ECLI:CZ:US:2012:3.US.1750.12.1
sp. zn. III. ÚS 1750/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Pařížská 6, 400 01 Ústí nad Labem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2012 č. j. 13 Co 532/2011-532, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, podané podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva podle čl. 36 odst. 3, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označeného rozsudku.
Po rekapitulaci průběhu pravomocně skončeného řízení stěžovatel uvádí, že se žalobou podanou proti státu domáhal náhrady škody, která mu údajně vznikla nesprávným úředním postupem v řízení vedeném Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Nc 19161/2007.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů vyslovených v jejich rozhodnutí, že délka předmětného exekučního řízení nebyla s ohledem ke všem okolnostem této věci nepřiměřená, a že nelze dospět k závěru o nesprávném úředním postupu orgánu státní moci v exekučním řízení. Soud prý v napadeném rozsudku nesprávně opřel svůj závěr o neexistenci průtahů v řízení, jako základního předpokladu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, o konstatování využívání opravných prostředků stěžovatelem k ochraně jeho práv. Taková argumentace, podle názoru stěžovatele, nesprávně eliminuje odpovědnost státu za činnost státního orgánu a nesprávně ji přenáší na toho účastníka řízení, který při ochraně svých práv jen využíval procesních prostředků daných mu zákonem.
II.
Obvodní soud pro Prahu 2 poté, co žalobce vzal zčásti žalobu zpět, zastavil řízení o žalobě stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti co do částky 1 000 000,- Kč (výrok I) a co do částky 12 067,- Kč (výrok II) a žalobu zamítl co do částek 250 000,- Kč, 130 000,- Kč a 49 338,- Kč (výrok III, IV a V).
Podanou žalobou se stěžovatel domáhal zaplacení výše uvedených částek z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou údajně nesprávným úředním postupem státního orgánu v rámci exekučního řízení, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Nc 19161/2007. Žalovaná částka sestávala z částky 1 000 000,- Kč za nemajetkovou újmu, částky 250 000,- Kč jako rozdílu mezi cenou získanou z prodeje jeho bytu po ukončení exekučního řízení a cenou původně nabízenou, z částky 140 000,- Kč jako ušlého nájemného z pronájmu předmětného bytu a z částky 51 405,- Kč za výdaje se zajišťováním správy bytu před jeho prodejem.
Prvoinstanční soud v rozsudku konstatoval, že v roce 2007 byl nezletilými dcerami stěžovatele podán návrh na nařízení exekuce pro dlužné výživné, pro běžné výživné, náklady oprávněných a náklady exekutora, kterému bylo vyhověno. Po nařízení exekuce stěžovatel dlužné výživné a náklady oprávněných uhradil. Na základě usnesení o nařízení exekuce bylo stěžovateli zakázáno disponovat s jeho nemovitostmi, včetně předmětného bytu. Soud prvního stupně po rekapitulaci průběhu exekučního řízení konstatoval, že řízení nebylo jednoduché, jeho celková doba trvání vzhledem ke všem okolnostem věci však nebyla nepřiměřená. Proto nalézací soud ve výrocích III, IV a V žalobu zamítl.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích napadených odvoláním ve věci samé, přičemž zdůraznil, že exekuce na majetek stěžovatele byla nařízena důvodně. Náhradu škody, která stěžovateli údajně měla vzniknout omezením jeho dispozičního práva s jeho majetkem po dobu trvání exekuce, stěžovatel nemůže důvodně požadovat, neboť rozhodnutí o nařízení exekuce nebylo změněno či zrušeno, přičemž jeho účinky trvaly až do zastavení exekuce, tedy do doby, v níž došlo k zaplacení veškerých plnění s ní spojených. Odvolací soud neshledal, že by v projednávané věci došlo jak ze strany exekučního soudu, tak pověřeného soudního exekutora k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
III.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů ani nahrazovat jejich dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, jestli v předchozích řízeních nebyla porušena ústavně zaručená základní práva účastníků řízení, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces.
Podstatou ústavní stížnosti je zodpovězení otázky, zda obecné soudy ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a jestli splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatele. V projednávané věci jde o to, zda může obstát z ústavního pohledu závěr, k němuž dospěly obecné soudy, a který byl důvodem zamítnutí žaloby stěžovatele.
Občanskoprávní spor byl veden o to, zda stěžovateli byla způsobena majetková újma (škoda) v důsledku nesprávného úředního postupu v průběhu exekučního řízení vedeného Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Nc 19161/2007.
Ústavní soud vázán při svém rozhodování petitem ústavní stížnosti, který je pro něj závazný, nejprve konstatoval, že v exekuční věci vedené Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Nc 19161/2007 téhož stěžovatele bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849) zrušeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2009 č. j. 42 Nc 19161/2007-74, jímž označený soud rozhodl o zamítnutí námitek stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému pověřeným soudním exekutorem. Důvodem pro zásah Ústavního soudu bylo nesprávné stanovení výše odměny pověřeného soudního exekutora. V tomto ohledu jde o rozhodnutí odlišné od podstaty nyní projednávané ústavní stížnosti.
Podle platné judikatury nesprávným úředním postupem, v jehož důsledku stát odpovídá za škodu způsobenou poškozenému ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., mohou být s ohledem ke všem okolnostem projednávané věci také neodůvodněné průtahy v soudním řízení.
Listina účastníkovi řízení garantuje právo na projednávání věci bez zbytečných průtahů (viz čl. 38 odst. 2 Listiny). Z této formulace vyplývá, že při zjišťování odpovědnosti za průtahy v řízení se nelze omezit jen na samotnou délku řízení, ale je třeba se zabývat i důvody, které délku řízení způsobily. Je tomu tak proto, že v každém řízení je třeba respektovat i ostatní základní práva všech účastníků řízení, zejména právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Projednání věci bez zbytečných průtahů proto nemůže vést k popření ostatních základních práv, která musí být v řízení respektována (shodně viz usnesení ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 209/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy se proto důvodně zabývaly zjištěním, jestli příčiny, které vedly k exekučnímu řízení trvajícímu jeden rok a téměř 7 měsíců, nespočívaly v případných obstrukčních postojích jejich účastníků, či jestli řízení bylo plynulé, při respektování ostatních základních práv jeho účastníků. Zjištění obou soudů, že délka exekučního řízení vzhledem ke složitosti věci, procesním postojům jeho účastníků a postupu exekučního soudu a pověřeného soudního exekutora nebyla nepřiměřená, bez zásadních průtahů, a že tedy nelze dovozovat v tomto smyslu nesprávný úřední postup jako jeden ze současně (kumulativně) splněných předpokladů odpovědnosti státu, v dané věci odpovídá postulátům spravedlivého procesu.
Protože obecné soudy v projednávané věci nezjistily existenci průtahů v exekučním řízení, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu, nebylo potřebné se dále zabývat i naplněním dvou zbývajících - vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Výtky stěžovatele, že obecné soudy, resp. odvolací soud při svém rozhodování nesprávně zvažoval i využívání všech zákonných opravných prostředků stěžovatelem, nejsou s ohledem na výše uvedené skutečnosti důvodné. Jejich využití v průběhu celého exekučního řízení ostatně nebylo odvolacím soudem "přičteno k tíži stěžovatele", jak se stěžovatel mylně domnívá. Rekapitulace průběhu předmětného exekučního řízení provedená odvolacím soudem v souvislosti s posouzením přiměřenosti jeho délky je věcně správná a z ústavněprávního hlediska jí nelze vytknout žádné závady.
Protože Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod, z důvodů výše uvedených mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu