ECLI:CZ:US:2012:3.US.2875.12.1
sp. zn. III. ÚS 2875/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Alexejem Závadou, advokátem se sídlem Hromnice 58, 330 11 Třemošná, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 7. 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-436, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení a 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 7. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"), označeného v rubru stížnosti jako "usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 11. 2012 sp. zn. 7 Tdo 1330/2011-33". Přípisem, který byl Ústavnímu soudu doručen 16. 8. 2012, sdělil advokát JUDr. Závada, že v původním podání došlo k písařské chybě a že napadené usnesení bylo vydáno dne 11. 7. 2012. Z obsahu sběrného spisu Nejvyššího soudu Ústavní soud zjišťuje, že číslo jednací napadeného usnesení má být správně 7 Tdo 1330/2011-436. Ačkoliv petitem ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení celého citovaného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu a argumentů, uvedených v ústavní stížnosti, je zřejmé, že stěžovatel navrhuje zrušení toliko výroku II tohoto usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Proto Ústavní soud přezkoumával toliko tento výrok II, výrokem I se nezabýval.
Ústavní stížnost byla doplněna dvěma přípisy advokáta JUDr. Alexeje Závady, doručenými Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2012 a 4. 9. 2012.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu o vzetí do vazby "je nepřezkoumatelné pro faktickou absenci odůvodnění". Tím, podle mínění stěžovatele, došlo k protiústavnímu zásahu do jeho osobní svobody, k porušení článku 8 odst. 1, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení principů spravedlivého procesu, vyplývajících z článků 36 a násl. Listiny.
K ústavní stížnosti připojil stěžovatel jako přílohu kopii vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání ze dne 20. 6. 2011 čj. 1 NZO 473/2011-96, z něhož vyplývá, že státní zástupce pokládal dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010 sp. zn. 48 T 8/2008 za zčásti důvodné a navrhl dovolání vyhovět.
II.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje po odstranění vad všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného usnesení a z obsahu sběrného spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1330/2011, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010 sp. zn. 48 T 8/2008 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zákon") a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona mu byl uložen též trest propadnutí věcí, použitých ke spáchání trestného činu (radiostanice a dalekohledu pro noční vidění). Skutek trestného činu (zkráceně řečeno) měl spočívat v tom, že stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") se podílel spolu s F. K. a J. W. na ozbrojeném loupežném přepadení zaměstnance soukromé bezpečnostní služby T. Š. a na odcizení transportního automobilu s přepravovanými penězi, čímž byla společnosti G4S Cash Services, a. s. způsobena škoda ve výši cca 5 a půl milionu korun.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 2 To 107/2010 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil stěžovatelovým odvoláním napadený prvoinstanční rozsudek a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele pro žalovaný skutek uznal vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 nového tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání osmi let ve věznici se zvýšenou ostrahou a k trestu propadnutí věci.
Proti tomuto druhoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 7. 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-436 (napadeným ústavní stížností) rozhodl tak, že výrokem I podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 2 To 107/2010, ohledně stěžovatele a ohledně spoluobviněných F. K., J. W., L. Š. a L. Č.
Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu vyplývá, že důvodem pro zrušení napadeného rozsudku byly různé formální vady druhoinstančního rozsudku, např. vadná formulace výroků, nesoulad mezi zněním výroků při ústním vyhlášení a v písemném vyhotovení a nevypořádání se se všemi odvolacími námitkami odsouzeného v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se, podle názoru dovolacího soudu, náležitě nevypořádal se stěžovatelovou námitkou, že obhájce J. N. nebyl odvolacím soudem vyloučen podle §37a odst. 2 tr. řádu z výkonu obhajoby spoluobviněného J. W., jehož zájmy odporují zájmům stěžovatele, přičemž obhájce N. je manželem stěžovatelovy obhájkyně M. N. Dovolací soud z těchto důvodů podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolací soud zároveň výrokem II svého usnesení rozhodl, že podle §265l odst. 4 tr. řádu se obvinění F. K., J. W., L. Š., O. K. a L. Č. berou do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu.
Pro úplnost je třeba dodat, že kromě tohoto "souhrnného" usnesení, popsaného v předchozích třech odstavcích, vydal Nejvyšší soud dne 11. 7. 2012 ještě další samostatné usnesení č. j. 7 Tdo 1330/2011-454, týkající se toliko stěžovatele, obsahující výrok: "Podle §265l odst. 4 tr. řádu se obviněný O. K. bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu". Tento výrok je ve vztahu ke stěžovateli identický s výrokem II usnesení č. j. 7 Tdo 1330/2011-436, napadeného ústavní stížností. Obě tato usnesení ("souhrnné" i samostatné) obsahují odůvodnění.
Na okraj lze podotknout, že v průběhu trestního řízení, vedeného proti němu u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod spisovou značkou 48 T 8/2008, podal stěžovatel již dříve pět ústavních stížností, namířených proti různým soudním rozhodnutím o stěžovatelově vazbě; nynější ústavní stížnost je v pořadí již šestá. Všechny předchozí ústavní stížnosti byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, pro neodstranění vad návrhu nebo pro nepřípustnost (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2947/08, I. ÚS 3214/08, II. ÚS 352/09, III. ÚS 3106/09, IV. ÚS 2012/10 - všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
IV.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, který svým přípisem ze dne 20. 8. 2012 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Poukázal na to, že argumentace ústavní stížnosti je zčásti založena na takových ustanoveních trestního řádu, která jsou již neplatná, resp. novelizovaná. Tvrdí, že usnesení o vzetí do vazby je řádně odůvodněno.
K přípisu Nejvyššího soudu se svými replikami vyjádřili právní zástupce JUDr. Závada (dne 7. 9. 2012) a stěžovatel (dne 17. 9. 2012). Oba setrvali na argumentaci, obsažené v ústavní stížnosti a v jejích doplňcích, přičemž poukazují na údajné závady při vyhotovování a při doručování napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprocesních ustanovení, upravujících rozhodování o vazbě podle §67 tr. řádu, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
I ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že výklad ,,konkrétních skutečností", odůvodňujících vzetí do vazby ve smyslu ust. §67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1025/09, sp. zn. II. ÚS 2838/08 či sp. zn. II. ÚS 437/09).
Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby ze zadržení, resp. z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění vazby obviněného či jiný závažný exces, mající ústavněprávní dimenzi.
V projednávané věci však lze ze stručně, ale dostatečně odůvodněného rozhodnutí Nejvyššího soudu jasně vysledovat způsob uvažování soudu, objektivní východiska a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecný soud dobral. Argumentace obecného soudu je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Pro stručnost lze na toto odůvodnění odkázat.
V podrobnostech lze k námitkám stěžovatele ještě uvést:
Specifikum dané věci spočívá v tom, že na rozdíl od "standardních" procesních situací, v nichž je o vzetí do vazby zpravidla rozhodováno v průběhu prozatím neskončeného přípravného nebo soudního řízení, jde v této věci o rozhodnutí, které bylo vydáno až v dovolacím řízení, kdy se stěžovatel nacházel ve výkonu osmiletého trestu odnětí svobody. Po zrušení výroku o trestu podle §265k odst. 1 tr. řádu, uloženého předchozím druhoinstančním rozsudkem, bylo třeba ve smyslu ust. §265l odst. 4 tr. řádu rozhodnout o vazbě.
Existenci důvodů vazby útěkové a vazby předstižné podle ust. §67 písm. a), c) tr. řádu odůvodnil Nejvyšší soud konstatováním, že stěžovateli i nadále hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody a je důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost. Lze konstatovat, že Nejvyšší soud respektoval i požadavek, vyslovený v ust. §67 in fine tr. řádu, totiž, že "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže... dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením". V řízení o uvalení vazby nelze požadovat úplnou jistotu o skutkovém stavu věci; závěr, k němuž dospěl obecný soud, je v této etapě udržitelný. Ani důvody, které vedly dovolací soud ke zrušení druhoinstančního rozsudku, nebyly takové povahy, aby rozptylovaly podezření ze spáchání trestného činu a zpochybňovaly důvodnost vazby.
I když lze zčásti uznat stěžovatelovu námitku, že skutková argumentace soudu ohledně důvodů vazby je až příliš lakonická, přesto je existence důvodů pro uvalení vazby z dosavadního průběhu trestního řízení natolik zjevná, že je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná.
Ohledně té části ústavní stížnosti, která se týká rozhodnutí o vzetí do vazby, lze souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné procesní excesy, dosahující ústavněprávní roviny. Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelovy námitky, týkající se údajných nedostatků ve vyhotovování a doručování napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou v řízení před Ústavním soudem nepřípustné. Jejich uplatnění odporuje principu subsidiarity, požadujícímu předchozí vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
V případě průtahů v postupu soudu v trestním řízení jsou prostředky, jejichž vyčerpání je před podáním ústavní stížnosti vyžadováno, upraveny v hlavě III, díl 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Jde o podání stížnosti dle §164 a násl. a poté návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a citovaného zákona. Z textu ústavní stížnosti nevyplývá, že by tyto prostředky stěžovatel využil. Ve vztahu k těmto námitkám je ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska nepřípustná a Ústavnímu soudu nezbývá, než ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Navíc lze o oprávněnosti těchto stěžovatelových námitek pochybovat. Stěžovatel nepochybně věděl o existenci soudního příkazu k propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, vydaného dovolacím soudem dne 11. 7. 2012 (č. l. 449 spisu), protože na jeho základě byl přemístěn z výkonu trestu do vazební věznice; při této příležitosti, jak sám v dodatku k ústavní stížnosti uvádí, mu byl předán také výpis z usnesení o vzetí do vazby. I kdyby byla pravda, že při vyhotovování a doručování usnesení o vzetí do vazby došlo k průtahům, nemělo by to v konkrétním případě žádný negativní vliv na možnost procesní obrany stěžovatele, protože proti usnesení Nejvyššího soudu není přípustná stížnost. Stěžovatel byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem, který měl nepochybně přístup do trestního spisu a mohl se o stavu řízení informovat a zvolit vhodný postup obrany.
Toto rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nikterak nepředjímá výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestněprocesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení, které dosud není pravomocně skončeno, uplatnil veškerá zákonná práva na obhajobu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu