ECLI:CZ:US:2012:2.US.885.12.1
sp. zn. II. ÚS 885/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti TEXTIL INVEST, s. r. o., se sídlem Na Poříčí 1041/12, 110 00 Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Piotrem Adamcyzkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 190/12, 737 01 Český Těšín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 3 VSOL 562/2011-B-878 ze dne 13. ledna 2012, a usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. KSBR 37 INS 398/2010-B-692 ze dne 19. srpna 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve smyslu příslušných dodatkových protokolů.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud totiž zjistil, že stěžovatelka brojí proti procesním rozhodnutím, proti kterým není ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá, srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587). I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatelka rozporuje usnesení vrchního soudu a usnesení krajského soudu, kterými tyto soudy nevyhověly návrhu věřitelů HOLBA, a. s., stěžovatelky a PYRGHOS LEFKOS, a. s., aby soud zrušil usnesení schůze věřitelů, kterými dosavadní členové věřitelského výboru nebyli odvoláni. Ústavní soud na tomto místě považuje za potřebné poukázat na to, že spor o odvolání členů věřitelského výboru není těmito rozhodnutími nezvratitelně vyřešen. Ve smyslu ustanovení §63 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn, z důležitých důvodů, zejména při porušování nebo zanedbávání povinností, může insolvenční soud odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů a náhradníků. Může tak učinit i bez návrhu; podá-li však tento návrh schůze věřitelů, insolvenční soud mu vyhoví, je-li návrh v souladu se zákonem. Je zde třeba poukázat na to, že podnět k odvolání členů věřitelského výboru se nevyčerpává rozhodnutím o jednom takovém návrhu ze strany insolvenčního soudu. Je tudíž zřejmé, že stěžovatelka zdaleka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Jak ostatně stěžovatelka sama v ústavní stížnosti argumentuje (viz str. 9 až 10 ústavní stížnosti), naříkaná usnesení jsou soudními akty procesními, vůči nimž ani není přípustné dovolání. Skutečnost, že proti takovým rozhodnutím není dovolání přípustné, je odrazem toho, že otázka odvolání členů věřitelského výboru může být u insolvenčního soudu kdykoli vznesena oprávněnými k tomu subjekty (přirozeně za splnění podmínek stanovených citovaným ustanovením insolvenčního zákona). Bylo by v příkrém rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzí, kdyby Ústavní soud podrobil stížní námitky meritornímu přezkumu, neboť nejprve je třeba umožnit obecným soudům, aby dostály ochraně základních práv a svobod (čl. 4 a čl. 90 Ústavy).
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu