ECLI:CZ:US:2012:3.US.1001.12.1
sp. zn. III. ÚS 1001/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Lenkou Královou, advokátkou se sídlem Písková Lhota, Poděbradská 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011 č. j. 21 Co 481/2011-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci, a to pro tvrzené porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 29. 8. 2011 č. j. 108 C 67/2011-37 z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil řízení (výrok I.), v němž se žalobkyně proti stěžovateli (žalovanému) domáhala zaplacení částky 1 889 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, žalobkyni zavázal uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2011 č. j. 21 Co 481/2011-49 usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že naopak uložil povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovateli (výrok I.), stejně jako dalším výrokem (II.) povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že procesní zavinění za zastavení řízení je třeba posuzovat "šířeji", a to ve smyslu hodnocení stěžovatele "nejen ve vztahu k žalobci", nýbrž i ve vztahu k osobě třetí, které stěžovatel po podání žaloby plnil. Jestliže tato osoba (společnost Dobrá vína, s. r. o.) poskytnuté plnění předala žalobkyni, ztratila právní důvod k vymáhání dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení. Procesní zavinění na tom, že řízení bylo zastaveno, proto odvolací soud spatřoval na straně stěžovatele.
Stěžovatel je přesvědčen, že je to žalobkyně, kdo nese vinu na zastavení řízení, neboť vzala svou žalobu zpět především v reakci na námitku nedostatku aktivní legitimace k podání žaloby, jestliže neprokázala, že by jí společnost Dobrá vína s. r. o. svou pohledávku za ním postoupila. Skutečnost, že stěžovatel žalovanou částku zaplatil oprávněnému věřiteli, nepovažuje za relevantní pro rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Speciálně k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu ve stěžovatelově věci nesvědčí. Odvolací soud otázku zavinění posoudil z procesního hlediska v souladu ustáleným výkladem ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., jež byl aprobován také Ústavním soudem [srov. nález sp. zn. II. ÚS 549/06 ze dne 29. 11. 2006 (N 213/43 SbNU 381), nález sp. zn. II. ÚS 439/06 ze dne 8. 11. 2007 (N 186/47 SbNU 443), usnesení sp. zn. II. ÚS 514/05 ze dne 5. 4. 2006]. Svůj závěr o důvodech zpětvzetí žaloby, jenž předznamenal výsledek rozhodnutí o nákladech řízení, odvolací soud srozumitelně a racionálně odůvodnil, přičemž (jen) nesouhlas stěžovatele s tímto závěrem není - se zřetelem k výše podanému výkladu - důvodem způsobilým vyvolat zásah Ústavního soudu. Ke stěžovatelem otevřené otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně stojí za zaznamenání, že v rozhodování o nákladech řízení být zohledněna nemůže, neboť k jejímu posouzení může dojít jen v rozhodnutí ve věci samé; žaloba je podána důvodně (§146 odst. 2 o. s. ř.) již tehdy, bylo-li na jejím základě dobrovolně plněno.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu