ECLI:CZ:US:2012:3.US.169.12.2
sp. zn. III. ÚS 169/12
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 31. května 2012 sp. zn. III. ÚS 169/12 ve věci ústavní stížnosti I. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011 sp. zn. 9 To 387/2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. srpna 2011 sp. zn. 1 T 76/2009, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení.
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011 sp. zn. 9 To 387/2011 se ruší.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 1. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva uvedená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Kromě toho stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí, čemuž Ústavní soud vyhověl usnesením ze dne 12. 4. 2012 č. j. III. ÚS 169/12-12.
Jak je patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného trestního spisu, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též jen "obvodní soud") bylo podle §330 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") s použitím §83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 3. 2010 sp. zn. 1 T 76/2009 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2010 sp. zn. 67 To 125/2010 s tím, že se podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku pro účely výkonu trestu zařazuje do věznice s dozorem. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti prvně citovanému rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že proti citovanému usnesení obvodního soudu dne 25. 8. 2011 podala v rámci veřejného zasedání do protokolu stížnost s tím, že ji prostřednictvím svého obhájce odůvodní poté, co jí bude toto usnesení o tzv. přeměně trestu doručeno. Odůvodnění stížnosti pak bylo obhájcem sepsáno dne 21. 9. 2011 a dne následujícího bylo doručeno obvodnímu soudu. Obvodní soud však odůvodnění (do protokolu podané) stížnosti městskému soudu nedoručil, načež ten o předmětné stížnosti rozhodl jako o neodůvodněné. Oba dotčené soudy stěžovatelka na toto opomenutí obvodního soudu, který nedostatečně zajistil podklady pro rozhodnutí městského soudu, prostřednictvím svého obhájce upozornila, načež obvodní soud v odpovědi ze dne 16. 12. 2011 vysvětlil své pochybení tak, že předmětné odůvodnění stížnosti bylo omylem založeno do došlé pošty, a nikoliv do příslušného soudního spisu, toto pochybení bylo vytčeno vedoucí kanceláře a byly jí uloženy pracovněprávní sankce. K tomu soud dodal, že tato skutečnost nemá mít vliv na samotné usnesení městského soudu, jímž byla stížnost zamítnuta. Daným procesním pochybením byla stěžovatelka dle svých slov zkrácena na právu na obhajobu, v důsledku čehož bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť se nemohla k věci vyjádřit a stížnostní soud se nemohl zabývat jejími námitkami.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud pouze odkázal na své rozhodnutí a přípis na č. l. 570 trestního spisu. Městský soud rovněž odkázal na své usnesení s tím, že stěžovatelka fakticky pokračovala v trestné činnosti, pro kterou jí byl uložen podmíněný trest, a proto bylo rozhodnuto, že trest odnětí svobody vykoná bezprostředně poté, co vyšlo najevo její další pravomocné odsouzení. Dle městského soudu lze proto předpokládat, že by byla stěžovatelčina stížnost zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. K argumentům uvedeným v odůvodnění stížnosti se uvedený soud nemohl vyjádřit, protože mu nebylo Ústavním soudem zasláno.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a že splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Současně ale Ústavní soud zjistil, že pokud ústavní stížnost směřuje proti v záhlaví označenému usnesení obvodního soudu, jedná se o návrh zjevně neopodstatněný, jenž je třeba podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Důvodem toho je, že veškeré námitky v ústavní stížnosti obsažené směřují proti shora popsanému postupu obvodního soudu po vydání "prvostupňového" usnesení, resp. proti citovanému usnesení městského soudu, které je v důsledku předmětného postupu soudu prvního stupně stiženo vadami.
Jde-li o napadené usnesení městského soudu, Ústavní soud nezjistil nic, co by bránilo věcnému projednání ústavní stížnosti, a tak přistoupil k jeho přezkumu, a to toliko z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], načež shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí (ve stručnosti řečeno), že městský soud se neseznámil s obsahem zdůvodnění jí podané stížnosti, neboť mu toto příslušné podání nebylo ze strany obvodního soudu předloženo. Jak Ústavní soud zjistil, resp. ověřil z příslušného trestního spisu, stěžovatelka napadla usnesení obvodního soudu do protokolu podanou stížností (viz č. l. 541), kterou odůvodnila podáním ze dne 21. 9. 2011, v němž se šířeji vyjádřila k důvodům, které vedly obvodní soud k závěru o "přeměně trestu", a předestřela své námitky opřené o konkrétní skutečnosti, proč má být daný závěr nesprávný, přičemž k podložení svých tvrzení předložila listinné důkazy, a to pracovní smlouvu a mzdový výměr (viz č. l. 559 až 564). Ač bylo dané podání doručeno obvodnímu soudu již dne 22. 9. 2011, městský soud je v době, kdy rozhodoval o stěžovatelčině stížnosti, k dispozici neměl (viz odůvodnění napadeného usnesení ze dne 12. 10. 2011), a to z důvodu, že je obvodní soud omylem nezaložil do trestního spisu před jeho odesláním městskému soudu k rozhodnutí o stížnosti (viz přípis obvodního soudu ze dne 16. 12. 2011 na č. l. 570).
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že z ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny plyne základní právo na reálnou a efektivní možnost účastníků řízení jednat před soudem, zahrnující i oprávnění skutkově a právně argumentovat, a tímto způsobem hájit svá práva [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 93/99 ze dne 27. 5. 1999 (N 80/14 SbNU 161), sp. zn. IV. ÚS 426/09 ze dne 9. 6. 2009 (N 134/53 SbNU 681) a sp. zn. I. ÚS 2570/09 ze dne 13. 1. 2010 (N 7/56 SbNU 63)]. Byť v uvedených případech spočívalo pochybení v jiném postupu než v tom, proti němuž stěžovatelka brojí v ústavní stížnosti, předchozí závěry Ústavního soudu je třeba vztáhnout i na souzenou věc, neboť daná pochybení mají tentýž důsledek. V dané věci stěžovatelce sice nebyla upřena možnost skutkové a právní argumentace, a to v podobě písemného odůvodnění shora zmíněné stížnosti, tato její argumentace se však - v důsledku pochybení soudu prvního stupně - nedostala do dispozice stížnostního soudu. Přitom se - vzhledem k tomu, že posledně uvedený soud rozhodoval v neveřejném zasedání - jednalo o jediný způsob, jak stěžovatelka mohla před městským soudem jako soudem stížnostním "jednat" a v daném (stížnostním) řízení hájit svá práva.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než konstatovat, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011 sp. zn. 9 To 387/2011 byly porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, ústavní stížnosti (zčásti) vyhovět a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení zrušit. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).