ECLI:CZ:US:2012:3.US.1365.12.1
sp. zn. III. ÚS 1365/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti L. R., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem se sídlem v Litvínově 1, Žižkova 480, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. 10 To 10/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení vrchního soudu, neboť je názoru, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces podle jejího čl. 36.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován a nepravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 7 To 3/2012 s poukazem na §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 11. 2011 č. j. 3 T 115/2011-270 (výrok I.) a současně podle §72 odst. 1, 3 a 4 tr. řádu rozhodl tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu (výrok II.).
Stížnost proti výroku II. tohoto rozhodnutí Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že v průběhu hlavního líčení dne 2. 11. 2011 poškozený popřel pohrůžku násilím či násilí ze strany stěžovatele "pro získání 20 Kč", v důsledku čehož "je otázkou", zda jednání, pro které byl nepravomocně odsouzen, naplňuje skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel uvádí, že jelikož "pobýval stále na jedné ubytovně" není dán vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu, a vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu nelze podle jeho názoru identifikovat ani s okolnostmi, že je nezaměstnaný, evidovaný na úřadě práce, pobírá "podporu ve výši 2 200 Kč" a prostředky k obživě získával "příležitostnými brigádami či výpomocí od přátel", resp. ("nutno přiznat") i "žádostmi o zapůjčení drobné částky od spoluobčanů".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Ačkoli kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně (a dále) platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.
Ve stěžovatelově věci však pochybností není; byla-li pro napadená rozhodnutí určující zejména opakovaná předchozí odsouzení pro obdobnou trestnou činnost (Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovatele označil za speciálního recidivistu zvlášť závažných zločinů), resp. reálná hrozba vysokého trestu odnětí svobody (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004, N 48/33 SbNU 3), který již ostatně Okresní soud v Mostě - nepravomocným - rozsudkem ze dne 9. 12. 2011 sp. zn. 3 T 115/2011 uložil (stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou), pak - bez ohledu na úvahy o ekonomické a sociální situaci stěžovatele - nepochybně nelze soudům rozumně vytýkat, že se v otázce odhadu nebezpečí naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) a c) tr. řádu dopustily excesu či svévole.
Stěžovatelovy výhrady ohledně trestněprávní kvalifikace jednání, pro které byl odsouzen, nespočívají v polemice s obecnými osudy ohledně výkladu a aplikace ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu, nýbrž v rovině kritiky samotné důvodnosti jeho trestního stíhání. Rozhodující orgány vycházely z důvodného podezření, že stěžovatel se předmětného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost; ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadeného usnesení je podstatné, že orgány činné v trestním řízení podaly v odůvodnění svých rozhodnutí řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele a jeho kriminální anamnézy, přičemž Ústavní soud - v souladu se svou výše vymezenou funkcí - není povolán k tomu, aby predisponoval výsledek probíhajícího trestního řízení, nacházejícího se nyní v odvolací fázi.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též - v obecné rovině - rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. O tom však v dané věci nemůže být řeč, neboť odůvodnění usnesení krajského soudu je - v určujícím směru - přiměřeně obsáhlé, logické, srozumitelné a výstižné, a vytknout mu z tohoto hlediska nelze ničeho. Totéž platí o soudu stížnostním, který na stěžovatelovy námitky reagoval zcela adekvátně jejich (konkrétnímu) obsahu a vlastní pozici druhé (přezkumné) instance (srov. kupříkladu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60).
Pak je namístě obrátit pozornost k stanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež definuje návrhy "zjevně neopodstatněné", a tím v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z toho, co bylo řečeno o posuzované ústavní stížnosti, plyne očividně, že právě tak je tomu i zde.
Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu