ECLI:CZ:US:2012:3.US.3039.11.1
sp. zn. III. ÚS 3039/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem v Plzni, nám. Republiky 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. 6 To 79/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2011 č. j. 11 Tdo 517/2011-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť podle názoru stěžovatele nebyly splněny základní zákonné předpoklady pro vydání odsuzujících rozsudků. Dále pak stěžovatel má za to, že obecnými soudy bylo rovněž porušeno jeho právo na osobní svobodu vyplývající z čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 24 odst. 1 Listiny, dle něhož příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel byl rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2010 č. j. 4 T 7/2009-2833 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu [bod 1 písm. a) a b) výroku rozsudku o vině], a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku o vině), jichž se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Stěžovateli byl za výše uvedené zločiny uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. 6 To 79/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) tr. ř., napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu (body 1 až 3 výroku rozsudku o vině), jehož se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu pěti let. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které však bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno z jiných než zákonných důvodů. Nejvyšší soud výslovně odkázal na konstantní judikaturu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 a ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298) s tím, že stěžovatel neuplatnil námitky, jež by se vztahovaly ke správnosti právního posouzení skutku.
Stěžovatel uvádí, že podstatu porušení uvedených ústavně zaručených práv spatřuje zejména v tom, že obecné soudy neprovedly důkazy, jež by bez pochyby prokázaly spáchání trestných činů. Soud se vůbec nezabýval skutečností, že spoluobviněný Ž. jej uvedl v omyl a že měl k dispozici potřebné množství řepky. Dále pak obecné soudy ignorovaly nezanedbatelný negativní vliv banky. Dle názoru stěžovatele je nutno považovat tyto skutečnosti za opomenuté důkazy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel však závěr dovolacího soudu, že dovolání podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., nijak nezpochybnil, pouze se domáhá změny skutkového hodnocení obecných soudů. Pro ústavněprávní přezkum je proto postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou součástí historicky a pojmově konstantní teorie i praxe a jsou řádně odůvodněny. Výše uvedeným jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Lze doplnit, že jen v případech zcela extrémních lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit; tím však posuzovaná věc očividně není.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu v případě stěžovatelovy ústavní stížnosti, pokud směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu odvolacího, resp. i soudu prvoinstančního.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a obdobným je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k nespornosti úsudku, že dovolání poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nepředstavovalo (srov. shora citované odůvodnění ústavní stížnosti, jímž stěžovatel výsledku dovolacího řízení přisvědčil), neuplatní se v předmětné věci bezprostředně nosné důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3634/10, resp. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05.
Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu než uvedeného v §265b tr. ř., pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
Ústavní soud tudíž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu