ECLI:CZ:US:2012:3.US.4600.12.1
sp. zn. III. ÚS 4600/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené Rostislavem Tomisem, advokátem AK se sídlem Hauerova 3, 746 01 Opava, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 22. prosince 2000 č. j. 16 C 93/2000-24, za účasti Okresního soudu v Opavě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. prosince 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 22. prosince 2000 č. j. 16 C 93/2000-24, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 22. prosince 2000 č. j. 16 C 93/2000-24 byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3.432,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. června 1998 do zaplacení a na nákladech řízení částku 4.228,20 Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 22. prosince 2000 č. j. 16 C 93/2000-24 jí nebyl doručen. O jeho existenci se dozvěděla až poté, co jí dne 12. listopadu 2012 byla doručena "výzva k dobrovolnému uhrazení zbytku dluhu" ze dne 30. října 2012 od Exekutorského úřadu v Třebíči. Stěžovatelka uvádí, že v době od 14. června 1998 do 5. října 2005 trvale žila v USA.
Stěžovatelka uvádí, že Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 8. listopadu 2000 č. j. 16 C 93/2000-16 jí ustanovil opatrovníkem justiční čekatelku Krajského soudu v Ostravě s odůvodněním, že se nepodařilo zjistit trvalý pobyt stěžovatelky, resp., že se v místě trvalého bydliště nezdržuje. Ustanovený opatrovník neprojevil žádnou aktivitu k ochraně stěžovatelčiných práv, nekontaktoval manžela a syny stěžovatelky a k ústnímu jednání soudu se ani nedostavil. Stěžovatelka namítá, že nic soudu nebránilo, aby opatrovníkem ustanovil někoho z osob blízkých.
Stěžovatelka poukazuje na to, že okresní soud v dané věci nevyčerpal prostředky ke zjištění jejího faktického pobytu v USA pro účely doručování. Přitom věděl, že stěžovatelka žije dlouhodobě v zahraničí, měl informace o osobách (nejbližších příbuzných stěžovatelky), bydlících na adrese jejího trvalého bydliště v České republice, které místo jejího pobytu v USA mohly znát a také znaly, tyto osoby nekontaktoval a neustanovil jí opatrovníka z řad výše uvedených blízkých osob. Šetření soudu, které má předcházet ustanovení opatrovníka tomu, jehož pobyt není znám, bylo podle názoru stěžovatelky nedostatečné. Funkce opatrovníka byla vytvořena právě proto, aby hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Z těchto důvodů je třeba vhodnou osobu hledat v okruhu osob blízkých, případně jiných osob, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy zastoupeného. Okresní soud toleroval naprostou nečinnost ustanoveného opatrovníka, věcně rozhodl v jeho nepřítomnosti, což jen potvrzuje toliko formální naplnění litery zákona a nesvědčí to o zajištění ochrany práv zastoupeného.
Okresní soud v Opavě tak podle stěžovatelky nerespektoval právní názor, podložený judikaturou Ústavního soudu, že k ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř. je možné přistoupit toliko po vyčerpání dostupných možností zjištění aktuálního pobytu účastníka řízení. Jsou-li důvody pro ustanovení opatrovníka spolehlivě dány, je nutno hledat především v řadách osob blízkých účastníkovi, jehož práva mají být v řízení chráněna. Pokud soud ustanoví opatrovníka předčasně a toliko formálně a vede řízení s takto ustanoveným opatrovníkem, odnímá tím účastníku řízení možnost jednat před soudem, čímž porušuje nejen čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ale v konečném důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Podle ust. §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
V ústavní stížnosti stěžovatelkou namítaný vadný postup okresního soudu je důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ust. §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti rozsudku okresního soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, neboť neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj