitostí nesvědčí v předmětné věci dobrá víra. V nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 je podrobně vyjádřen zásadní právní význam institutu "dobré víry" v našem právním řádu a zároveň, na základě zde citovaných dalších nálezů Ústavního soudu, i zásadní přístup Ústavního soudu k této problematice se závěrem, že je nutno respektovat celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, tedy těch, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Ústavní soud se v citovaném nálezu (na jehož úplné znění Ústavní soud pro stručnost odkazuje) dále zabýval i velmi problematickou, a i pro danou věc zásadní otázkou právní úpravy katastru nemovitostí s ohledem na neodůvodněná rizika, kterým jsou právní subjekty jednající s důvěrou ve správnost zápisu vystaveny.
Ústavní soud odkazoval na nález sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359), v němž mimo jiné k problematice zápisu do katastru nemovitostí uvedl, že "vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Interpretace opačná, podle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač mu čl. 11 Listiny a ustanovení §123 obč. zák. poskytují ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv. To platí pochopitelně jen u těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Akceptování výkladu, že zánikem kupní smlouvy (ať již z jakéhokoliv důvodu), která byla uzavřena v řadě jako první, by si vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, zjevně neodpovídá pojetí materiálního právního státu." Podle citovaného nálezu Ústavního soudu lze proto závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu týkající se odstoupení od smlouvy vztáhnout i na případ, kdy první kupní smlouva nebo jiný nabývací titul byly zrušeny z jiného důvodu než odstoupením. Tímto jiným důvodem zrušení kupní smlouvy byla přitom její absolutní neplatnost dle ustanovení §39 obč. zák. Ústavní soud uzavřel, že pokud se za dané situace obecné soudy otázkou dobré víry stěžovatele nezabývaly, porušily ve vztahu k němu čl. 11 Listiny, neboť nerespektovaly závěr, že vztah mezi smluvními stranami nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetích osob. Z tohoto nálezu plyne široká ochrana dobré víry nabyvatele, jež musí být vždy pečlivě zkoumána vzhledem k individuálním okolnostem daného případu.
Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž podtrhl skutečnost, že přes kritiku tohoto nálezu Nejvyšším soudem není rozhodovací praxe Ústavního soudu v rozporu s právní úpravou, která je typická pro vyspělé demokratické země, v jejichž právní úpravě princip právní jistoty, ochrany vlastnického práva a práv nabytých v dobré víře vede k tomu, že je obvykle poskytována ochrana nabyvateli vlastnického práva (např. v Německu, Holandsku nebo v Rakousku).
V nyní projednávané věci se obecné soudy soustředily výhradně na otázku platnosti kupních smluv uzavřených vedlejším účastníkem s právními předchůdci stěžovatelky.
Otázkou dobré víry stěžovatelky se přitom zabýval pouze soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 21. 1. 2009, v němž dovodil, že se zřetelem na zjištěné okolnosti lze na straně stěžovatelky ze subjektivního i objektivního hlediska dovozovat právní stav dobré víře nasvědčující. (Okresní soud uvedl, že kupní smlouva byla uzavřena 1. 2. 2008, tj. po vydání rozsudků okresního soudu ze dne 28. 4. 2004 a krajského soudu ze dne 20. 10. 2005, jež nabyly právní moci dne 29. 11. 2005, přičemž nebylo zjištěno, že by převádějící informovali stěžovatelku o neplatnosti jejich nabývacích titulů. Nevznikly ani žádné pochybnosti o tom, že stěžovatelka měla v době uzavírání kupní smlouvy k dispozici pouze rozhodnutí okresního soudu opatřené doložkou právní moci. Dle jí dostupného výpisu z katastru nemovitostí přitom byli zapsáni jako vlastníci sporných nemovitostí převádějící Z. P. a Ing. T. K. Na stěžovatelce nebylo možno ani při požadavku náležité obezřetnosti požadovat, aby si sama učinila úsudek o složitých právních vztazích řešených v rámci řízení pod sp. zn. 35 C 161/2003 oproti jí dostupným závěrům o tom, že vedlejší účastník není vlastníkem domu, který v sobě obsahuje i sporné bytové jednotky.)
Krajský soud se otázkou dobré víry na straně stěžovatelky v podstatě nezabýval vůbec, ale omezil se na tvrzení, že k nabytí vlastnictví mohlo dojít pouze na základě vydržení, přičemž vzhledem k řízení vedenému u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 161/2003 právní předchůdci stěžovatelky nemohli být v dobré víře ohledně nabytí vlastnictví k předmětným bytovým jednotkám, protože jejich vlastnictví bylo v průběhu celého řízení sp. zn. 35 C 161/2003 zpochybňováno.
Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že "sama dobrá víra by důvodem pro nabytí vlastnického práva a bytovým jednotkám a k nim příslušejícím spoluvlastnickým podílům být nemohla".
S ohledem na uvedené má Ústavní soud za to, že postupem krajského soudu i Nejvyššího soudu došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť tyto soudy se v podstatě odmítly zabývat jejími námitkami týkajícími se dobré víry. Krajský soud se nadto v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým právě bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se dobré víry, konkrétní argumentací okresního soudu ohledně naplnění dobré víry, podložené dle tohoto soudu dostatečnými skutkovými zjištěními, nezabýval vůbec. Nejvyšší soud pak v podstatě odkázal na svou judikaturu, z níž vyplývá, že nehodlá respektovat závěry Ústavního soudu vyslovené v obdobných věcech.
Krajský soud ani Nejvyšší soud tedy možnost působení dobré víry ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 143/07 nevážily a naplnění dobré víry stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily.
V dalším řízení se obecné soudy proto budou muset vypořádat zejména s výše uváděnými tvrzeními stěžovatelky, zejména ohledně její nevědomosti o neplatnosti nabývacích titulů na straně převádějících ke dni uzavírání kupních smluv a ohledně údajů vyplývajících z katastru nemovitostí, jež byly stěžovatelce k dispozici ke dni uzavírání kupních smluv. Případně je rovněž třeba zhodnotit, zda vůbec lze na stěžovatelce požadovat, aby za situace, kdy dle pravomocných rozhodnutí nebylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka na určení vlastnictví k budově, v níž se jednotky nacházely, a nebyl zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí, měla stěžovatelka předvídat, že převádějící, přestože jsou v katastru nemovitostí jako vlastníci zapsáni, jimi být s ohledem na odůvodnění rozhodnutí vydaných v řízení, jehož stěžovatelka nebyla účastníkem, vlastníky být nemusí. K poukazu Nejvyššího soudu uvedenému ve vyjádření k ústavní stížnosti je nutno pro úplnost dodat, že sama okolnost, že se stěžovatelka v dovolání rozhodnutí zmiňuje o rozsudku krajského soudu ze dne 20. 10. 2005, ještě neznamená, že jej měla k dispozici v době uzavírání kupní smlouvy a mohla jej právně vyhodnotit.
Ústavní soud v neposlední řadě nemohl přehlédnout ani okolnost, že neplatnosti kupních smluv se v řízení dovolával vedlejší účastník, který porušil svou povinnost učinit nájemci kvalifikovanou nabídku na převod bytové jednotky nájemci v souladu s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., a to v podstatě s cílem, aby mu zůstalo zachováno vlastnictví bytových jednotek, jež byly v rozporu se zákonem převedeny. Řízení bylo nejdříve vedeno proti původním nabyvatelům, a to od 18. 9. 1997 do 29. 11. 2005 (rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání bylo vydáno až 4. 9. 2008). V tomto řízení nebyl vedlejší účastník úspěšný, a to vzhledem k formulaci žaloby, jíž se domáhal určení, že je vlastníkem celého domu. Posléze se žalobou ze dne 19. 5. 2008 v podstatě opět s odkazem na své porušení povinnosti vyplývající ze zákona č. 72/1994 Sb. domáhal určení vlastnictví již ke konkrétním bytovým jednotkám ve vztahu k dalšímu nabyvateli - stěžovatelce.
Ústavní soud nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet, avšak - na druhé straně - z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele.
Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že musí mít na zřeteli především zájem na zachování spravedlivého občanského soudní řízení jako celku, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení tak, aby řízení vedlo ke spravedlivému výsledku.
Ústavní soud zdůrazňuje, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá konečné rozhodnutí obecných soudů. Podstatné pro posouzení dané věci bude, jak obecné soudy posoudí důkazy umožňující odpověď na otázku, zda lze na dobrou víru stěžovatelky při nabytí předmětných nemovitostí usuzovat. Při absenci dobré víry stěžovatelky by nebylo možno jejímu vlastnickému právu poskytovat ochranu. Pokud se však obecné soudy otázkou dobré víry řádně nezabývaly, nelze jejich skutková zjištění považovat za ucelená a kompletní, stejně tak jako právní závěr, k němuž dospěly, nelze aprobovat. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu jsou v tomto směru naprosto nedostatečná a v konečném důsledku nepřezkoumatelná. Tím obecné soudy porušily zákaz libovůle, a tak zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že námitkou týkající se nesprávné opravy rozhodnutí krajského soudu se vzhledem ke zrušujícímu nálezu nezabýval.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl pro porušení základního práva stěžovatelky dle čl. 36 odst. 1 Listiny a ve výroku uvedená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.