ECLI:CZ:US:2012:3.US.2834.12.1
sp. zn. III. ÚS 2834/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 4. 2012 č. j. 65 EC 552/2010-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soud v Karviné zavázal žalovanou V. P. zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s. na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 2 230 Kč.
V odůvodnění k nákladovému výroku soud uvedl, že odměna advokáta (jež je vedle zaplaceného soudního poplatku a náhrady hotových výdajů součástí přiznaných nákladů) byla stanovena ve smyslu nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3923/11, podle nějž je spravedlivé a respektující princip proporcionality, aby její výše byla určena jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny, šlo-li o tzv. "formulářovou žalobu".
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle těmto závěrům oponuje a namítá, že soud své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil a nepostupoval ani dle svého "diskrečního oprávnění ve smyslu §150 či §151 odst. 2 o. s. ř."; v této souvislosti též tvrdí, že "nepřiznání žalobci jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem" je v rozporu i s právem na právní pomoc. Postup soudu proto považuje za svévolný, v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti a vybočující z mezí ústavnosti. K podpoře svých tvrzení poukazuje na právní názory obsažené v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu, jmenovitě v nálezu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, jakož i na novelu vyhlášky č. 484/2000 Sb., advokátní tarif. Namítá též nedostatečnou právní úpravu v oblasti opravných prostředků s tím, že "nemožnost opravného prostředku proti výroku o náhradě nákladů řízení v bagatelních věcech ... je zjevně v rozporu s požadavkem proporcionality mezi takovými omezeními a ochranou základních lidských práv".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" (než aplikoval dosud v případech, kdy náhrada nákladů advokátního zastoupení nebyla přiznána vůbec - srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, jakož i mnohá další, kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 1648/12, III. ÚS 1784/12, III. ÚS 1462/12, a z pozdějších zejména usnesení sp. zn. IV. ÚS 1914), jež bude pokládat též za ústavně konformní, když vyjádřil názor, že "obecné soudy mohly uzavřít, že se jim, a to s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výši vymáhané částky a náhrady nákladů, jako spravedlivé jevilo, a to jak ve vztahu k předmětu řízení, jeho účastníkům a okolnostem ..., ale též s ohledem na plynulost řízení před soudy prvního stupně, určit výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny. Takové úvaze by z pohledu požadavků vyvěrajících z práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc nebylo co vytknout".
Je zjevné, že právě řečené se stalo určujícím pro rozhodování obecného soudu i v této věci; rozhodl-li zcela v souladu s nálezovým rozhodnutím Ústavního soudu, je výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.
Ke stěžovatelově námitce, že soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., o což zde jde, je věcí jinou; obě spolu souvisí, nikoli však neoddělitelně.
Ohledně nepřípustnosti opravného prostředku proti výroku o nákladech řízení v bagatelních věcech Ústavní soud odkazuje na své rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01, podle něhož "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí" (obdobně též kupř. sp. zn. III. ÚS 96/06, sp. zn. III. ÚS 3177/09).
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu