ECLI:CZ:US:2012:3.US.187.10.1
sp. zn. III. ÚS 187/10
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 26. července 2012 sp. zn. III. ÚS 187/10 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. A. proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009 č. j. Nao 71/2009-91, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově námitce podjatosti tak, že deset konkrétně jmenovaných soudců Městského soudu v Praze není vyloučeno z projednávání a rozhodování stěžovatelovy věci, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a za účasti Městského soudu v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 1. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, zakotvená v článku 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel vyjadřuje zejména nesouhlas s tím, že ačkoliv v soudním řízení, v němž je žalobcem, vznesl "námitku podjatosti soudu", kterým mínil Městský soud v Praze, rozhodl Nejvyšší správní soud o vznesené námitce tak, že ve výroku svého usnesení vyslovil, že není vyloučeno deset konkrétně jmenovaných soudců. To pokládá stěžovatel za nesprávné a protiústavní. Argument, který soud použil ke zdůvodnění svého rozhodnutí, totiž to, že účastník řízení nemůže namítat podjatost soudu jako instituce, nýbrž pouze podjatost jednotlivého soudce, resp. jednotlivých soudců, pokládá stěžovatel za vadný. Dovozuje tak z toho, že Listina v článku 36 odst. 1 a Úmluva v článku 6 odst. 1 hovoří o "nezávislém a nestranném soudu". Také "judikatura evropských soudů" (kterou stěžovatel blíže nespecifikuje) prý zná institut podjatosti nejen soudce, ale i soudu.
Takový způsob rozhodování o námitce podjatosti, který praktikují české soudy, je podle mínění stěžovatele "v rozporu s podstatou a smyslem práva na nezávislý a nestranný soud, a tedy v rozporu s článkem 4 odst. 4 Listiny".
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiloženého napadeného rozhodnutí a z příloh předložených stěžovatelem se zjišťuje:
Stěžovatel (v postavení "žalobce") vedl u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ca 209/2007 spor ve správním soudnictví, v němž se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 27. 3. 2007 č. j. 1779/07-1100-204297, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, předepsané za zdaňovací období roku 2005 platebním výměrem ze dne 30. 5. 2006 č. j. 129783/06/060912/3422, ve výši 32 350 Kč.
V tomto řízení vznesl žalobce podáním ze dne 6. 4. 2009 "námitku podjatosti soudu". Námitku zdůvodnil tvrzením, že "podezřelí soudci" Městského soudu v Praze se dopustili trestného činu zpronevěry; ten měli spáchat tím, že Městský soud v Praze jako soud konkursní neplnil svou dohlédací povinnost na výkon správce konkursní podstaty, čímž prý tento soud zmařil, aby žalobci byla z konkursní podstaty úpadce (společnosti OSAN, obchodní podnik v likvidaci) vyplacena odměna ve výši 8 314 720 Kč. Na "zúčastněné soudce Městského soudu v Praze" podal žalobce dne 3. 3. 2009 trestní oznámení u nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Renaty Vesecké pro podezření z trestného činu zpronevěry.
O vznesené námitce podjatosti rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 11. 2009 č. j. Nao 71/2009-91. Výrokem usnesení bylo vysloveno, že deset konkrétně jmenovaných soudců Městského soudu v Praze není vyloučeno z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ca 209/2007. Tato skupina deseti soudců je tvořena těmi soudci, kteří mají žalobcovu věc v souladu s rozvrhem práce projednat a rozhodnout, tj. soudců specializovaného senátu 10 Ca, případně soudců, kteří připadají dle rozvrhu práce v úvahu jako soudci zastupující, tj. členů senátů 9 Ca a 12 Ca.
Nejvyšší správní soud svůj výrok zdůvodnil tím, že podjatost je psychickou kategorií, o níž "lze uvažovat toliko ve spojitosti s člověkem, jakožto bytostí schopnou duševních dějů a reflexe okolních skutečností, nikoli v souvislosti s institucí, k těmto procesům ze své podstaty naprosto nezpůsobilou". Důvod pro vyloučení deseti vyjmenovaných soudců, kteří budou ve věci rozhodovat (skutečně nebo potenciálně), Nejvyšší správní soud neshledal. K argumentu žalobce, že podal na "zúčastněné soudce Městského soudu v Praze" trestní oznámení, které by mohlo vyvolat nepřátelský postoj soudců k oznamovateli, Nejvyšší správní soud uvedl, že oznamovaná trestná činnost měla být dle oznamovatelova tvrzení spáchána při dohlédací činnosti na průběh konkursu, tedy v agendě, která není náplní správního soudnictví, v jehož rámci byla námitka podjatosti uplatněna. Svůj názor o nemožnosti namítat podjatost soudu jako instituce podpořil Nejvyšší správní soud odkazem na svou konstantní judikaturu, např. na rozhodnutí ze dne 5. 8. 2009 č. j. Nao 45/2009-39.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
V obecné rovině je namístě uvést následující.
Z článku 81 Ústavy plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Podle článku 82 odst. 1 Ústavy jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Podle článku 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tato ustanovení ve svém důsledku znamenají snahu zajistit nezávislost soudce i v každém konkrétním řešeném případu, a to i s ohledem na historické zkušenosti s pokusy ovlivnit soudní rozhodnutí, a tím i soudce samotného. Vývojem společnosti se tak dospělo k tomu, že příslušným soudcem má být vždy jen ten, kdo je pro výkon soudcovské funkce v určité konkrétní věci podle zákona a podle rozvrhu práce povolán; má být trvale ustanovený, neodvolatelný, nepřeložitelný.
Jinými slovy, podstata tohoto práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být zásadně přidělovány v souladu s rozvrhem práce [viz např. již nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní imperativ, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", je tak ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc.
Zároveň je třeba zabránit tomu, aby účastníci soudního řízení svévolně ovlivňovali obsazení soudu rozhodujícího ve věci, např. podáváním zjevně bezdůvodných trestních oznámení na soudce nebo skandalizováním osoby soudce či soudu takovými expresivními a ničím nepodloženými výrazy, jako je označení "zločinné spolčení vedení Městského soudu v Praze" (výraz použitý stěžovatelem v Ústavní stížnosti).
V projednávané věci stěžovatel uplatnil zavádějící právní argumentaci, která vychází ze zřejmého nepochopení důvodů pro vyloučení soudců činných ve správním soudnictví dle §8 odst. 1 s. ř. s. Dle citovaného ustanovení "Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech". Tato úprava směřuje k tomu, aby ve věci jednal a rozhodoval soudce, jehož nestrannost nebude ovlivněna tím, že má sám osobní (pohnutkami osobního rázu motivovaný) zájem na výsledku soudního řízení [srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 67/04 ze dne 4. 8. 2004 (U 42/34 SbNU 413)].
Poměr vyloučené osoby k věci musí mít tedy zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem, podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce nestranně přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím. Jak Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil, tzv. subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, samo rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)].
V projednávané věci stěžovatel žádné takto konkretizované námitky proti konkrétním soudcům rozhodujícím v jeho věci nevznesl.
Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu žádná taková pochybení, jež by měla ústavněprávní relevanci a která by svědčila o protiústavním zásahu do stěžovatelových základních práv. Nelze vznést žádné ústavněprávní námitky proti závěru obecného soudu, že účastník řízení nemůže namítat podjatost soudu jako instituce, nýbrž pouze podjatost jednotlivého soudce, resp. jednotlivých soudců. Závěr soudu o tom, že deset jmenovaných soudců není vyloučeno z projednávání a rozhodování sporu, je náležitě odůvodněn a nevykazuje žádné protiústavní vady.
Stěžovatelova námitka, že Listina a Úmluva (stejně též Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v článku 14 odst. 1) používají v příslušných ustanoveních termín "nezávislý a nestranný soud", což prý napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nereflektuje, není argumentačně přiléhavá. Tyto ústavní a mezinárodněprávní předpisy chtějí termínem "soud" pokrýt nepochybně jak "soud" tak "soudce"; označení "soud" používají spíše jako legislativní zkratku. Požadavky nezávislosti a nestrannosti se v nich vztahují nejen na rozhodovací činnost v konkrétních věcech, nýbrž též na obecné funkce soudnictví z hlediska dělby veřejné moci, na organizaci a fungování soudnictví.
Pojmy "nezávislost", "nestrannost" a "nepodjatost" jsou sice obsahově příbuzné, nejsou však identické, existují mezi nimi jemné obsahové nuance, mají různé konotace. Závěr o tom, že požadavek nepodjatosti, jako psychicky podmíněného vztahu, se vždy týká toliko osoby soudce, nikoli soudní instituce, je správný a není v žádném rozporu se zmíněnými ústavními principy nezávislosti a nestrannosti soudnictví.
V daném případě obecný soud napadené rozhodnutí řádně odůvodnil a Ústavní soud nemá, co by těmto závěrům z ústavního hlediska vytknul. Jím přijaté skutkové a právní závěry jsou soudem dostatečně a srozumitelně odůvodněny, Ústavní soud je shledává správnými a odkazuje na ně. Pokud obecným soudem podaná interpretace zákonných ustanovení nevybočuje z hranic vymezených ústavními předpisy, není dán důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za nichž by řízení provedené Nejvyšším správním soudem a jeho výsledek překračovalo hranice ústavnosti, splněny nejsou a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze označit jako rozhodnutí svévolné, které by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud podaný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.