ECLI:CZ:US:2012:3.US.1014.12.1
sp. zn. III. ÚS 1014/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Branislavem Renkerem, advokátem v Praze 2, Wenzigova 5, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. ledna 2012 č. j. 2 T 151/2011-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 3. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") porušil jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením okresního soudu bylo podle §61 odst. 1 trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") rozhodnuto, že se stěžovateli coby obviněnému nevrací lhůta k podání odporu proti trestnímu příkazu okresního soudu ze dne 4. 10. 2011 č. j. 2 T 151/2011-39.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že odpor proti zmíněnému trestnímu příkazu nestihl podat z objektivního důležitého důvodu, a to onemocnění v posledních dnech lhůty pro jeho podání. Onemocnění se projevovalo vysokou teplotou a jeho zdravotní stav se ani po užití léků nezlepšil, a to ani následující den. Přitom se nacházel mimo domov u svého přítele spolu se svou družkou, a tak byl nucen navštívit nejbližšího praktického lékaře, který konstatoval zánět horních dýchacích cest s nutností intenzivní léčby od 5. 12. 2011 do 19. 12. 2011. Po celou dobu léčby měl vysoké teploty a ještě ke dni podání žádosti o navrácení lhůty nebyl schopen práce. Následně stěžovatel reaguje na závěr okresního soudu, že z příslušné lékařské zprávy nevyplývá, že by jeho zdravotní stav vylučoval podání opravného prostředku a že neprokázal vznik pracovní neschopnosti, s tím, že soudce nemá vzdělání z oboru zdravotnictví, a tudíž měl nechat vypracovat odborné vyjádření či znalecký posudek, jež by představovaly objektivní důkaz pro skutkový závěr, zda zdravotní stav vylučoval podání zmíněného opravného prostředku. V této souvislosti upozorňuje, že je laikem v oboru trestního práva, a nezná, jakým způsobem nutno odpor podat. Tvrdí, že nabízel k provedení konkrétní důkazy, soud je však neprovedl a svůj závěr opřel o pravděpodobnostní zjištění skutečností či o pouhé skutkové spekulace stran zjištění, zda v době rozhodné pro podání odporu existovaly (na stěžovatelově straně) důležité důvody bránící podání odporu. Porušil tak ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a zásadu bezprostřednosti a přiměřenosti, jakož i zásadu in dubio pro reo. Uvedený postup představuje porušení jednak práva na spravedlivý proces, jednak zákazu libovůle. Jeho intenzita je o to větší, že mu byl uložen zcela nepřiměřený trest. Je tudíž třeba, aby se mohl aktivně bránit u soudu a využít svého práva na obhajobu, a dosáhnout tak přiměřeného trestu, příp. se z jednání kladenému mu za vinu "vyvinit".
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecný soud interpretoval a aplikoval §61 odst. 1 tr. ř., konkrétně pak, zda důvody, o které svou žádost o navrácení lhůty opřel, lze považovat za "důležité" ve smyslu citovaného ustanovení. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a že mu (tudíž) nepřísluší hrát roli "superrevizní" instance v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do daného procesu může zasáhnout toliko tehdy, jestliže případné pochybení má za následek porušení ústavnosti.
Stěžovatel svou žádost o navrácení lhůty odůvodnil v podstatě špatným zdravotním stavem, přičemž tvrdil, že onemocněl zánětem horních cest dýchacích, který provázely vysoké teploty. Nebude zřejmě sporu o to, že jde o poměrně běžné, zpravidla nikoliv závažné onemocnění, a proto samotná jeho existence dostatečným podkladem pro závěr, že postižená osoba není schopna sama (eventuálně s pomocí někoho dalšího) činit žádné úkony, včetně zcela jednoduchých podání, k nimž odpor nepochybně patří, a to ani v poslední den lhůty pro jeho podání (kterým zde bylo - jak uvedl okresní soud - datum 6. 12. 2011, tedy až 4. den po propuknutí nemoci). Stěžovatel přitom konkrétní okolnosti stran průběhu nemoci (zejména jde-li o zmíněný den), z nichž by bylo možné vyvodit existenci nepřekonatelné nebo jen velmi obtížně překonatelné překážky pro podání odporu, ve své žádosti o navrácení lhůty neuvedl, a neuvádí je ani v ústavní stížnosti (ve zmíněné žádosti pouze uvedl, že po návštěvě praktického lékaře, k níž došlo zřejmě dne 5. 12. 2011, "měl ... nadále teploty"). Nelze tak okresnímu soudu vytknout, že zmíněnou překážku (srovnatelnou třeba s hospitalizací v nemocnici) v daném případě nezjistil, neboť taková nebyla v relevantní podobě tvrzena, a z tohoto důvodu uvedený soud neměl ani důvod provádět další dokazování, jak stěžovatel v uvedené žádosti navrhoval. Ke stěžovatelovu tvrzení, že je právním laikem a že nevěděl, jak podat řádný odpor, možno dodat, že stěžovatel byl o svém právu řádně poučen a běhu osmidenní lhůty si musel být dobře vědom, neboť mu trestní příkaz byl doručen ještě v době, kdy byl zdráv. Mohl se tedy o jeho podání pokusit alespoň v laické formě, přičemž informaci stran náležitostí by mu jistě telefonicky poskytl např. okresní soud.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by okresní soud interpretoval a aplikoval předmětné ustanovení trestního řádu ústavně nekonformním způsobem, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu