ECLI:CZ:US:2012:3.US.295.12.1
sp. zn. III. ÚS 295/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti K. N., zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2012, č. j. 11 Nt 245/2011-98, a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV ze dne 24. 10. 2011, č. j. KRPH-10192-100/TČ-2011-050080, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení orgánů veřejné moci, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručené práva, zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Policejní orgán výše uvedeným usnesením s poukazem na §79d odst. 1 a 2 tr. řádu zajistil nemovitosti, ve výroku specifikované. Stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že Krajský soud v Hradci Králové nedostatečně reagoval na její skutkové námitky, jež dosavadní podezření policejního orgánu vyvracejí. Skutkový stav je orgány činnými v trestním řízení podle stěžovatelky vymezen a prokázán natolik nedostatečně, že omezení v jejím právu disponovat s majetkem v relaci k této skutečnosti vykazuje znaky nepřiměřenosti. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Zde je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností (vycházející z téhož skutkového a právního základu, resp. sepsanou týmž advokátem), o níž Ústavní soud již rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou - usnesením sp. zn. I. ÚS 293/12 ze dne 21. 2. 2012 - odmítl. Věcnou souvislost ostatně i stěžovatelka uznala, jestliže na tuto ústavní stížnost výslovně poukázala a uvedla, že se "nebrání tomu", aby obě ústavní stížnosti byly "projednány společně".
To je významné potud, že tam vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody tohoto usnesení jsou stěžovatelce dostupné, a proto postačí na ně jen odkázat.
Lze je shrnout tak, že napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolná" či excesivní, jestliže orgány činné v trestním řízení svá rozhodnutí určitým způsobem odůvodnily, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné.
Lze proto uzavřít, že se stěžovatelce porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a že její ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu