ECLI:CZ:US:2012:3.US.2689.11.1
sp. zn. III. ÚS 2689/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. H., 2. D. L. a 3. J. V., všech zastoupených JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem v Hradci Králové, Resslova 1253, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011 č. j. 6 Tdo 601/2011-29 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2011 č. j. 11 To 3 /2011-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 9. 2011 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že obecné soudy porušily jejich práva zakotvená v čl. 6 odst. 2 a čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že Nejvyšší soud porušil jejich právo na přístup k soudu chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně že porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak patrno ze soudního spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 28/2010, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, rozsudkem tohoto soudu ze dne 4. 11. 2010 č. j. 2 T 28/2010-161 byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 2 let. Uvedeného trestného činu se dle okresního soudu dopustili (stručně řečeno) tím, že u hlavního líčení konaného dne 4. 3. 2009 před okresním soudem v trestní věci sp. zn. 1 T 221/2008 proti obžalovanému J. A. pro trestný čin podle §201 odst. 1 trestního zákona v postavení svědků, za účelem podpoření obhajoby obžalovaného, vědomě lživě vypovídali o okolnostech řízení osobního vozidla Jeep Wrangler, a to konkrétně tak, že na místě řidiče seděl a toto vozidlo řídil stěžovatel J. H., a nikoliv, jak bylo ve skutečnosti, obžalovaný J. A. Uvedený rozsudek napadli stěžovatelé odvoláním, které ale Krajský soud v Hradci Králové podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl shora označeným usnesením. Proti zmíněnému usnesení brojili stěžovatelé dovoláním, Nejvyšší soud je však v záhlaví označeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nutno dodat, jak je rovněž upozorňováno v ústavní stížnosti, proti rozhodnutí odvolacího soudu se bránili stěžovatelé ústavní stížností, tu ale Ústavní soud usnesením ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 1123/11 podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítl s tím, že jde o nepřípustný návrh ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti mj. poukázali na to, že soud prvního stupně založil svůj odsuzující rozsudek na skutkových zjištěních v trestní věci obžalovaného J. A., která doplnil jejich výslechy a výslechy policistů S. a M., kteří na místě zasahovali, načež se ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud ve zmíněné trestní věci, přičemž výpovědi stěžovatelů vyhodnotil jako vědomě nepravdivé. V odvolání proti odsuzujícímu rozsudku neúspěšně namítali porušení principu in dubio pro reo s tím, že hodnocení důkazů z hlediska věrohodnosti bylo jednostranné, když nepřesnostem a odlišnostem v jejich výpovědích byl přikládán klíčový význam, naopak nesrovnalosti ve výpovědích policistů byly bagatelizovány. V následně podaném dovolání se - s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 - dovolávali ochrany svých ústavně zaručených základních práv, jejich argumentace ustanovením §314h odst. 1 věty druhé tr. ř. však nebyla shledána korektní. Veškeré dovolací námitky skutkového charakteru Nejvyšší soud označil za irelevantní a konstatoval, že proto není třeba rozvádět hodnotící úvahu nižších soudů, nad rámec toho však jejich postup označil za správný. V souvislosti s výše uvedeným stěžovatelé obecným soudům vytýkají porušení výše zmíněné zásady, Nejvyššímu soudu pak to, že postupoval v rozporu se závaznými nálezy Ústavního soudu a porušil jejich právo na přístup k soudu, resp. k příslušnému opravnému prostředku. Namítají i porušení práva na obhajobu tím, že jim bylo upřeno navrhovat důkazy. Tvrdí, že v trestní věci obžalovaného J. A. vyšlo znaleckým zkoumáním najevo, že se skutkový děj odehrál jinak, než popisovali zasahující policisté, vzniklé rozpory však byly připsány jen dílčím nepřesnostem ve výpovědích těchto policistů. Navrhovali proto provedení rekonstrukce jakožto objektivního prostředku, který by vyvrátil nebo potvrdil jejich výpověď (a případně by přinesl vstupní informace pro zpracování nového znaleckého posudku za situace, kdy v trestní věci J. A. obhajobou dodaný znalecký posudek Ing. M. M. nebyl soudy akceptován z důvodu, že vstupní údaje zasahujících policistů byly nepřesné). Soudy se prý však spokojily se subjektivním vyhodnocením věrohodnosti zmíněných výpovědí. Stěžovatelé namítají rovněž absenci nestranného vedení jejich výslechu a neobjektivní hodnocení jejich výpovědí na straně jedné a zasahujících policistů na straně druhé, když v prvním případě byly nesrovnalosti a nepřesnosti použity k zpochybnění jejich věrohodnosti, v případě druhém byly bagatelizovány. Konečně stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud neakceptoval jejich argumentaci ustanovením §314h odst. 1 věty druhé tr. ř. a že se neřídil závazným právním názorem vyjádřeným ve shora označeném nálezu Ústavního soudu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Přitom dospěl k závěru, že byla-li pro "předčasnost" odmítnuta ústavní stížnost, kterou stěžovatelé podali souběžně s dovoláním, nelze ji - ve vztahu k rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nyní považovat za pozdě podanou, i když v posuzované věci stěžovateli podané dovolání nemuselo představovat ani poslední procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (jestliže nebyl uplatněn relevantní dovolací důvod, nemohl se dovolací soud podaným dovoláním věcně zabývat), ani mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (dovolací soud neměl žádný prostor k uvážení, zda dovolání odmítne či nikoliv).
Z tohoto důvodu se Ústavní soud (následně) zabýval otázkou, zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti mj. namítali, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na přístup k soudu, a to zřejmě tím, že Nejvyšší soud odmítl přezkoumat rozhodnutí soudů nižších stupňů z hlediska ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud se danou námitkou zabýval jako první v pořadí, neboť pokud by se s názorem stěžovatelů ztotožnil, bylo by z hlediska ochrany ústavních práv stěžovatelů postačující - a tudíž s ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti soudů obecných žádoucí - přistoupit ke kasaci (toliko) napadeného usnesení dovolacího soudu. Jak patrno z odůvodnění tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud stěžovatelům podrobně vysvětlil, že jejich námitky v dovolání uplatněné jsou skutkového charakteru a že jako takové nemohou naplňovat dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který je stěžovatelé podřadili, a proč se tudíž jimi nemůže zabývat věcně. Jde-li o posouzení povahy dovolacích důvodů, stěžovatelé žádné výhrady nevznášejí a ani Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu soudu vytknul.
Vezme-li Ústavní soud dále v úvahu některá svá rozhodnutí, jako je např. stěžovateli zmiňovaný nález ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, č. 114), dle nichž je Nejvyšší soud povinen - a to v podstatě nad rámec zákonných dovolacích důvodů - zabývat se (zásadními) procesními vadami a vadami ve zjišťování skutkového stavu, pak nemůže konstatovat, že by právní názory v nich vyslovené nebyly ze strany Nejvyššího soudu respektovány. Podstatou námitek, které stěžovatelé v dovolání vznesli, byl nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval v intencích zmíněné judikatury Ústavního soudu, tedy z toho hlediska, zda daný proces netrpí závažnými vadami, zde konkrétně, zda nevznikl mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy tzv. extrémní rozpor, a dospěl k negativnímu závěru, který i řádně zdůvodnil. Z uvedených důvodů musí Ústavní soud odmítnout, že by stěžovatelům bylo upřeno právo na přístup k Nejvyššímu soudu.
Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti (v podstatě) namítali, že skutkový stav nebyl zjištěn tak, jak ukládá ustanovení §2 odst. 5 věty první tr. ř., nebyl-li obecnými soudy proveden jimi navržený důkaz (rekonstrukce), a že za této situace, kdy proti sobě stály dvě skutkové verze, měly obecné soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo. Příčinu těchto pochybení pak stěžovatelé spatřují ve vadném hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, především pokud jde o výpovědi zasahujících policistů. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu však platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jde-li konkrétně o otázku hodnocení důkazů, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, i kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Také v daném ohledu samozřejmě mohou vznikat vady ústavněprávní povahy. Je tomu tak zpravidla v případech, kdy příslušné hodnocení nese prvky svévole, příp. je ovlivněno zřejmým věcným omylem či evidentní logickou chybou, a v důsledku těchto pochybení se skutkové závěry ocitají v "extrémním" rozporu s provedenými důkazy.
Z daného hlediska již věc přezkoumal Nejvyšší soud a žádné vady daného charakteru nezjistil, a nezjistil je ani Ústavní soud. Jak patrno z "prvostupňového" rozsudku, okresní soud se pečlivě zabýval výpovědí samotných stěžovatelů na straně jedné a výpovědí zasahujících policistů coby svědků na straně druhé, přičemž podrobně, resp. řádně zdůvodnil, proč verzi předkládanou stěžovateli odmítl, a naopak se přiklonil k té, jež plyne z výpovědi zmíněných svědků. Jeho postup byl k odvolání stěžovatelů přezkoumán krajským soudem, který se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s odvolacími námitkami, a argumentaci soudu prvního stupně dále doplnil. Namítají-li stěžovatelé neprovedení jimi navrženého důkazu, Ústavní soud opakovaně uvádí, že není povinností soudu vyhovět každému z důkazních návrhů účastníka řízení, ovšem v případě, že tak neučiní, musí svůj postup řádně zdůvodnit, přičemž dané odmítnutí musí být opřeno o některý z ústavně akceptovatelných typových důvodů. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, tento soud odmítnutí předmětného důkazního návrhu opřel o relevantní důvod, tj. o "nadbytečnost" daného důkazu, s tím, že tvrzení stěžovatelů - sama v podstatných bodech vnitřně rozporná - byla v řízení bez důvodných pochybností vyvrácena. Stěžovatelé v dané souvislosti argumentují znaleckým posudkem, jenž byl jako důkaz proveden v trestní věci odsouzeného J. A., vedené u Okresního soudu pod sp. zn. 1 T 221/2009. Z něho mělo vyplynout, že celá událost se mohla (dílem) odehrát jinak, než jak uvedli zmínění svědci. S tímto důkazem se obecné soudy vypořádaly, když dospěly k závěru, že zmíněný znalecký posudek nemohl dát objektivní odraz jízdy obou vozidel s ohledem na to, že "vstupní data" nebyla, resp. nemohla být zcela přesná. Za tohoto stavu si nelze představit, že by v případě rekonstrukce tomu mohlo být jinak. Kromě toho, i kdyby teoreticky rekonstrukce přinesla nějaké nové poznatky stran skutkového děje (konkrétně o průběhu zákroku zasahujících policistů), není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, jak by tomu mohlo být v případě klíčové, svědky výslovně potvrzené skutečnosti stran osoby, která se bezprostředně po zastavení osobního vozidla Jeep Wrangler policií nalézala na místě řidiče a jak se v daném okamžiku chovala. K této otázce se ostatně vyjádřil již soud prvního stupně. Závěrem možno dodat, že důvodem aplikace zásady in dubio pro reo by jistě mohla (musela) být existence dvou vzájemně si konkurujících skutkových verzí, jestliže by (ovšem) existovaly důvodné pochybnosti stran toho, která z nich je pravdivá. V posuzované věci se však o takový případ nejedná, neboť verze obhajoby byla obecnými soudy s adekvátním zdůvodněním odmítnuta.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu