ECLI:CZ:US:2012:3.US.4485.12.1
sp. zn. III. ÚS 4485/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti B. T., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem Rašínova 522, 760 01 Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2012 č. j. 1 To 596/2012-48, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 11. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí krajského soudu, uvedeného shora. Domnívá se, že byla porušena jeho základní práva, a sice právo na osobní svobodu, garantované článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo domáhat se stanoveným postupem svého práv u nezávislého a nestranného soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny.
Porušení těchto ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že v napadeném vazebním rozhodnutí není nijak konkrétně odůvodněna existence vazebních důvodů, což je podle stěžovatelova názoru v rozporu s požadavky, vyslovenými v judikatuře Ústavního soudu, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 103/99. Důvod útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. řádu, který je u něho spatřován v hrozbě vysokého trestu, není prý rovněž nijak konkretizován a individualizován ve vztahu k jeho osobě, což má odporovat závěrům vysloveným v nálezech sp. zn. IV. ÚS 3294/09 a sp. zn. I. ÚS 432/01. Rovněž důvody vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu nejsou v napadeném rozhodnutí náležitě konkretizovány, jak požaduje nález sp. zn. I. ÚS 356/05 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiloženého usnesení krajského soudu se zjišťuje:
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 0 Nt 3300/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. 1 To 751/2011, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Důvod koluzní vazby, jak bylo konstatováno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2012 č. j. 0 Nt 6521/2012-39, pominul, takže stěžovatel byl nadále ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu.
V dalším průběhu přípravného řízení bylo opakovaně rozhodováno o dalším ponechání obviněného ve vazbě a byla zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu.
Naposled (před podáním ústavní stížnosti) rozhodl Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 8. 2012 č. j. 0 Nt 6595/2012-27 tak, že podle §72 odst. 1 tr. řádu se obviněný nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Dále pak bylo rozhodnuto, že podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se písemný slib obviněného nepřijímá a podle §73 odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžité záruky nepřijímá.
Proti tomuto prvoinstančnímu usnesení podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 9. 2012 č. j. 1 To 596/2012-48 (napadeném nynější ústavní stížností) těmito výroky:
"Dle §149 odst. 4 tr. řádu se z podnětu stížnosti obviněného B. T. Okresnímu soudu v Ostravě ukládá, aby rozhodl o chybějícím výroku ohledně žádosti obviněného B. T. o propuštění z vazby ve smyslu §71a tr. řádu.
Jinak zůstává [tedy ve výrocích učiněných podle §72 odst. 1 tr. řádu, §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario a §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu] nezměněno."
Důvod pro rozhodnutí, obsažené v první větě výroku, shledal krajský soud v tom, že prvoinstanční soud opomenul rozhodnout o samotné žádosti obviněného o propuštění z vazby, neboť ve výroku svého usnesení rozhodl toliko o tom, že se nepřijímá písemný slib obviněného a nabídka peněžité záruky. Stížnostní soud proto postupem podle §149 odst. 4 tr. řádu uložil prvoinstančnímu soudu, aby o žádosti obviněného o propuštění z vazby dodatečně rozhodl.
Dne 20. 12. 2012 obdržel Ústavní soud sdělení právního zástupce stěžovatele, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2012 sp. zn. 80 T 1/2012 byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu podle §72 odst. 1, 3 a §71a tr. řádu za současného přijetí písemného slibu obviněného, stanovení dohledu probačního úředníka a uložení některých dalších omezení.
III.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je významné potud, že v dané věci tyto podmínky splněny nejsou.
Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita, a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).
Z výše uvedených obecně vymezených kompetencí Ústavního soudu pak dále vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn na základě ústavní stížnosti rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena, resp. postoupena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na její subsidiaritu, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05 a řada dalších).
Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy ústavní stížnost sice formálně směřuje proti pravomocnému rozhodnutí uvedenému v petitu ústavní stížnosti, avšak svým obsahem a vznesenými námitkami směřuje proti rozhodnutí, které de facto není konečné, nýbrž toliko mezitímní, je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Tak je tomu právě i v této věci.
Veškeré námitky, uvedené v ústavní stížnosti, jsou zaměřeny proti důvodům útěkové a předstižné vazby, o nichž stěžovatel tvrdí, že neexistují a dále jsou zaměřeny proti údajně nekonkrétnímu nebo chybějícímu odůvodnění usnesení krajského soudu. Taková argumentace, pokud je vznášena proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2012 č. j. 1 To 596/2012-48, je však nepřípadná. Tento krajský soud totiž v tomto svém usnesení ponechal otázku vazebních důvodu otevřenou a Okresnímu soudu v Ostravě uložil, aby rozhodl o chybějícím výroku ohledně žádosti obviněného o propuštění z vazby ve smyslu §71a tr. řádu. Z toho je zřejmé, že de facto o důvodech vazby bude v rámci rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby znovu rozhodovat okresní soud a proti jeho prvoinstančnímu rozhodnutí bude přípustný řádný opravný prostředek - stížnost ke krajskému soudu.
V tomto smyslu je ústavní stížnost, brojící proti důvodům vazby, předčasná; ta část výroku usnesení krajského soudu, kterou bylo uloženo Okresnímu soudu v Ostravě, aby rozhodl o chybějícím výroku ohledně žádosti obviněného o propuštění z vazby ve smyslu §71a tr. řádu, není rozhodnutím konečným. Proti novému rozhodnutí okresního soudu se lze bránit řádným opravným prostředkem, o němž by znovu rozhodoval Krajský soud; eventuální kasační rozhodnutí Ústavního soudu by v této fázi řízení znamenalo nepřípustný zásah do kompetence obecných soudů.
Proti té části výroku Krajského soudu, jíž bylo vysloveno, že rozhodnutí okresního soudu o nepřijetí písemného slibu obviněného a nabídky peněžité záruky zůstává nezměněno, nejsou v ústavní stížnosti vzneseny žádné relevantní ústavněprávní námitky a ani Ústavní soud žádné důvody k takovému přezkumu a k eventuálnímu kasačnímu zásahu neshledal. Je povinností stěžovatele, aby sám v ústavní stížnosti příslušnou ústavněprávní argumentaci o zásahu do základních práv předložil; není úkolem Ústavního soudu, aby sám tuto stěžovatelovu nečinnost nahrazoval.
Jen pro úplnost se poznamenává, že o situaci, kdy vyčerpat "všechny procesní prostředky" netřeba [§75 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], v dané věci očividně nejde.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2012
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj