ECLI:CZ:US:2012:3.US.1026.12.1
sp. zn. III. ÚS 1026/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatelky K. G., zastoupené opatrovníkem S. G., právně zastoupené JUDr. Miloslavem Vlčkem, advokátem v Brně, Boženy Antonínové 9, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2010 čj. 103 EXE 2162/2010-12 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2011 č. j. 20 Co 18/2011-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených usnesení, vydaných v exekučním řízení, s odůvodněním, že jejich vydáním měla být porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením nařídil exekuci na majetek stěžovatelky (v exekučním řízení povinné) pro uspokojení pohledávky oprávněné (Československé obchodní banky, a. s.) ve výši 21 656,17 Kč s příslušenstvím, nákladů předchozího řízení a nákladů exekuce. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že napadené usnesení ani rozhodnutí soudu v této věci (platební rozkaz) jí nebyly řádně doručeny. Dále poukazovala na to, že v době podání odvolání byla podána žádost jejího manžela o zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům. V doplnění odvolání dále namítala, že rozhodnutím Městského soudu v Brně byla ke dni 8. 7. 2011 pravomocně zbavena způsobilosti k právním úkonům a byl jí ustanoven opatrovník. Stěžovatelka uváděla, že již v době rozhodování nalézacího soudu byla nezpůsobilá samostatně před soudem vystupovat a exekuční titul tak vůči ní nemůže být pravomocný ani vykonatelný. V této souvislosti odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 747/2000 (N 7/29 SbNU 47). Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, o odvolání stěžovatelky rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/2000 tvrdí, že odvolací soud se nezabýval její procesní způsobilostí a otázkou vykonatelnosti exekučního titulu, čímž porušil její výše uvedená základní práva. Podle stěžovatelky se odvolací soud neřídil uvedeným nálezem Ústavního soudu a nesplnil svoji povinnost vyplývající z ustanovení §268 odst. 1 písm. a) OSŘ, když nezkoumal, zda převzetí platebního rozkazu stěžovatelkou v nalézacím řízení bylo, s ohledem na její duševní poruchu, platným procesním úkonem s účinky doručení, a zda byla schopna posoudit svá procesní práva. Z výše uvedených důvodů navrhla zrušení obou napadených usnesení.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze mimo jiné ve smyslu §229 odst. 1 c) OSŘ napadnout pravomocné usnesení soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen.
K odkazu stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 je tedy třeba poznamenat, že Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí vycházel ze stavu před novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 220/2000 Sb., jež nově zavedla v občanském soudním řízení institut žaloby pro zmatečnost a jež nabyla účinnosti dne 1. ledna 2001. Oproti předchozímu stavu měla tedy stěžovatelka v nyní projednávané věci jakožto mimořádný opravný prostředek již k dispozici právě žalobu pro zmatečnost, jíž mohla napadnout pravomocná rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu, jestliže dle svého tvrzení "neměla procesní způsobilost nebo nemohla před soudem vystupovat a nebyla řádně zastoupena" [srov. ust. §229 odst. 1 písm. c) OSŘ]; mohla tak učinit ve speciálních lhůtách zakotvených pro tento zmatečnostní důvod v ust. §234 odst. 2 OSŘ. Z tohoto důvodu je třeba považovat odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 za nikoli zcela relevantní.
Tím, že v daném případě žaloba pro zmatečnost podána nebyla a stěžovatelka se obrátila přímo na Ústavní soud, vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2012
Jiří Mucha v. r.
soudce Ústavního soudu