ECLI:CZ:US:2012:3.US.3866.11.1
sp. zn. III. ÚS 3866/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aviátor s. r. o., se sídlem Mladoboleslavská - letiště Kbely, 197 21 Praha 9, hangár č. 53, IČ 27150411, zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Klimentská 1207/10, 110 00 Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2011 č. j. 14 Cmo 409/2011 - 193 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2011 č. j. 35 Cm 55/2007 - 172, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. prosince 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2011 č. j. 14 Cmo 409/2011 - 193, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2011 č. j. 35 Cm 55/2007 - 172, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2011 č. j. 14 Cmo 409/2011 - 193 bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2011 č. j. 35 Cm 55/2007 - 172, kterým soud prvního stupně zastavil řízení a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále rozhodl, že žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") bude vrácen soudní poplatek ze žaloby ve výši 400 000,- Kč. Dále vrchní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že řízení bylo přerušeno při jednání soudu 10. června 2010 na návrh obou účastníků podle §110 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Povinnost zjišťovat po přerušení řízení průběžně stav mimosoudního jednání účastníků soud prvního stupně neměl; takovou povinnost soud má pouze při přerušení řízení podle §110 odst. 2 o. s. ř. Na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně nemělo podle odvolacího soudu vliv ani případné nepoučení účastníků, přesněji jejich zástupců - advokátů o režimu §111 odst. 3 o. s. ř. K přerušení řízení došlo na návrh obou zástupců při jednání 10. června 2010 a soud prvního stupně tak mohl oprávněně předpokládat, že institut přerušení řízení je jim znám.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že kromě poučení o opravném prostředku soud účastníkům neposkytl v souvislosti s vydáním usnesení o přerušení řízení žádné poučení o jejich procesních právech a povinnostech, především pak je nepoučil o následcích uplynutí jednoroční lhůty od právní moci usnesení.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že zastavení řízení je závažným procesním úkonem, který vede k ukončení sporného řízení, přičemž jde navíc o výjimku z obecné zásady dispozitivnosti civilního řízení, podle níž dochází k významným procesním krokům v řízení zásadně na základě návrhu stran. Jde zároveň o výjimku ze zásady, že je to výhradně žalobce, jež může disponovat s předmětem sporu. Takto závažný následek podle stěžovatelky může těžko zůstat bez odpovídajícího poučení stran. Soud prvního stupně podle stěžovatelky pochybil, pokud v souvislosti s vydáním usnesení o přerušení řízení účastníky nepoučil v dostatečném rozsahu o jejich procesních právech a povinnostech. Odvolací soud v napadeném usnesení uvedené pochybení aproboval a neposkytl stěžovatelce ochranu.
Stěžovatelka poukazuje na ustanovení §5 o. s. ř., podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Soudy jsou povinny poučit účastníky řízení zejména o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesně právní předpisy, jak je třeba jimi zamýšlené procesní úkony provést, aby vyvolaly jimi sledované procesní účinky, případně jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů, anebo jaké právní následky jsou spojeny s již provedenými procesními úkony a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. Poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, by mělo být dostatečně konkrétní a podrobné a musí se ho stranám dostat v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné. Poučovací povinnost při jednání soudu přitom směřuje jak vůči účastníkům, kteří jsou zastoupeni, tak i vůči těm, kteří před soudem jednají sami. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud v rámci napadeného usnesení obecné soudy aprobovaly stav, kdy soudy svou poučovací povinnost omezily na pouhé mechanické opakování informací o opravných prostředcích, aniž by do poučení zahrnuly ta procesní práva a povinnosti, které zde byly skutečně podstatné, vedl takový postup k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti poukazuje na extrémně stručné odůvodnění napadeného usnesení, kterým došlo ke skončení řízení před obecnými soudy.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud v souvislosti s vydáním usnesení o přerušení řízení neposkytl účastníkům žádné poučení o jejich procesních právech a povinnostech, zejména je nepoučil o následcích uplynutí jednoroční lhůty od právní moci usnesení o přerušení řízení.
V souzené věci námitky stěžovatelky - hodnocené v ústavněprávní rovině - se nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená pravidla, konkrétně vadně vyložily a aplikovaly ust. §110 a §111 o. s. ř.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že povinností soudu bylo poskytnout jí v souvislosti s vydáním usnesení o přerušení řízení poučení, a to zejména o následcích uplynutí jednoroční lhůty od právní moci usnesení o přerušení řízení. Dle §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech; nejsou však povinny informovat účastníky o důsledcích, které nastanou v případě nevyužití jejich práv. Účelem přerušení řízení podle ust. §110 o. s. ř. je poskytnout účastníkům řízení časový prostor pro možnost k mimosoudnímu vyřešení sporu tam, kde to umožňuje povaha věci. Z ustanovení §110 či §111 o. s. ř. přitom žádná konkrétní poučovací povinnost soudu nevyplývá.
Ústavní soud připomíná obecně platnou zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení. Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami bude ten, kdo se cítí být na svých právech dotčen, o jejich ochranu usilovat.
V této souvislosti je nutno poukázat na to, že stěžovatelka byla v předmětném řízení zastoupena právním zástupcem, který podal (společně s právním zástupcem druhé strany) návrh na přerušení řízení a který jí tak jako osoba znalá práva mohl podat srozumitelné vysvětlení odborné právní problematiky. Ústavní soud se proto ztotožňuje s argumentací Vrchního soudu v Praze, že na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně nemělo vliv ani případné nepoučení účastníků, resp. jejich zástupců - advokátů o režimu §111 odst. 3 o. s. ř.; k přerušení řízení došlo při jednání konaném dne 10. června 2010 na návrh obou zástupců a soud prvního stupně tak mohl oprávněně předpokládat, že institut přerušení řízení je jim znám.
Z hlediska ústavně právního je třeba mít na paměti, že stěžovatelka byla účastníkem řízení před soudem prvního a druhého stupně a že jí možnost hájit svoje práva nebyla upřena. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Jestliže je evidentní, že stěžovatelka v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva " ovlivnila výsledek soudního řízení právě nepodáním včasného návrhu na pokračování v řízení, nemůže být její neúspěch v soudním sporu považován za porušení práva na spravedlivý proces. Pro stěžovatelku nepříznivý výsledek řízení proto Ústavní soud nehodnotí jako protiústavní zásah obecných soudů do základních práv, nýbrž jako důsledek stěžovatelkou, resp. jejím právním zástupcem nevhodně volených postupů v řízení.
Z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky obsaženými v jejím odvolání zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Vrchní soud své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil a v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelka napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze nebyla na svých právech zkrácena.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu