ECLI:CZ:US:2012:3.US.1086.12.1
sp. zn. III. ÚS 1086/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem Nad Zlíchovem 9, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2011 č. j. 53 Co 368/2011-488, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek a tvrdí, že jím, jakož i řízením jemu předcházejícím, byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody (ve smyslu čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", článek 95 odst. 1 Ústavy ČR a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva").
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo zvýšeno výživné pro jeho nezletilou dceru K. s účinností od 1. 9. 2009 na částku 6 500,- Kč měsíčně. I když odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výši výživného, změnil ho ve výroku o nedoplatku na výživném vzniklém jeho zvýšením. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasí a poukazuje na věcná plnění, která poskytuje dceři K. a i na úhradu nákladů jejích volnočasových aktivit, kterou jí poskytuje nad rámec stanoveného výživného (fotoaparáty, notebook, mobilní telefon, zahraniční poznávací a pobytové zájezdy, které nezletilá každoročně absolvovala se stěžovatelem, stavební spoření založené v její prospěch, úhradu nákladů školního zájezdu). Tato věcná plnění, která svou hodnotou převýšila odvolacím soudem vyčíslený nedoplatek na výživném ve výši 40 500,- Kč, měla být podle názoru stěžovatele při stanovení nedoplatku za dobu minulou odvolacím soudem zohledněna tak, jak to učinil soud prvního stupně. Tímto postupem odvolacího soudu měl být podle názoru stěžovatele porušen §85 odst. 2 a §85a odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Rozsudku odvolacího soudu stěžovatel dále vytýká nedostatečné odůvodnění (ve smyslu ustanovení §132, §153 a §157 odst. 2 o. s. ř.), neboť prý se tento soud řádně nevypořádal "se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo, zejména s tím, co v průběhu řízení tvrdil stěžovatel".
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 8 svým rozsudkem ze dne 10. 3. 2011 č. j. P 239/2002-441 zvýšil výši výživného pro tehdy nezletilou K. z částky 5 000,- Kč na částku 6 500,- Kč měsíčně s odůvodněním, že k poslední úpravě výše výživného došlo v roce 2002, kdy stěžovateli bylo stanoveno přispívat na výživu dcery částkou 5 000,- Kč měsíčně a v mezidobí se zvýšily potřeby dcery K., jak s ohledem k jejímu věku, tak i v souvislosti s jejím studiem, s nímž jsou spojeny značné výdaje. Podle zjištění soudu prvního stupně se však od poslední úpravy výše výživného změnily i výdělkové a majetkové poměry obou jejích rodičů; matka nezletilé K. vlastní družstevní byt a rekreační nemovitost, zvýšil se její výdělek. Ke zvýšení životní úrovně došlo i u otce nezletilé K. Vzhledem k tomu, že stěžovatel poskytoval nezletilé dceři i věcná plnění, rozhodl soud prvního stupně, že dluh na výživném nevznikl.
Odvolací soud doplnil dokazování zejména o aktuální výši výdělků obou rodičů, jejich majetkových poměrů a dospěl k závěru, že zvýšení dosavadního výživného je zcela odůvodněné, neboť v době od poslední úpravy došlo k podstatné změně poměrů na straně rodičů i dcery K., jejíž běžné potřeby jsou na úrovni potřeb dospělého člověka a dcera má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů, tedy i stěžovatele.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
K námitkám stěžovatele, spadajícím svým charakterem do oblasti dokazování, je třeba připomenout, že rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů patří do výlučné pravomoci obecných soudů. Obecný soud má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor k tomu, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudil a rozhodl o něm. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu "vstupovat". Jeho úkolem je pouze ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování nevybočil ze zákonného rámce způsobem natolik extrémním, že by jeho rozhodnutí bylo nepochybně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů naprosto neudržitelné.
Ústavní soud pochybení takového rozsahu a závažnosti, která by učinila ústavní stížností napadené rozhodnutí neústavním, neshledal. Na projednávaný případ v rovině jednoduchého práva dopadají ustanovení §85, §85a, §96 odst. 1 a §99 odst. 1 zákona o rodině.
Podle ustanovení §85 odst. 2 zákona rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám nezletilých, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného rodiče. Řízení ve věcech péče o nezletilé je řízením nesporným, které je ovládáno zásadou vyšetřovací. Soud je tedy v jeho rámci povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly ty, které byly účastníky řízení navrhovány (§120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.").
Jestliže je povinným rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti, které podléhají dani z příjmů (§85a zákona o rodině), je povinen soudu prokázat své příjmy, případně, zejména pokud jsou takovéto listinné doklady (např. daňová přiznání) k dispozici, vychází soud rovněž z těchto podkladů. V projednávané věci odvolací soud posuzoval údaje nezbytné pro rozhodnutí ve věci mimo jiné též na základě daňového přiznání otce již zletilé K. a z dalších listinných důkazů, kterými ověřil aktuální výši příjmů a výdajů jak stěžovatele, tak i matky. Zjištění soudu, že stěžovatel disponuje měsíčně minimálně částkou okolo 50 000,- Kč, které odpovídá soudem určená výše výživného, bylo mimo jiné ovlivněno i zjištěním, že stěžovatel nad rámec stanoveného peněžitého plnění poskytuje dceři K. i věcná plnění a peněžitá plnění, která nejsou určena na běžné potřeby dcery K. Odůvodnění napadeného rozsudku se vypořádává jak s námitkami stěžovatele, tak i s tvrzením matky o nutnosti značně vyššího výživného, než bylo to, které bylo stanoveno rozhodnutím soudu prvního stupně. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by se odvolací soud jeho odvolacími námitkami nezabýval a že by ve svém rozhodnutí nepřihlédl ke všem skutečnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, či že by se řádně nevypořádal se všemi důkazy, které byly v řízení provedeny. Odvolací soud své závěry opřel i o výsledky doplnění dokazování, které sám v řízení provedl a o skutková zjištění, k nimž dospěl již soud prvního stupně. Postup odvolacího soudu tak nelze označit za nezákonný či dokonce neústavní, neboť odpovídá zákonným kritériím, stanoveným především v ustanovení §85 a §96 odst. 1 zákona o rodině.
Výživné je nutno vždy chápat v jeho širším vyjádření jako uspokojování všech odůvodněných potřeb dítěte, které souvisí s jeho rozvojem po stránce duševní, fyzické a sociální. V zásadě má být výživné vždy plněno poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek, byť je možné je zčásti nahradit i formou naturálního plnění (např. poskytováním bydlení) nebo osobní péče, což však není případ stěžovatele. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je nepochybně možné identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha soudu při určení výše výživného pohybovala.
V usnesení ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1193/08 Ústavní soud v souvislosti s ustanovením §96 zákona o rodině zdůraznil, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat kritéria výživného stanovená v citovaném ustanovení zákona o rodině (shodně viz např. II. ÚS 98/05, I. ÚS 32/06, II. ÚS 1934/07), neboť "je totiž zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného, stanovená tímto ustanovením, uváděly v život aplikací v jednotlivých individuálních případech. Není a nemůže být v pravomoci Ústavního soudu detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na jejichž základě stanovily výživné".
Závěrem se třeba připomenout, že odvolací soud rozhodoval v projednávané věci za situace, v níž bylo odvoláním napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně oběma rodiči nezletilé K., přičemž matka nezletilé nesouhlasila s výší nově stanoveného výživného a požadovala, aby stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 9 000,- Kč měsíčně. Stěžovatel naopak stanovené výživné považoval za příliš vysoké. Odvolací soud proto byl povinen zkoumat nejen to, jestli došlo v době od poslední úpravy výše výživného k podstatné změně poměrů (§99 odst. 1 zákona o rodině), ale zvažovat kritéria výživného (ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině) rovněž v souvislosti s odvolacími námitkami matky dítěte.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, a proto ústavní stížnosti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu