infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.07.2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 [ nález / MUSIL / výz-3 ], paralelní citace: N 133/66 SbNU 77 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:3.US.1148.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Zásady spravedlivého procesu v trestním řízení, subsidiarita trestní represe

Právní věta Z hlediska ústavněprávního přezkumu obstojí názor, že pojmový znak "přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena," obsažený ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry (nyní §206 trestního zákoníku) je naplněn již tím, že pachatel se svěřenou věcí protiprávně naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc do opatrování nebo do dispozice dána, bez souhlasu či bez vědomí leasingové firmy a k její újmě. Za takové protiprávní nakládání lze pokládat již samotné pronajmutí věci do ciziny v době, kdy nejsou uhrazeny všechny leasingové splátky; vlastníkovi věci hrozí, že se věc nenávratně vzdálí z dosahu jeho možnosti reálně kontrolovat plnění leasingové smlouvy a dosáhnout eventuálního vrácení věci do dispozice vlastníka. Obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Princip subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná.

ECLI:CZ:US:2012:3.US.1148.09.1
sp. zn. III. ÚS 1148/09 Nález Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 26. července 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. Z. proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 5. 2008 č. j. 2 T 117/2003-1402, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 4 To 256/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1572/2008, vydaným ve stěžovatelově trestní věci, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 5. 2009 a která splňovala požadavky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí. 2. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecné soudy porušily jednak jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručené ustanovením článku 8 odst. 2 Listiny. 3. K zásahu do uvedených ústavních práv mělo dojít v trestním řízení vedeném proti němu jako obviněnému. Stěžovatel namítá nesprávný postup obecných soudů při aplikaci mimotrestních (občanskoprávních) norem, které se vztahují na daný skutkový stav. Obecné soudy se prý vůbec nezabývaly podstatnou otázkou, zda vůbec a případně s jakými důsledky podle občanskoprávní úpravy stěžovatel porušil konkrétní občanskoprávní povinnost, z čehož by mohla být teprve následně dovozována též jeho trestněprávní odpovědnost. 4. Porušení ústavního principu subsidiarity trestní represe spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy nerespektovaly povahu trestní represe jako prostředku ultima ratio. Ochrana majetkových vztahů má prý být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského a obchodního. Teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních povinností dosahuje svou intenzitou zákonem požadovaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. K podpoře svých úvah o porušení Ústavou zaručených práv se stěžovatel dovolává závěrů vyslovených v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569), sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) a sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. 11. 2001 (N 169/24 SbNU 255) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz. 5. Napadeným rozhodnutím vytýká stěžovatel navíc také nedostatečné zjištění skutkového stavu, které vedlo k nesprávným závěrům o jeho trestní odpovědnosti. II. 6. Konkrétní námitky stěžovatele lze souhrnně vyjádřit takto: v případě skutku, který byl obecnými soudy kvalifikován jako trestný čin zpronevěry, prý obecné soudy chybně dovodily, že již samotným podpisem smlouvy o výpůjčce technologického zařízení, kterou stěžovatel uzavřel s ruskou společností ORTA-N se sídlem v Moskvě, nastaly právní účinky výpůjčky. Ve skutečnosti prý lze správnou interpretací ustanovení §659 a násl. občanského zákoníku týkajícího se smlouvy o výpůjčce dojít k závěru, že právní účinky výpůjčky nastávají teprve v okamžiku odevzdání zařízení vypůjčiteli. Podle stěžovatelova názoru samotné uzavření smlouvy nevylučovalo dosavadního vlastníka z dispozice se zapůjčovaným zařízením. Vlastník zapůjčované věci prý byl na svých právech dotčen teprve převozem zařízení do Moskvy, kdy se věc dostala do dispozice vypůjčitele. Protože stěžovatel v době, kdy bylo technologické zařízení převezeno z Jihlavy do Moskvy, již nebyl statutárním orgánem společnosti AUTO START ENERGY, s. r. o., která převoz do Moskvy realizovala, nelze mu prý klást za vinu spáchání zpronevěry. 7. Druhá stěžovatelova výtka se týká právní kvalifikace dalšího inkriminovaného jednání jako pokusu trestného činu poškozování věřitele. Obecné soudy prý vadně posoudily jeho úkony, kterými dosáhl změny zápisu vlastníka nemovitostí v katastru nemovitostí ze společnosti W-STYL, v. o. s., (dále jen "W-STYL") zpět na něho, jako pokus o zkrácení věřitelů. Ve skutečnosti se prý společnost W-STYL nikdy vlastníkem nemovitostí nestala, neboť jí k tomu nesvědčil řádný nabývací titul. Právní úkon, kterým stěžovatel vložil v roce 1996 své nemovitosti do majetku společnosti W-STYL jako část základního jmění společnosti, byl prý neplatný, protože uzavřená společenská smlouva neobsahovala způsob ocenění takového nepeněžitého vkladu, jak požaduje ustanovení §59 odst. 2 obchodního zákoníku. Fakt, že stěžovatel nikdy nepřestal být vlastníkem nemovitostí, má prý vyplývat též z rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2007 č. j. 4/38 Cm 19/2001-270, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 3. 12. 2008 č. j. 6 Cmo 2/2008-320; tato rozhodnutí byla vydána v řízení o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty společnosti W-STYL. Protože společnost W-STYL se prý prokazatelně nikdy nestala vlastníkem nemovitostí a pohledávka žádného z jejích věřitelů nemohla být uspokojena z výtěžku zpeněžení nemovitostí coby předmětu vlastnictví společnosti W-STYL, není prý možno posuzovat právní úkon stěžovatele z 15. 8. 2000 (pořízení notářského zápisu, jímž deklaroval, že nikdy nebylo jeho skutečnou vůlí vložit nemovitosti do majetku společnosti W-STYL) jako jednání, které by mohlo vést ke zmaření uspokojení věřitelů společnosti W-STYL. 8. Stěžovatel dále namítá, že smlouvy o zřízení zástavních práv k nemovitostem ve prospěch JUDr. M. Z., ve prospěch Ing. M. F. a ve prospěch Ing. P. V., které stěžovatel jako vlastník těchto nemovitostí uzavřel ve dnech 10. až 12. 10. 2000, nelze hodnotit jako pokus o poškození věřitelů. Zástavní právo má prý povahu právní vady na zastavené věci a tato vada doprovází původního i kteréhokoliv dalšího vlastníka věci. Pro věřitele společnosti W-STYL se tím, že došlo na základě právního úkonu stěžovatele z 15. 8. 2000 v katastru nemovitostí k zápisu jiného vlastníka nemovitostí (namísto společnosti W-STYL byl jako vlastník zapsán stěžovatel), nic nezměnilo. 9. Obecné soudy prý pochybily tím, že se v předmětném trestním řízení vůbec nezabývaly otázkou platnosti a existence jednotlivých zástavních práv k nemovitostem zřízených před datem 10. 10. 2000 a nezabývaly se ani právními důsledky, které z hlediska možnosti uspokojení pohledávek věřitelů společnosti W-STYL mají zástavní smlouvy uzavřené stěžovatelem mezi 10. 10. 2000 až 12. 10. 2000. Obecné soudy prý opomenuly zvážit skutečnost, že případné existující a platné zajištění pohledávky věřitelů společnosti W-STYL zástavním právem k nemovitostem zřízeným před datem 10. 10. 2000 brání použití výtěžku zpeněžení (prodeje) nemovitostí k uspokojení pohledávek věřitelů jiných osob. III. 10. Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí obecných soudů, z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 2 T 117/2003, který si Ústavní soud vyžádal, jakož i z vyjádření účastníků a vedlejších účastníků se zjišťuje: 11. Proti stěžovatelovi jako obviněnému bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) a pro pokus trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále též jen "tr. zák."). 12. Jednání obviněného mělo spočívat (stručně řečeno) v tom, že obviněný I. ač věděl, že společnost W-STYL není vlastníkem strojního zařízení na kompletaci autobaterií, neboť toto zařízení měla společnost v pronájmu od společnosti AGROTRADE, a. s., na základě leasingové smlouvy, přičemž ke dni 20. července 1998 dlužila na úhradě leasingových splátek částku 2 117 828,60 Kč, přesto dne 20. září 1998 v Jihlavě jako statutární orgán společnosti W-STYL uzavřel smlouvu o výpůjčce a toto strojní zařízení půjčil za úplatu 1 190 306,50 Kč společnosti AUTO START ENERGY, s. r. o., jejímž byl rovněž statutárním zástupcem, a na základě další smlouvy o výpůjčce ze dne 20. srpna 1999 jako statutární zástupce společnosti AUTO START ENERGY, s. r. o., půjčil předmětné strojní zařízení zahraniční firmě ORTA-N se sídlem v Moskvě, kam bylo zařízení odvezeno, čímž společnosti AGROTRADE, a. s., způsobil škodu ve výši 820 116,80 Kč, II. ačkoli dne 7. ledna 1994 jako vkladatel písemně prohlásil, že vložil nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. X pro k. ú. Horní Kosov do majetku společnosti W-STYL, a dále písemnými prohlášeními v zástavních smlouvách ze dne 13. října 1995 a 28. března 1997 potvrdil, že společnost W-STYL je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí, a navíc dne 2. července 1996 notářským zápisem potvrdil, že tyto nemovitosti vložil dne 7. ledna 1994 do obchodního majetku společnosti W-STYL a zahrnul je i do účetní evidence společnosti W-STYL, a s vědomím, že společnost W-STYL má v roce 2000 více věřitelů a již není schopna splácet své splatné závazky ve výši asi 75 000 000 Kč a byl na ni ze strany věřitelů podán dne 12. května 1999 návrh na prohlášení konkursu, přičemž jediným majetkem společnosti W-STYL jsou nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. X pro k. ú. Horní Kosov, s poukazem na nesprávný postup Katastrálního úřadu v Jihlavě v roce 1995 při zápisu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem a se zjevným úmyslem zmařit i částečné uspokojení pohledávek celkem 26 věřitelů z majetku společnosti W-STYL ve výši 6 457 976,75 Kč zcela účelově - dne 15. srpna 2000 učinil notářské prohlášení, že nikdy nebylo jeho skutečnou vůlí vložit nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. X pro k. ú. Horní Kosov do obchodní společnosti W-STYL, přičemž na základě tohoto prohlášení a návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí Katastrální úřad v Jihlavě dne 3. října 2000 zapsal jako vlastníka těchto nemovitostí obviněného, a poté - ve dnech 10. října 2000 až 12. října 2000 jako vlastník nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. X pro k. ú. Horní Kosov uzavřel smlouvy o zřízení zástavních práv ohledně těchto nemovitostí ve prospěch JUDr. M. Z. k zajištění závazku společnosti AUTO START ENERGY, s. r. o., ve výši 1 064 318 Kč, ve prospěch Ing. M. F. k zajištění závazků společnosti W-STYL ve výši 2 642 000 Kč a ve prospěch Ing. P. V. k zajištění závazků stěžovatele ve výši 4 000 000 Kč a - dne 9. listopadu 2000 u Okresního soudu v Jihlavě podal žalobu na určení neexistence zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech ve prospěch IPB, a. s., v důsledku úvěru poskytnutého společnosti W-STYL ve výši 25 000 000 Kč s odůvodněním, že tato společnost nikdy nebyla vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. X pro k. ú. Horní Kosov, přičemž ke zmaření částečného uspokojení věřitelů nedošlo, neboť správce konkursní podstaty předmětné nemovitosti zahrnul do konkursní podstaty. 13. Za tyto trestné činy a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 8. 2005 č. j. 13 T 181/2005-30, byl obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 5. 2008 č. j. 2 T 117/2003-1402 uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tři a půl roku. Výrok o trestu z uvedeného trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě byl zrušen. 14. Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 4 To 256/2008 tak, že je podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. 15. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1572/2008 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. IV. 16. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření všem účastníkům a vedlejším účastníkům. Písemná vyjádření Okresního soudu v Jihlavě, Krajského soudu v Brně, Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství neobsahovala žádné nové skutečnosti; všechny tyto orgány činné v trestním řízení odkázaly na své závěry, které učinily v průběhu trestního řízení, a navrhly zamítnutí, resp. odmítnutí ústavní stížnosti. Protože tato sdělení neobsahovala žádné skutečnosti, které by nebyly známy již z průběhu trestního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k eventuální replice. 17. Vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009 je velmi obsáhlé. Upozorňuje na to, že právní námitky, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti ke skutku uvedenému ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I, jsou naprosto totožné s těmi, které uplatnil již v rámci dovolání. 18. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že leasingová smlouva sice nezakazovala obviněnému jako statutárnímu zástupci společnosti nájemce předmět pronájmu dále pronajmout či zapůjčit, tudíž samotnou smlouvou o výpůjčce zařízení ve prospěch společnosti AUTO START ENERGY, s. r. o., obviněný nenaplnil znaky trestného činu zpronevěry. Naproti tomu však uzavřená leasingová smlouva výslovně stanovila, že bez souhlasu společnosti AGROTRADE, a. s., nebyl nájemce oprávněn měnit umístění předmětu leasingu. Proto další jednání obviněného spočívající v tom, že jako statutární zástupce společnosti AUTO START ENERGY, s. r. o., uzavřel další smlouvu o výpůjčce a předmětné strojní zařízení zapůjčil společnosti ORTA-N se sídlem v Moskvě, kam bylo posléze odvezeno, již tuto smlouvu jednoznačně porušovalo. Obviněný si tím de facto přisvojil tuto věc, která mu byla na základě leasingové smlouvy svěřena, neboť s ní nakládal jako s vlastní a zároveň tím vyloučil jejího vlastníka z nakládání s touto věcí a v podstatě mu znemožnil vykonávat jeho vlastnická práva, a to za situace, kdy leasingová smlouva nebyla ze strany nájemce plněna. Přitom není podstatné, že k vývozu zařízení do Moskvy došlo již za součinnosti jiných osob. 19. Pokud jde o námitky uplatněné v ústavní stížnosti ohledně bodu II výroku o vině, konstatuje Nejvyšší soud, že k některým z nich nemohl v řízení o dovolání přihlédnout, protože ještě neměl k dispozici zejména rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. 6 Cmo 2/2008, neboť bylo vydáno až v mezidobí mezi podaným dovoláním a rozhodnutím dovolacího soudu. Nejvyšší soud se domnívá, že ani skutečnosti vyplývající z občanskoprávního rozhodnutí nemohou mít na postavení obviněného žádný podstatný vliv. Jednání stěžovatele by, i s přihlédnutím k novým skutečnostem uvedeným v rozhodnutích soudů v občanskoprávním řízení, mohlo být trestněprávně kvalifikováno jako tzv. nezpůsobilý pokus podle §8 odst. 1 tr. zák., což by vzhledem ke stávající kvalifikaci jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. v zásadě nic na právní kvalifikaci nezměnilo ve prospěch obviněného. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. 20. Vyjádření Nejvyššího soudu bylo Ústavním soudem zasláno stěžovateli. Ten ve své obsáhlé replice ze dne 12. 10. 2009 s vyjádřením Nejvyššího soudu polemizuje, znovu opakuje část argumentů obsažených již v ústavní stížnosti a uvádí některé nové. Obecným soudům vytýká, že se pro údajnou nadbytečnost odmítly zabývat okolnostmi, které následovaly po podpisu smlouvy o výpůjčce se společností ORTA-N, zejména se nezabývaly tím, kdo, kdy a za jakých okolností předal předmětné strojní zařízení do Moskvy; přitom takové zjištění by prý bylo podstatné pro závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele. Dovolací soud prý pochybil tím, že se náležitě nezabýval významnými otázkami: 1. kterým ze zástavních věřitelů zapsaných v katastru nemovitostí svědčí platně zřízené zástavní právo; 2. jaký právní význam pro naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele mělo jednání stěžovatele uvedené v bodě II výroku o vině ve vztahu k zástavním věřitelům. Poukaz na možnou právní kvalifikaci inkriminovaného jednání jako tzv. nezpůsobilého pokusu s totožnými trestněprávními důsledky pro stěžovatele obsažený ve vyjádření Nejvyššího soudu pokládá stěžovatel za "přinejmenším předčasný". V. 21.Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo proto upuštěno. VI. 22. Posuzovaná ústavní stížnost je nedůvodná. 23. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. 24. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. 25. Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. 26. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění. 27. Takováto flagrantní či excesivní pochybení nebyla v posuzovaném případě zjištěna. Obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou plně akceptovatelné. Své právní závěry obecné soudy založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze nic vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž dospěly. 28. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo však stěžovateli upřeno nebylo. Dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení a proti rozhodnutí soudů mu byly k dispozici řádné i mimořádné opravné prostředky, které opakovaně využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv. 29. Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné na zdůvodnění rozhodnutí těchto soudů, s nímž se ztotožňuje, odkázat. 30. Nad rámec řečeného lze k argumentům stěžovatele uvést: Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že za daných skutkových okolností nemohlo dojít k dokonání zpronevěry pouhým podpisem smlouvy o výpůjčce technologického zařízení s ruskou společností ORTA-N, nýbrž až převezením zařízení do Moskvy; stěžovatel z toho dovozuje, že protože on sám v době převozu do Moskvy již nebyl statutárním orgánem společnosti AUTO START ENERGY, s. r. o., která převoz realizovala, nelze mu prý klást za vinu spáchání zpronevěry. V tomto úsudku se stěžovatel mýlí. Pojmový znak "přisvojení si cizí věci" obsažený ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry je naplněn již tím, že pachatel se svěřenou věcí protiprávně naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc do opatrování nebo do dispozice dána, bez souhlasu či bez vědomí leasingové firmy a k její újmě. Za takové protiprávní nakládání lze pokládat již samotné pronajmutí věci do ciziny v době, kdy nejsou uhrazeny všechny leasingové splátky; vlastníkovi věci hrozí, že se věc nenávratně vzdálí z dosahu jeho možnosti reálně kontrolovat plnění leasingové smlouvy a dosáhnout eventuálního vrácení věci do dispozice vlastníka. 31. Navíc Ústavní soud konstatuje, že z výsledků dokazování v trestním řízení je zřejmé, že stěžovatel byl velmi aktivně zapojen též do samotné realizace převozu zařízení do Moskvy. Z jeho výpovědi složené dne 14. 8. 2001 v přípravném řízení vyplývá, že on sám opakovaně navštívil Moskvu, kontroloval instalaci zařízení a přivezl počítačové komponenty do strojů (č. l. 106-109 trestního spisu). Také ve výpovědi při hlavním líčení dne 6. 6. 2006 obviněný uvedl: "Dojednal jsem do Moskvy převoz, nainstaloval jsem stroje tak, aby fungovaly ..." (č. l. 1201 trestního spisu). Ta skutečnost, že dle svého tvrzení stěžovatel v době převozu již nebyl statutárním orgánem společnosti AUTO START ENERGY, s. r. o., nemá z hlediska trestní odpovědnosti žádný význam - skutková podstata zpronevěry nevyžaduje, aby pachatel měl nějaké speciální postavení. 32. Neobstojí ani stěžovatelova výtka, že obecné soudy vadně posoudily jeho úkony, kterými dosáhl změny zápisu vlastníka nemovitostí v katastru nemovitostí ze společnosti W-STYL zpět na něho, a že vadně posoudily jím uzavřené smlouvy o zřízení zástavních práv k nemovitostem jako pokus o zkrácení věřitelů; ve skutečnosti prý jeho jednání nemohlo vést ke zmaření uspokojení věřitelů společnosti W-STYL. Argumenty, kterými obecné soudy vyvracejí tyto stěžovatelovy námitky uplatněné již v průběhu trestního řízení, pokládá Ústavní soud za přesvědčivé a z důvodu stručnosti na ně odkazuje. 33. Pokud stěžovatel argumentuje tím, že obecné soudy v trestním řízení nerespektovaly závěry vyplývající z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2007 č. j. 4/38 Cm 19/2001-270 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 3. 12. 2008 č. j. 6 Cmo 2/2008-320, vydaných v řízení o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, z nichž má vyplývat, že společnost W-STYL se nikdy nestala vlastníkem předmětných nemovitostí, lze uvést toto: existence těchto občanskoprávních rozhodnutí nebyla soudům rozhodujícím ve stěžovatelově trestní věci známa, tudíž jim nelze vytýkat, že je ve svých trestních rozhodnutích nezohlednily. Avšak i kdyby tento výsledek občanskoprávního sporu byl vzat v úvahu při rozhodování o stěžovatelově trestní odpovědnosti, nemohl by z toho stěžovatel vytěžit nic, co by mohlo relevantně ovlivnit rozhodnutí o jeho vině a trestu. Úvaha vyslovená ve výše zmíněném vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009, že totiž jednání obviněného by ve světle rozhodnutí civilního soudu mohlo být kvalifikováno jako tzv. nezpůsobilý pokus podle §8 odst. 1 tr. zák., což by na dosavadní právní kvalifikaci nic nezměnilo ve prospěch obviněného, se Ústavnímu soudu jeví jako správná. Rozhodně nelze dospět k závěru, že by tato minuciózní diference v právní kvalifikaci znamenala poškození stěžovatelových základních práv na ústavněprávní úrovni. 34. Nelze přitakat ani stěžovatelovým námitkám týkajícím se dokazování, pokud obecným soudům vytýká, že se * nezabývaly otázkou platnosti a existence jednotlivých zástavních práv k nemovitostem zřízených před datem 10. 10. 2000, * nezabývaly právními důsledky, které z hlediska možnosti uspokojení pohledávek věřitelů společnosti W-STYL mají zástavní smlouvy k nemovitostem uzavřené stěžovatelem mezi 10. 10. 2000 až 12. 10. 2000, * nezabývaly okolnostmi, které následovaly po podpisu smlouvy o výpůjčce se společností ORTA-N, zejména tím, kdo, kdy a za jakých okolností předal předmětné strojní zařízení do Moskvy. 35. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. 36. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy požadavkům spravedlivého procesu dostály. 37. Ke stěžovatelovým výtkám týkajícím se uplatnění trestního postihu jako prostředku ultima ratio Ústavní soud poznamenává: princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. V posuzovaném případě však nejsou splněny podmínky pro nahrazení trestní odpovědnosti toliko odpovědností občanskoprávní. Vysoký stupeň škodlivosti inkriminovaného jednání (v terminologii předchozího trestního zákona "stupeň nebezpečnosti činu pro společnost" - viz §3 odst. 1 tr. zák.) daný zejména způsobením značné škody, resp. škody velkého rozsahu, v daném případě plně odůvodňuje vyvození trestní odpovědnosti. Závěry vyslovené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. IV. ÚS 564/2000 (viz výše), jichž se stěžovatel dovolává, jsou založeny na odlišném skutkovém základě a v nynější věci se nemohou uplatnit. 38. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:3.US.1148.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1148/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 133/66 SbNU 77
Populární název Zásady spravedlivého procesu v trestním řízení, subsidiarita trestní represe
Datum rozhodnutí 26. 7. 2012
Datum vyhlášení 2. 8. 2012
Datum podání 4. 5. 2009
Datum zpřístupnění 10. 8. 2012
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Jihlava
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Jihlava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
SOUD - NSZ
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §248, §256, §8 odst.1, §3 odst.1
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §125 odst.1
  • 1411/961 Sb., §2 odst.6
  • 40/1964 Sb., §659, §152
  • 513/1991 Sb., §59 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík dokazování
důkaz/volné hodnocení
trestný čin
obchodní společnost/obchodní podíl
zástavní právo
leasing
trestný čin/příprava/pokus
odůvodnění
skutková podstata trestného činu
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1148-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 75451
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23