ECLI:CZ:US:2012:3.US.1986.08.1
sp. zn. III. ÚS 1986/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupené JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem nám. 5. května 812, 500 02 Hradec Králové, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2008 č. j. 8 Co 193/2008-195 v části potvrzující výrok III rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 24. ledna 2008 č. j. 26 C 60/2006-164, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla výrok II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2008 č. j. 8 Co 193/2008-195 v části, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 1. 2008 č. j. 26 C 60/2006-164, v němž žalovanému M. P. nebylo stanoveno výživné na jeho nezletilou dceru Evu (jedná se o pseudonym).
Podle názoru stěžovatelky tímto rozhodnutím, jímž nebylo žalovanému stanoveno výživné na jejich nezletilou dceru Evu, byla porušena základní práva a svobody ve smyslu čl. 32 odst. 1, odst. 3, odst. 4, odst. 5, odst. 6, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 1 bodu 2 a čl. 6 Úmluvy o právním postavení dětí narozených mimo manželství.
Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně, jímž bylo mimo jiné rozhodnuto, že se žalovanému nestanoví výživné na nezletilou Evu, přičemž odvolací soud prý toto pochybení přehlédl a rozsudek soudu prvního stupně (rovněž) v této části potvrdil. I když stěžovatelka připouští, že žalovaný je veden na úřadu práce, aniž mu bylo možné práci odpovídající jeho schopnostem a fyzickým možnostem i zdravotním omezením zajistit, zpochybňuje rozsah a závažnost postižení jeho pohybového aparátu a sama je charakterizuje jako "běžné civilizační onemocnění úměrné většině jeho vrstevníků", které údajně žalovanému nemůže reálně zabránit přijmout práci v dělnických profesích.
Výsledky hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně stěžovatelka zpochybňuje a tvrdí, že toto hodnocení nebylo objektivní, neboť "v průběhu řízení bylo doloženo, že v regionu, v němž žalovaný žije, je dostatek pracovních příležitostí". Stěžovatelka také poukazuje na výpomoc, kterou žalovaný poskytuje "své širší rodině", čímž má získávat finanční prostředky na úhradu svých existenčních potřeb a nemá proto opravdový zájem na získání práce s trvalým příjmem.
Obecné soudy podle názoru stěžovatelky nevzaly v úvahu právo nezletilé Evy na rodičovskou výchovu a péči, a měly proto do výroku o stanovení výživného promítnout odmítavý postoj žalovaného k těmto jeho rodičovským povinnostem.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 26 C 60/2006, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Před Okresním soudem v Opavě probíhá od roku 2006 pod sp. zn. 26 C 22/2006 řízení o žalobě stěžovatelky ze dne 7. 3. 2006, jíž se domáhala určení, že žalovaný M. P. je otcem její nezletilé dcery Evy, že se nezletilá svěřuje do výchovy žalobkyně a že žalovaný je povinen platit k rukám žalobkyně na výživu nezletilé částku 2.000,- Kč měsíčně. Zároveň žalobkyně podala návrh na vydání předběžného opatření, jímž by bylo stanoveno, že žalovaný je do doby, než bude vydán rozsudek o určení otcovství, povinen platit na výživu nezletilé částku 1.000,- Kč měsíčně.
Usnesením ze dne 13. 3. 2006 č. j. 26 C 60/2006-19 Okresní soud v Opavě vyhověl návrhu stěžovatelky a nařídil předběžné opatření, jímž uložil žalovanému předběžně platit na výživu nezletilé Evy částku 150,- Kč měsíčně s účinností od 1. 3. 2006 a zaplatit dlužné výživné; návrh, aby bylo žalovanému uloženo platit na výživu nezletilé Evě výživné v částce 850,- Kč, soud zamítl.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalovaný je nezaměstnaný, pobírá měsíčně sociální dávky ve výši 2 700,- Kč a ze stavebního spoření získal částku cca 60 000,- Kč. Soud prvního stupně ze spisu téhož soudu sp. zn. P 251/94, konkrétně pak z rozsudku ze dne 23. 10. 1995 č. j. 7 C 358/94-8, který nabyl právní moci dne 19. 12. 1995, zjistil, že žalovaný je otcem nezletilého Pavla (jedná se o pseudonym) na něhož byl povinen platit výživné ve výši 100,- Kč měsíčně a od 1. 11. 1995 částku 500,- Kč měsíčně.
V tomto řízení okresní soud zjistil, že žalovaný je evidován u Úřadu práce v Opavě jako uchazeč o zaměstnání a jeho jediným příjmem je částka 2 700,- Kč, kterou dává své matce na úhradu bydlení a na svoji výživu. I když o návrhu stěžovatelky na určení otcovství žalovaného k nezletilé Evě nebylo do doby nařízení předběžného opatření soudem rozhodnuto, soud prvního stupně považoval za prokázanou "pravděpodobnost nároku nezletilé Evy vůči žalovanému jako jejímu pravděpodobnému otci na výživné" a dále zjistil, že žalovaný na výživu nezletilé Evy ničím nepřispívá ani se na ní nijak nepodílí. I když, jak uvedl tento soud, se výši příjmů žalovaného nepodařilo "zcela přesně objektivizovat", rozhodl s přihlédnutím ke všem okolnostem projednávané věci, jak bylo již výše uvedeno.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 9. 2006 č. j. 8 Co 545/2006-56 odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření potvrdil.
Na základě závěrů znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce MUDr. Z. Č. (na č. l. 96-101) bylo prokázáno biologické otcovství žalovaného k nezletilé Evě.
Usnesením ze dne 6. 9. 2006 č. j. 31 E 726/2006-13 nařídil Okresní soud v Hradci Králové pro dlužné výživné na nezletilou Evu a pro běžné výživné výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy (platu) povinného evidovaného u Úřadu práce v Opavě. Předmětné usnesení bylo vráceno právní zástupkyni stěžovatelky se sdělením, že výkon rozhodnutí je neúčinný, neboť podle Úřadu práce v Opavě žalovanému nevznikl nárok na podporu v nezaměstnanosti (č. l. 119-120). Na základě dožádání okresního soudu bylo výše označeným úřadem práce dne 4. 4. 2007 sděleno, že žalovaný nepobírá dávky státní sociální podpory a není v jejich databázi (č. l. 121). Městský úřad Kravaře, odbor sociálních věcí (č. l. 142) soudu sdělil, že žalovaný pobíral v období od 11/2006 do 02/2007 dávky sociální péče ve výši 2 759,- Kč měsíčně. Od března roku 2007 je žalovaný posuzován podle zákona o hmotné nouzi, jako společně posuzovaná osoba spolu se svou matkou, bratrem a sestrou, přičemž všichni pobírají dávky v hmotné nouzi v celkové výši 8 641,- Kč měsíčně. Se souhlasem žalovaného si soud vyžádal zdravotní dokumentaci ohledně jeho zdravotního stavu (č. l. 149-150) a ohledně majetkových poměrů žalovaného si vyžádal výpis z katastru nemovitostí na rodinný dům v K. ze dne 12. 12. 2007 (č. l. 151-152).
Rozsudkem ze dne 24. 1. 2008 č. j. 26 C 60/2006-164 Okresní soud v Opavě rozhodl tak, že určil, že žalovaný je otcem nezletilé Evy, jejíž matkou je stěžovatelka (výrok I), nezletilou svěřil do péče stěžovatelky (výrok II), žalovanému nestanovil výživné na nezletilou Evu (výrok III), žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce stanovené náklady řízení (výrok IV) a dále rozhodl o nákladech řízení, které je povinna zaplatit právnímu zástupci žalovaného Česká republika (výrok V), přičemž ČR - Okresnímu soudu v Opavě právo na náhradu nákladů řízení soud nepřiznal (výrok VI).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 5. 2008 č. j. 8 Co 193/2008-195 odmítl odvolání stěžovatelky proti výroku pod bodem V rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a pod bodem II výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v odstavcích I, II, III a IV výroku.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k jejím tvrzením o porušení základních práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Judikaturou Ústavního soudu bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou primárně svěřeny obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi "v extrémním rozporu", a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní. Její deficit se pak projevuje ve zhodnocení, jestli soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li se stabilními závěry soudní praxe, a není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně jestli nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. jestli není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Neméně důležitým ústavněprávním požadavkem rovněž je, aby soudy jimi vydaná rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů, které sice rozhodly o otcovství žalovaného k nezletilé Evě a o jejím svěření do péče stěžovatelky, žalovanému však nestanovily vyživovací povinnost k ní.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 511/05, dostupný na www.judikatura.cz), že podle ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud také k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Vyživovací povinnost k dítěti mají tedy oba jeho rodiče, byť nikoli stejným dílem.
Podle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jako i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného rodiče. Odůvodněné potřeby nezletilého dítěte jsou tedy současně odvislé od schopností, možností a majetkových poměrů rodičů.
Jak z výše uvedeného vyplývá, zákon o rodině vymezuje obsah vyživovací povinnosti prostřednictvím neurčitých právních pojmů, z čehož plyne, že pro určení jejich konkrétního významu, resp. pro stanovení výše výživného v konkrétní věci je nezbytná míra soudního uvážení. Ústavní soud v této souvislosti již v minulosti dospěl k závěru, že ústavní přezkum rozhodnutí založeného na soudním uvážení je sice možný, ale značně omezený, protože se může týkat pouze posouzení, jestli napadené rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem.
Při rozhodování o výživném je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům povinného rodiče, ale i k příjmům reálně možným, k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. životní úrovni tak, aby soud měl pro své rozhodnutí shromážděny všechny relevantní podklady, jak to ostatně vyplývá z ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že obecné soudy dostály své povinnosti vyplývající z ustanovení §120 odst. 2 a §132 o. s. ř., tj., že v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudily provedené důkazy a na základě jejich zhodnocení dospěly k závěru uvedenému ve výroku jejich rozhodnutí.
Jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně ověřil, že žalovaný v době rozhodování soudu prvního stupně již nebyl evidován u Úřadu práce v Opavě, nevznikl mu nárok na podporu v nezaměstnanosti. Z dalších listinných dokladů vyžádaných tímto soudem bylo zjištěno, že žalovaný již nepobírá ani dávky sociální péče, ale spolu se svou matkou, bratrem a sestrou jako společně posuzované osoby pobírají dávky v hmotné nouzi v celkové výši 8 641,- Kč měsíčně. Zdravotní stav žalovaného, včetně jeho zdravotního omezení, tedy skutečnosti podstatné v souvislosti s možností najít si sám, či prostřednictvím úřadu práce vhodné zaměstnání při absenci jakékoli kvalifikace či řemeslných dovedností, byl soudem prvního stupně zjištěn mimo jiné ze zprávy jeho ošetřujícího lékaře a zprávy MUDr. Mgr. P.
Soud měl také dostatek podkladů pro posouzení majetkových poměrů žalovaného, jeho životního stylu, resp. jeho životní úrovně, přičemž nepochybně vzal v úvahu i další vyživovací povinnost k jeho nezletilému synovi; všechna tato zjištění ho vedla k závěru, že žalovanému nelze za stávajících okolností uložit povinnost plnit vyživovací povinnost k nezletilé Evy. Tato povinnost je v projednávané věci nepochybně determinována nepatrnými možnostmi a schopnostmi žalovaného získat byť i jen příležitostné zaměstnání, které by mu umožnilo podílet se na zajištění výživy nezletilé Evy.
Lze zajisté spekulovat o tom, že žalovaný, obdobně jako v minulosti (tedy v době společného soužití se stěžovatelkou) si finanční prostředky ke zlepšení stávajících neutěšených hmotných poměrů obstarává i formou "výpomoci v širší rodině kolotočářů". Takto získané peněžní prostředky jsou však s ohledem na jejich zdroje, nepravidelnost i případnou výši při výpočtu výživného pro nezletilou Evu téměř nedostupné a reálně nepostižitelné žádným z dostupných právních prostředků.
Ústavní soud si je vědom neutěšené finanční situace stěžovatelky jako matky samoživitelky. Stát může tuto situaci nikoli sanovat, ale jen zmírnit poskytováním sociálních dávek a dětských přídavků, které jsou stěžovatelce, jak vyplývá z listinných dokladů založených v připojeném spise Okresního soudu v Opavě, poskytovány.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené nezjistil, že by napadeným soudním výrokem o nestanovení vyživovací povinnosti na nezletilou Evu byla porušena stěžovatelkou uváděná ústavně zaručená základní práva a svobody, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu