ECLI:CZ:US:2012:3.US.2209.12.1
sp. zn. III. ÚS 2209/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel G. S., zastoupený Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Jaklovecká 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012 č. j. 3 Tdo 1244/2011-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 8. 2008 č. j. 1 T 46/2008-228, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. řádu soud odkázal poškozeného M. O. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 2. 2009 č. j. 39 To 73/2008-283, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu stěžovatele nově uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zákona na částečně pozměněném skutkovém základě a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu jednoho roku. O nároku poškozeného na náhradu škody rozhodl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně výrokem podle §229 odst. 1 tr. řádu.
K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 3 Tdo 883/2009, podle §265k odst. 1 tr. řádu výše konkretizovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě poté ve věci rozhodl novým rozsudkem ze dne 21. 1. 2011 č. j. 39 To 73/2008-419, jímž stěžovatele znovu uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zákona na částečně modifikovaném skutkovém základě a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. řádu dále rozhodl tak, že poškozený M. O. se s uplatněným nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud měl podanému dovolání vyhovět, neboť odvolací soud nedostál zásadě dvojinstančnosti řízení tím, že provedl "poměrně rozsáhlé dokazování" a upravil skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli bylo namístě jej zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Je dále názoru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl naplněn, jestliže odvolací soud v rozporu s požadavky obsaženými ve zrušovacím usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 3 Tdo 883/2009, se dostatečně nezabýval otázkou jeho řídící pozice na stavbě ani tím, jakým způsobem porušil povinnosti upravující bezpečnost práce na pracovišti; odpovědným pracovníkem ve smyslu §2 písm. f) vyhlášky č. 324/1990 Sb. nebyl, a toto postavení nezakládá jeho faktické chování na pracovišti ani manželský vztah k jediné společnici a jednatelce Italia Transport, s. r. o. a Europatransport, s. r. o. Stěžovatel má za to, že v rozhodném směru soudy potřebné dokazování neprovedly.
Posléze stěžovatel zpochybňuje příčinnou souvislost mezi namícháním nevhodné betonové směsi a předčasným odstraněním bednění a zraněním poškozeného a zdůrazňuje kauzální význam "nevhodného" pohybu poškozeného v nebezpečném prostoru na pracovišti; ostatně nebylo prokázáno, kdo udělil pokyn k tomuto rizikovému jednání. Odpovědnost za odpovídající úraz měla být podle jeho názoru situována výlučně v rovině pracovněprávní.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel polemizuje s dovolacím soudem uplatněním námitek, jež obecným soudům již dříve adresoval, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že formulované závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání, a že Nejvyšší soud se s námitkami, které stěžovatel předkládá opakovaně, již jednotlivě - v mezích uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu - vypořádal.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se dovolací soud ve věci stěžovatele dopustil pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli výše uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Nejvyšší soud interpretaci stěžovatelových povinností, významných z hlediska znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zákona, který měl spáchat tak, že "jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení", adekvátně odůvodnil logicky, jakož i účelovým kontextem. Není přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, považujícího za odpovědného pracovníka podle §2 písm. f) vyhlášky č. 324/1990 Sb. rovněž osobu, která se souhlasem dodavatele ve smyslu §1 odst. 2 téhož předpisu fakticky (tj. bez formalizovaného pověření) převzala a vykonávala řízení stavebních prací.
Ani v posouzení kauzálního nexu nelze shledat ústavněprávně významné pochybení. Nejvyšší soud vycházel ze své ustálené a Ústavním soudem akceptované judikatury, podle níž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele (soudy zjištěné řídící činnosti stěžovatele) a následkem (zraněním poškozeného) je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku (viz stěžovatelem traktovaná "neopatrnost" poškozeného, resp. nepoužití ochranné přilby), avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku (zjištěného účinku) nebylo došlo. Přerušení příčinné souvislosti by nastalo pouze tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele; v tomto - jediném určujícím - směru ovšem stěžovatel polemiku s obecnými soudy neotevřel.
V řízení o dovolání lze reflektovat skutková zjištění pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu rozhodujícího v předchozím řízení v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají; teprve tehdy je nutno soudní rozhodnutí považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04 ze dne 3. 2. 2005). Stěžovatel však v ústavní stížnosti (relevantně) nenamítá, že soud prvního stupně a odvolací soud zatížily svá rozhodnutí uvedeným deficitem, nýbrž dovozuje, že měly provádět další dokazování ohledně jím konkretizovaných skutečností.
Poukaz na údajně chybějící prověření formálních aspektů vzniku jeho postavení odpovědného pracovníka ve smyslu §2 písm. f) vyhlášky č. 324/1990 Sb. míjí - ústavněprávně konformní - výklad tohoto předpisu podaný Nejvyšším soudem, který položil důraz - jak je výše uvedeno - na reálný průběh provádění kritických stavebních prací.
Stěžovatel výtkou týkající se doplnění dokazování ohledně osoby, která poškozeného pověřila výkonem práce v nebezpečném prostoru, zjevně přehlíží, že tato námitka nebyla způsobilá naplnit jím uplatňovaný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž v rámci řízení před Nejvyšším soudem (proti jehož usnesení ústavní stížnost výlučně směřuje) zůstal uzavřen procesní prostor k jejímu věcnému projednání. Obdobné lze konstatovat ke "způsobu" porušení povinností upravujících bezpečnost práce, který je popsán ve skutkové větě rozhodnutí odvolacího soudu.
K námitce stěžovatele, že postupem odvolacího soudu byly porušeny principy dvojinstančnosti soudního řízení, stojí za zaznamenání, že podle §259 odst. 1 tr. řádu je důvodem zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně až situace, kdy zjištěnou procesní vadu nelze odstranit (ve veřejném zasedání), zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Stěžovatel však svůj úsudek o "poměrně rozsáhlém dokazování" s kvalifikovanou nedostatečností skutkových zjištění nespojuje, resp. ani jinak se nedokládá, že přípustná míra "rozsáhlosti" dokazování před odvolacím soudem byla překročena.
Lze tedy shrnout, že výše předestřené podmínky, za kterých dovolacím soudem (resp. obecnými soudy) uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu