ECLI:CZ:US:2012:3.US.589.12.1
sp. zn. III. ÚS 589/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky V. R., zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou v České Lípě, Sokolská 295, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. března 2011 č. j. 69 T 18/2010-137, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. června 2011 č. j. 31 To 218/2011-151 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 8 Tdo 1363/2011-20, spojené s návrhem na zrušení §37 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 12. 2011 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, a to "pro jejich zásah do jejích práv zajištěných" čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatelka podle §64 odst. 1 písm. e) a §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhla, aby Ústavní soud zrušil §37 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (pozn.: stěžovatelka však zřejmě navrhla zrušit §37 odst. 1 celního zákona ve znění zákona č. 104/2011 Sb., neboť citované ustanovení bylo zákonem č. 18/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 zrušeno).
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (dále jen "tr. z.") a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, a k trestu propadnutí věci - sportovní tašky a 900 tablet léku Sudafed. Uvedeného trestného činu se stěžovatelka dopustila tím, že přes hraniční přechod dovezla z Polské do České republiky 100 balení uvedeného léku po 12 tabletách s obsahem prekursoru hydrochloridu pseudoefedrinu 60 mg v 1 tabletě, celkem tedy 72 000 mg pseudoefedrinu, uvedeného pro účely zákona č. 167/1998 sb., o návykových látkách, jako prekursor v příloze I, kategorii 1, přímo použitelného předpisu Evropských společenství - Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog. Tento rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním, které ale Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl shora označeným usnesením. Proti němu brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud je však podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to usnesením rovněž shora označeným.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že předmětné léky nepocházejí z trestné činnosti a nejsou určeny ke spáchání nějakého trestného činu, resp. že v tomto ohledu nebyly doloženy žádné důkazy. Nemůže prý obstát odkaz na čl. 1 písm. m) Jednotné úmluvy o omamných látkách (dále jen "Jednotná úmluva"), neboť uvedené ustanovení nutno vykládat s ohledem na značný časový odstup a změnu situace v Evropě, kde je zajištěn svobodný pohyb osob a zboží. Je-li možné zakoupit v Polské republice neomezené množství určitého léku, nelze dle stěžovatelky bez dalšího uvést, že tento lék není možno přivézt do České republiky. V této souvislosti stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že není nutné zkoumat porušení konkrétního ustanovení národního předpisu nebo konkrétního nařízení Evropských společenství, pokud pachatel nemínil zachovat legálnost právem předepsaného postupu a ani nechtěl takový postup využít, ale byl vědom si svého nezákonného nakládání s látkou, o níž věděl, že je prekursorem drogy. Nesprávný je prý i další jeho závěr, že neoprávněnost předpokládaná §283 tr. z. spočívá v tom, že pachatel postupuje v rozporu s podmínkami stanovenými právními normami upravujícími zacházení s prekursory. Dle stěžovatelky je trestným činem jednání, které je protiprávní a tuto protiprávnost je nutno dokazovat, stejně jako všechny další znaky skutkové podstaty trestného činu. Je přitom věcí příslušných orgánů, aby stanovily pro celou Evropskou unii, jaké léky lze volně nakupovat, případně jak s nimi nakládat, a pokud se tak nestalo, nelze považovat jejich nákup za nezákonný a manipulaci s nimi za neoprávněnou. V návaznosti na to stěžovatelka poukazuje na čl. 43 odst. 2 Jednotné úmluvy a §1 celního zákona s tím, že tam předpokládaná celní unie byla vytvořena. Dále stěžovatelka upozorňuje, že celní orgány provedly prohlídku osobního automobilu bez povolení příslušného soudce v prostoru volně přístupném, a tvrdí, že oprávnění celních orgánů ve smyslu §37 odst. 1 celního zákona jsou bezdůvodně nepřiměřeně rozsáhlá oproti oprávněním policejních orgánů, a pokud má podle tohoto ustanovení celník postupovat jako příslušník policie, měl by mít příkaz k prohlídce nebytových prostor ve smyslu §83a odst. 1 tr. ř.
Proto - s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, I. ÚS 3038/07 a II. ÚS 789/06 - navrhuje zrušení tohoto ustanovení celního zákona s tím, že provedením prohlídky osobního automobilu bylo porušeno její právo na ochranu soukromí ve smyslu čl. 11 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu Ústavní soud - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - nelze považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Pokud jde o první část ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s právním posouzením věci ze strany obecných soudů, v podstatě jen zde opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy, a to včetně Nejvyššího soudu, podrobně zabývaly. Namítá-li stěžovatelka (ve stručnosti řečeno), že se nedopustila ničeho nelegálního, neboť žádný předpis ji neomezuje v nákupu a dovozu léku Sudafed, obecné soudy vysvětlily, že se současně jedná o prekursor drogy, a po posouzení konkrétních skutkových okolností dospěly k závěru, že daný léčebný přípravek byl stěžovatelkou v Polské republice zakoupen a do České republiky dovezen právě jako prekursor, a nikoliv tedy jako lék, jak stěžovatelka v trestním řízení tvrdila. Již soud prvního stupně se v této souvislosti zabýval stěžovatelčinou námitkou, již v pozměněné podobě uplatnila i v ústavní stížnosti, že se domnívala, že jedná v souladu s právem, přičemž zdůvodnil, proč není důvodná. Cituje-li stěžovatelka z některých úvah, jimiž Nejvyšší soud zdůvodnil své rozhodnutí, s tím, že s nimi nesouhlasí, pak z ústavní stížnosti není zřejmé, v jakém konkrétním ohledu tyto mají být nesprávné, a ani Ústavní soud, zasadí-li je do kontextu celkového zdůvodnění napadeného usnesení, v nich nic vadného, resp. protiústavního nezjistil.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá porušení svého ústavně zaručeného základního práva na ochranu soukromí ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny, k němuž došlo v důsledku provedení prohlídky osobního automobilu celníkem, ve kterém cestovala. S ohledem na to, co je předmětem souzené ústavní stížnosti, může mít tato skutečnost význam pro posouzení otázky, zda důkazy, které byly prostřednictvím této prohlídky získány, jsou "použitelné" v daném trestním řízení. Touto otázkou se již zabýval Nejvyšší soud, přičemž dospěl ke kladnému závěru. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí, přičemž tvrdí, že samotné provedení celní kontroly je protiústavní, a to z důvodu protiústavnosti zákonného oprávnění celníka. Důvodem má být, že toto oprávnění je příliš široké, a to v porovnání s pravomocí policie, jež je upravena
v §83a tr. ř.
Tato argumentace, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu, však není přiléhavá, resp. důvodná. Posledně uvedené ustanovení upravuje zcela jinou situaci, a to postup a oprávnění orgánů činných v trestním řízení (tedy nejen policejního orgánu) po zahájení trestního řízení, tedy kdy (již) existuje podezření, že byl spáchán konkrétní trestný čin. Z hlediska srovnávání lze za nepoměrně případnější považovat právní úpravu obsaženou v zákoně č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kde v ustanovení §42 jsou rovněž obsažena a upravena oprávnění policisty zadržet a prohlédnout vozidlo. Tato jsou přitom srovnatelná s oprávněními celníka. I kdyby je snad bylo možné označit za širší, nutno si uvědomit, že bez nich by celní orgány sotva mohly plnit svou kontrolní úlohu.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí návrh ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu její osud, neboť je ve vztahu k ní návrhem akcesorickým.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu