ECLI:CZ:US:2012:3.US.2072.12.1
sp. zn. III. ÚS 2072/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Romanem Krmečníkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2012 č. j. 4 Ads 168/2011-60, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 9. 2011 č. j. 52 A 18/2011-35, rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 1. 3. 2011 č. j. HZPA-330-13/2010, a rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 22. 11. 2010 č.j. HZPA-330-5/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů a správních orgánů, vydaná ve věci jeho služebního poměru.
2. Rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 1. 3. 2011 č. j. HZPA-330-13/2010, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 22. 11. 2010 č. j. HZPA-330-5/2010, kterým stěžovatel 1. byl ustanoven na služební místo hasič - strojní služba se základní náplní služební činnosti podle katalogu činností - přílohy k nařízení vlády č. 104/2005 Sb., část 1.4. - 03.01, 2. jmenován do služební hodnosti asistent, 3. bylo mu přiznáno hodnostní označení nadstrážmistr, 4. v souladu s Pokynem generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky č. 15/2006 byl zařazen do I. skupiny zvláštního příplatku a podle §116 a §117 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o služebním poměru"), byla mu stanovena 3. tarifní třída a 8. tarifní stupeň (při započtení praxe) a přiznán služební příjem v celkové výši 27 420 Kč měsíčně.
3. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 9. 2011 č. j. 52 A 18/2011-35, jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že ke shodným argumentům stěžovatele pro ustanovení na služební místo odpovídající 4., resp. 5. tarifní třídě se již dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 4 Ads 97/2009; je tudíž jeho povinností - při nezměněných okolnostech - tento názor respektovat i nyní. S odkazem na citovaný rozsudek proto dospěl k závěru, že potápěčská činnost není vázána ke služebnímu místu, ale k osobě stěžovatele, a proto nemůže mít vliv na zařazení do tarifní třídy; tato činnost může být ohodnocena pouze formou osobního a zvláštního příplatku nebo odměn, což se také stalo. S podrobným zdůvodněním se soud neztotožnil ani s dalšími námitkami stěžovatele směřujícími proti výši jednotlivých příplatků (za vedení, zvláštních příplatků, osobního příplatku); též neshledal porušení jeho práva na "rovné odměňování" s tím, že stěžovatel neuvedl jediný příklad, kdy by příslušník na srovnatelném místě a se srovnatelným rozsahem činností pobíral služební příjem v jiné výši.
4. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal. V odůvodnění rozhodnutí především zdůraznil, že nyní žalobou napadené rozhodnutí žalovaného je výsledkem správního řízení, které následovalo po zrušení původního rozhodnutí žalovaného soudem; žalovaný tak byl povinen řídit se závazným právním názorem krajského soudu a těmto povinnostem dostál. Stejně jako krajský soud dále uvedl, že námitkou nesprávného zařazení stěžovatele do 3. tarifní třídy se již zabýval ve svém rozhodnutí sp. zn. 4 Ads 97/2009 a na těchto závěrech, o něž opřel své rozhodnutí žalovaný i krajský soud, setrvává (s podrobným zdůvodněním). Ohledně námitky porušení zásady rovnosti v odměňování (§112 odst. 3 zákona o služebním poměru) pak shodně s krajským soudem uzavřel, že stěžovatel tvrzení o svém znevýhodnění při určování služebního příjmu v řízení neprokázal, a vypořádal se i s důvody, pro něž neshledal oprávněnými námitky stěžovatele, jež se týkaly nepřiznání příplatku za vedení, zvláštního příplatku podle §120 odst. 1 zákona o služebním poměru, jakož i výše zvláštního příplatku dle odst. 2 a 3 téhož ustanovení. Uzavřel proto, že přiznaný služební příjem stěžovatele odpovídá charakteru, složitosti, namáhavosti a odpovědnosti činností, které vykonává, a patřičně zohledňuje rovněž jeho potápěčskou činnost.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí žalovaného i soudů spočívají na nesprávném posouzení otázky, jakou činnost "reálně vykonává", neboť jeho mzda i mzdové zařazení byly vždy posuzovány z hlediska charakteristiky služebního místa, nikoliv konkrétní vykonávané činnosti. V této souvislosti poukazuje zejména na obsah činnosti ve výchově a vzdělávání a předmět (náplň) potápěčské činnosti, kterou fakticky na základě přímých rozkazů vykonává a která podle něj odpovídá "výše" ohodnocenému služebnímu místu. Poněvadž však byl rozhodnutím žalovaného ustanoven na služební místo hasič - strojní služba, neodpovídá jeho služební příjem reálně vykonávané činnosti, ale pouze formálnímu zařazení.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v správním řízení a soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby státními orgány vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
8. Stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 28 Listiny, směřuje (a to nutně) svoji kritiku do řízení správního, v němž bylo v jeho věci služebního poměru rozhodováno, a posléze řízení soudního, v jehož rámci bylo toto rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno. Proto nadále nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda se tato řízení (zde zejména soudní řízení správní) svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývala v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočila ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
9. Tomu odpovídající právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu mu byly k dispozici opravné prostředky jak v řízení správním, tak v řízení soudním, které opakovaně využil, přičemž žalovaný i oba správní soudy se jeho námitkami věcně zabývaly. Nikterak se nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
10. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
11. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
12. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Žalovaný i správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
13. Posuzovaná ústavní stížnost představuje povýtce pokračující polemiku se závěry správních orgánů a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu.
14. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti ústavní stížností konfrontovaných právních závěrů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se tedy omezit na sdělení, že v předchozích řízeních kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; v nich dosažený výsledek byl řádně (srozumitelně a logicky) odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace je obhajitelná (lze ji rozumně zastávat).
15. Je tudíž namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
16. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu