ECLI:CZ:US:2012:3.US.3650.12.1
sp. zn. III. ÚS 3650/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. A., právně zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Masná 1324/1, 702 00 Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 0 Nt 6574/2012, 0 Nt 4250/2012, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2012 č. j. 1 To 493/2012-66 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 1 T 12/2012, za účasti 1) Okresního soudu v Ostravě, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 9. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadenými rozhodnutími mělo být dále porušeno základní právo stěžovatele na respektování presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny a jeho základní právo, aby trestnost jeho činu byla posuzována podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán dle článku 40 odst. 6 Listiny. Rozhodnutími obecných soudů mělo být rovněž porušeno ustanovení článku 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, je proti stěžovateli (v trestním řízení "obviněnému") vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle ust. §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, pokračující zločin vydírání dle ust. §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, pokračující zločin přijetí úplatku dle ust. §331 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, trestný čin vydírání dle ust. §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.), trestný čin loupeže dle ust. §234 odst. 1 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.). Trestná činnost stěžovatele se má týkat cca 20 skutků trestných činů, páchaných v letech 1998 až 2010 v Brně a v Jihomoravském kraji za účasti dalších 12 spoluobviněných osob, m. j. též bývalých policistů (v médiích je tato kauza označována jako tzv. "Toflův gang", jejíž údajný vůdce měl být v roce 2010 zavražděn dosud neodhaleným nájemným vrahem). V současné době je vyšetřování tohoto případu skončeno, dne 1. 8. 2012 byla státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci podána obžaloba a u Krajského soudu v Brně probíhá prvoinstanční soudní řízení.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 3231/2011-22 ze dne 4. 8. 2011 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) tr. řádu. Vazební důvod dle §67 písm. b) tr. řádu ze zákona odpadl ke dni 2. 11. 2011, stěžovatel byl ponechán nadále ve vazbě z důvodu dle ust. §67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel se opakovanými žádostmi domáhal propuštění z vazby na svobodu a nabízel instituty nahrazující vazbu, nikdy mu však nebylo vyhověno.
Nyní projednávaná ústavní stížnost se týká především usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 0 Nt 6574/2012, 0 Nt 4250/2012, jímž bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl dle ust. §71 odst. 1 písm. b), ust. §72 odst. 1 trestního řádu ponechán ve vazbě za stálého trvání důvodu vazby dle ust. §67 písm. a) trestního řádu a byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Stěžovatelovy žádosti o nahrazení vazby zárukami důvěryhodných osob, dohledem probačního úředníka nebo přijetím peněžité záruky byly zamítnuty, nebyl přijat ani písemný slib obviněného.
Stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení okresního soudu byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2012 č. j. 1 To 493/2012-66 zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 1 T 12/2012 bylo rozhodnuto na návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě za stálého trvání vazebního důvodu dle ust. §67 písm. a) trestního řádu. Také proti těmto dvěma rozhodnutím krajských soudů směřuje nynější ústavní stížnost.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti vznáší stěžovatel několik námitek:
Především namítá, že se orgány činné v trestním řízení při rozhodování o vazbě a o dalším trvání vazby náležitě nezabývaly otázkou, zda vůbec je dáno důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatelem v rozsahu sdělených obvinění. Uvádí, že orgány činné v trestním řízení neplní povinnost, vyplývající z ust. §2 odst. 5 trestního řádu objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící také ve prospěch osoby, proti níž se řízení vede, a bezdůvodně nevyhovují jeho návrhům na výslech svědků, kteří by jej měli vyviňovat. Některé provedené důkazy, např. výpovědi svědků K. a M., jsou prý vadně hodnoceny v jeho neprospěch. Stěžovatel je také nespokojen s tím, že vyšetřování jeho trestní věci si vyhradil státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, čímž prý "fakticky eliminoval klasickou formu výkonu dozoru, kterou jinak koná jiný orgán trestního řízení, než ten, který trestnou činnost vyšetřuje".
Největší část stěžovatelových námitek se týká odůvodnění tzv. útěkové vazby dle ust. §67 písm. a) trestního řádu. Stejně, jako tak činil již v předchozím průběhu trestního řízení, i v ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že má stálé bydliště, má rodinu, s níž je pevně svázán, o čemž svědčí rovněž skutečnost, že manželka jej ve výkonu vazby pravidelně navštěvuje, má tři děti a v době před vzetím do vazby se věnoval plně svému zaměstnání.
Stěžovatel se domnívá, že napadená usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě, nesplňují požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Za vadu napadených soudních rozhodnutí pokládá stěžovatel zejména to, že prý "obecně dovozují důvodnost vazby stěžovatele s odkazem na výši hrozícího trestu". Stěžovatel poukazuje zejména na údajný rozpor takového postupu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/05, IV. ÚS 389/05, III. ÚS 566/03, I. ÚS 603/07, III. ÚS 612/06, III. ÚS 103/99, I. ÚS 371/02, IV. ÚS 3294/09, I. ÚS 470/05, IV. ÚS 689/05, I. ÚS 1115/09, I. ÚS 161/04 (všechna uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz). Odvolává se rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na rozsudky ve věcech Rochlina v. Rusko, Labita v. Itálie, Olstowski v. Polsko, Ilijkov v. Bulharsko, Navarra v. Francie, Toth v. Rakousko.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V projednávané věci napadená rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Krajského soudu v Brně zcela zjevně nevykazují vady, které jim stěžovatel vytýká, případně jiné vady, jež by mohly vést ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04, I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Projednávaná ústavní stížnost je především polemikou se závěry o nutnosti tzv. útěkové vazby, jejichž důvody jsou vymezeny v ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. Jde přitom o argumentaci ryze skutkového charakteru, jež staví Ústavní soud do role další superrevizní instance v trestním řízení, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že obecným soudům nelze paušálně vytýkat, pokud nutnost dalšího trvání vazby odůvodňují především vlastním charakterem trestné činnosti, jíž se vazebně stíhaná osoba měla dopustit. Takový postup je přípustný, pokud se neomezuje na pouhou citaci trestněprávní normy či odkaz na trestní sazbu, jíž je obviněný ohrožen, ale je odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež se podávají z důkazů dosud shromážděných v průběhu vyšetřování. Sám závažný a organizovaný charakter trestné činnosti a skutečnosti nasvědčující řídícímu nebo jinak významnému postavení stíhané osoby v rámci zločineckých struktur může představovat "objektivní konstelaci", odůvodňující vazbu ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu (srov. již nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96).
Jak Ústavní soud z příloh ústavní stížnosti zjistil, zabýval se již okresní soud ve svém rozhodnutí velmi podrobně charakterem jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu. Dle důkazů shromážděných v době rozhodování soudu prvého stupně se měl stěžovatel podílet na organizované, rozsáhlé a závažné trestné činnosti větší skupiny osob, která trvala po dobu několika let. Stěžovatel měl přitom v rámci této skupiny významnou roli.
Okresní soud poukázal na to, že podle použité právní kvalifikace je stíhaná trestná činnost ohrožena trestní sazbou až do šestnácti let odnětí svobody, přičemž na základě doposud shromážděného skutkového stavu lze důvodně očekávat, že stěžovateli bude v rámci trestní sazby uložen přísný trest. Za těchto okolností okresní soud dovodil existenci důvodů útěkové vazby.
Analogické závěry učinily v napadených rozhodnutích také oba krajské soudy, které navíc též posoudily dosavadní průběh trestního stíhání a konstatovaly, že v něm nedochází k neodůvodněným průtahům a že délka trvání vazby odpovídá složitosti věci.
Skutkové argumenty, jež obecné soudy použily pro uložení útěkové vazby, jsou reálné a z ústavněprávního hlediska akceptovatelné.
Argumentace obecných soudů je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Pro stručnost lze na tato odůvodnění odkázat. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela paušální odůvodnění vazby obviněného, např. toliko odkazem na zákonné ustanovení nebo jeho parafrází, bez uvedení konkrétních skutkových argumentů. V projednávané věci však lze z odůvodněných rozhodnutí obecných soudů jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudů a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy dobraly.
Lze konstatovat, že obecné soudy respektovaly i požadavek, vyslovený v ust. §67 in fine tr. řádu, totiž, že "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže... dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením".
Stěžovatelova námitka, poukazující na údajný rozpor rozhodnutí obecných soudů v jeho věci s nálezy Ústavního soudu a s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, je nepřípadná. Zmíněné kauzy jsou založeny na odlišném skutkovém základě, než na jakém spočívá stěžovatelova věc a nelze je tu mechanicky aplikovat.
Stěžovatelovy námitky, týkající se neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, jsou v ústavní stížnosti zcela nekonkrétní a v řízení před Ústavním soudem nepřezkoumatelné. Trestní řízení není dosud ukončeno, nachází se nyní ve stadiu prvoinstančního soudního řízení a stěžovatel může i nadále své důkazní návrhy vznášet. V řízení o dalším trvání vazby, resp. o zamítnutí návrhů na propuštění obviněného z vazby, byl zjištěný důkazní stav dostatečný.
Ani stěžovatelovy námitky, týkající se převzetí vyšetřování státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, neshledává Ústavní soud za relevantní na ústavněprávní úrovni. "Podústavní" právní předpisy (trestní řád a zákon o státním zastupitelství) takový postup umožňují a ani v tomto projednávaném případě nelze žádné znaky protiústavnosti seznat.
Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při rozhodování o stěžovatelově vazbě žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, dosahující ústavněprávní roviny. Tento závěr nikterak nepředjímá výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestněprocesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení, které dosud není pravomocně skončeno, uplatnil veškerá zákonná práva na obhajobu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu