ECLI:CZ:US:2012:3.US.2299.12.1
sp. zn. III. ÚS 2299/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. února 2012 č. j. 30 Co 31/2011-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku, vydaného v řízení o návrhu matky na změnu úpravy výchovy a výživy, a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 5 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 10. 2010 č. j. 10 P 25/2007-173, kterým byl změněn rozsudek téhož soudu ze dne 29. 5. 2006 tak, že nezl. J. J. se svěřuje do výchovy a výživy matce, a rozhodl o povinnosti otce přispívat na výživu nezl. částkou 8 000 Kč měsíčně a o nedoplatcích na výživném. Proti tomuto rozsudku (do výroků o stanovení výše výživného a nedoplatcích na výživném) podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem soudů při určení výše výživného pro jeho nezletilého syna. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy při svém rozhodování nepostupovaly v souladu se zákonem o rodině a judikaturou Ústavního soudu. Namítá, že soud prvního stupně při určení jeho příjmů aplikoval výši průměrné mzdy, která neodpovídá příjmům v regionu Liberec. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se vůbec nezabýval majetkovými poměry matky. Své námitky proti postupu obecných soudů stěžovatel shrnuje tak, že soudy nejednaly nestranně, když prováděly důkazy, jejichž dopad je reálně nepříznivý pro stěžovatele, aniž by náležitým způsobem provedly obdobné dokazování u matky.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o jeho ústavní konformitě. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku.
V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v §96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není další instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovatelem tvrzená pochybení, tedy přepočítávat výši výživného, stanoveného obecnými soudy pro jeho nezletilého syna.
Stěžovatelovy námitky, že obecné soudy nepostupovaly nestranně při provádění dokazování a že odvolací soud nezjišťoval objektivně majetkové poměry obou rodičů, Ústavní soud neshledal důvodnými. Soud prvního stupně i soud odvolací při rozhodování o výši výživného postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Odvolací soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele, předestřenými v odvolání, doplnil dokazování ohledně majetkových poměrů obou rodičů a z těchto skutkových zjištění vyvodil odpovídající právní závěry. Své rozhodnutí odvolací soud řádně, srozumitelně a pečlivě odůvodnil, a Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení stěžovatelových základních práv. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené za situace, kdy se jimi odvolací soud již zabýval.
Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu