ECLI:CZ:US:2012:3.US.13.12.1
sp. zn. III. ÚS 13/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. L. M., zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, advokátem v Brně, Kobližná 19, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 1 To 610/2011-112 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. října 2011 č. j. 0 Nt 3271/2011-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. prosince 2011, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 5 odst. 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva") a rovněž práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě ze dne 4. října 2011 sp. zn. 4 VZV 8/2011 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažné zločiny ve smyslu ustanovení §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku a §329 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Stížnost stěžovatele proti shora uvedenému usnesení státního zástupce byla státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství zamítnuta usnesením ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 5 NZT 17/2011-278.
Jak dále vyplývá z napadených rozhodnutí, na základě návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě byli usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. října 2011 č. j. 0 Nt 3271/2011-24 obvinění M. V., Mgr. L. M. (stěžovatel) a JUDr. O. Š. vzati do vazby. Okresní soud dospěl k závěru, že u obviněných M. V. a Mgr. L. M. jsou dány vazební důvody podle §67 písm. a) a b) trestního řádu, zatímco u obviněného JUDr. O. Š. je dán vazební důvod podle §67 písm. b) trestního řádu. Pokud se jedná o §67 písm. a) trestního řádu, argumentace soudu byla založena především na pravděpodobnosti uložení vysokých trestů odnětí svobody s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti obviněných, což také odůvodňuje obavu z vyhýbání se trestnímu stíhání. Existenci vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu pak soud dovodil ze skutečnosti, že v předmětné trestné činnosti figuruje celkem devět obviněných a dále také řada zúčastněných osob, a proto je nutné zabránit kontaktům jak mezi obviněnými navzájem, tak i směrem ke svědkům, které by eventuálně mohli ovlivnit.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 1 To 610/2011-112 zamítl stížnost stěžovatele proti shora uvedenému rozhodnutí prvoinstančního soudu. V odůvodnění se v zásadě ztotožnil s argumenty soudu prvního stupně, když zdůraznil zejména důvodnou obavu, že by obvinění mohli ovlivnit doposud nevyslechnuté svědky, a dále také reálnou možnost uložení velmi výrazných trestů.
Napadené usnesení krajského soudu je ve smyslu ustanovení §72 odst. 3) zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jelikož dovolání v tomto případě není na základě §265a odst. 1 a 2 trestního řádu přípustné.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména ve skutečnosti, že soudy obou instancí nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí o vzetí do vazby, kterou proto, podle jeho názoru, nelze považovat za důvodnou. Ve světle relevantní judikatury Ústavního soudu je přesvědčen, že bez přesné a logické specifikace důvodů, zakládajících obavu o chování obviněného způsobem, předpokládaným v ustanoveních §67 písm. a) a b) trestního řádu, není jeho vzetí do vazby přípustné, a tudíž se takové rozhodnutí stává nepřezkoumatelným. Tímto postupem obecných soudů mělo rovněž dojít k neoprávněnému zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel také poukazuje na nesprávný postup a rozpory v usneseních státních zastupitelství.
Ústavní soud přezkumem napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti a v mezích stěžovatelem uplatněných námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že netvoří součást soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu rovněž zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Tyto maximy by byly prolomeny pouze tehdy, jestliže by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí tudíž podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se jednalo o libovůli v rozhodování. Nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami a argumentací.
K existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu lze zmínit, jak i stěžovatel správně uvádí, že typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující a pouze konkrétní hrozba vysokého trestu, podložená jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku, může být (ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci) tím důvodem, který vede k odůvodněné a rozumně dostatečně předpokládatelné obavě z následků, jímž má "útěková" vazba čelit. V tomto smyslu je však třeba připomenout i v judikatuře Ústavního soudu vyslovenou tezi, dle níž k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby může postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (např. nález sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Současně lze poukázat na to, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) trestního řádu eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Stěžovatel však žádné takové skutečnosti neuvádí a jeho argumentace představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, což nemůže samo o sobě znamenat porušení jeho základních práv (viz výše).
K otázce koluzní vazby ve smyslu §67 písm. b) trestního řádu Ústavní soud již dříve judikoval, že obecné soudy, rozhodující o této vazbě, "musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce" (nález sp. zn. IV. ÚS 264/98 ze dne 11. 8. 1998, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Podle názoru Ústavního soudu v daném případě obecné soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily existenci všech důvodů, ze kterých plyne důvodná obava o ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu