infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.2012, sp. zn. III. ÚS 666/09 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:3.US.666.09.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:3.US.666.09.2
sp. zn. III. ÚS 666/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavních stížností 1) B. K., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, se sídlem Příkop 2a, Brno, 2) I. V., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, 3) V. Z., právně zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem, se sídlem Českomalínská 516/27, Praha 6 - Bubeneč, 4) E. C., právně zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 4, Brno, 5) J. H., právně zastoupeného JUDr. Petrou Karbanovou, advokátkou, se sídlem U Santošky 22, Praha 5, přičemž všechny tyto ústavní stížnosti směřují proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 2 T 186/2004, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 6 To 560/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1057/2008, za účasti A) Nejvyššího soudu České republiky, B) Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a C) Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Návrhy vycházejícími z §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v trestní věci, v níž vystupovali jako spoluobvinění. Stěžovatelé tvrdili, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži a navazujícími rozhodnutími Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu mělo dojít k porušení jejich základních práv zaručených článkem 8 odst. 1, 2, článkem 13, článkem 36 odst. 1, článkem 38 odst. 1, 2, článkem 39 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž měla být porušena jejich práva garantovaná článkem 6, článkem 8 a článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dle tvrzení stěžovatelů měl být porušen také článek 2 odst. 3, článek 95 a článek 96 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Z odůvodnění ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé (v trestní věci "obvinění") byli napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži uznáni vinnými a odsouzeni takto: Stěžovatel B. K. byl napadeným rozsudkem pod body 11) a 12) uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 v té době platného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."), za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl stěžovateli pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným Českomoravským fotbalovým svazem (dále jen "ČMFS"), všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na dobu tří let. Stěžovatel I. V. byl uznán vinným účastenstvím na trestném činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 350.000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců a dvou týdnů. Stěžovatel V. Z. byl uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2006 sp. zn. 15 T 66/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2007 sp. zn. 3 To 243/2007, byl odsouzen za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Výkon trestu byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Stěžovateli byl rovněž uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na pět let. Stěžovatel E. C. byl uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na dobu dvou let. Stěžovatel J. H. byl pod bodem 8) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu uznán vinným účastenstvím na trestném činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a pod bodem 9) trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou a půl roku. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Stěžovateli byl podle příslušných ustanovení trestního zákona rovněž uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na dobu tří let. Odvolání všech obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně byla usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 6 To 560/2007 zamítnuta podle §256 tr. řádu jako nedůvodná. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 1057/2008 ze dne 10. prosince 2008 byla dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuta. III.1. V podané ústavní stížnosti vyjádřil stěžovatel B. K. především nesouhlas s tím, že by z jeho strany došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. Citované ustanovení postihuje jednání pachatele, jenž "v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek". Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, pokud jde o výklad pojmu "souvislost s obstaráním věci obecného zájmu". Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že pořádání fotbalových zápasů je v současné době "činností zcela soukromou, provozovanou soukromými subjekty a stát jako takový do ní nemůže nijak zasahovat". Je bez významu, že stát do podpory sportu investuje veřejné finanční prostředky. Z hlediska právního posouzení nemá dle názoru stěžovatele význam ani fakt, že výsledky zápasů jsou předmětem činnosti sázkových kanceláří. Oproti tomu stěžovatel poukazuje na to, že stát v uplynulé době odmítal převzít odpovědnost za zabezpečení pořádku na fotbalových stadionech s tím, že jde o záležitost soukromých subjektů, které fotbalová utkání organizují. Stěžovatel odmítá rovněž argumentaci obecných soudů, tvrdí-li, že obecný zájem je definován ve vnitřních předpisech ČMFS. Dle názoru stěžovatele je takový výklad nepřípustný, neboť vychází z premisy, že soukromoprávní instituce si samy definují veřejný zájem. Podle stěžovatelova názoru je tedy zřejmé, že činnost, za níž byl stěžovatel pravomocně odsouzen, není činností související s obstaráním věci obecného zájmu, a proto nebyla naplněna skutková podstata trestného činu úplatkářství podle §160 odst. 1 tr. zákona. Porušení svého základního práva na spravedlivý proces stěžovatel K. spatřoval v tom, že dle jeho názoru se "celé důkazní řízení opírá o jediný usvědčující důkaz a to o odposlechy telefonních hovorů". Podle §88 odst. 1 tr. řádu je jednou z podmínek umožňujících nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu skutečnost, že trestní řízení je vedeno pro zvlášť závažný zločin (resp. "zvlášť závažný úmyslný trestný čin" před 1. 1. 2010) nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Podle názoru stěžovatele nebyly v jeho trestní věci tyto podmínky splněny, neboť Trestněprávní úmluva o korupci, přijatá dne 27. 1. 1999 ve Štrasburku, publikovaná Sdělením MZV č. 70/2002 Sb. mez. smluv (dále jen "Štrasburská úmluva"), ve svém článku 7 a v článku 8 Českou republiku nezavazuje ke stíhání uplácení ve fotbale. Tato ustanovení se dle názoru stěžovatele vztahují toliko na obchodní činnost a nikoliv na činnost zájmovou a dobrovolnou; dále musí jít o osoby, které řídí nebo pracují v subjektech soukromého sektoru, což se vztahuje i na případy tzv. pasivního úplatkářství dle článku 8 citované úmluvy. Stěžovatel však v rozhodné době nebyl zaměstnancem ani řídícím pracovníkem soukromého sektoru. Z uvedených důvodů stěžovatel zastává názor, že v jeho případě nebylo možné odposlechy podle §88 odst. 1 tr. řádu legálně nařídit. Stěžovatel kritizuje postup orgánů činných v trestním řízení, jež dle jeho názoru v rozporu s právními předpisy samotným odposlechem teprve prověřovaly, zda k nějaké trestné činnosti vůbec dochází. Takový postup je dle názoru stěžovatele nepřípustný, což stěžovatel dovozuje i z judikatury Ústavního soudu, konkrétně z nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 615/2006. III.2. Stěžovatel I. V. ve své ústavní stížnosti rovněž zdůraznil přesvědčení, že v dané trestní věci nebylo vedeno řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ani pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Stěžovatel má za to, že v dané věci vůbec nebylo možné aplikovat Štrasburskou úmluvu, neboť tato úmluva zjevně nesouvisí se sportovní činností a navíc i způsob její implementace do trestního zákona dle stěžovatele vylučuje, aby ji bylo lze považovat za mezinárodní smlouvu podle §88 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel poukazuje na to, že Česká republika nepodepsala dodatkový protokol k této úmluvě a před tím ještě vyjádřila výhradu, že jako trestný čin budou hodnocena pouze ta jednání, která odpovídají skutkovým podstatám trestných činů stanovených v trestním zákoně. I pokud by Štrasburská úmluva aplikovatelná byla, pak na případ stěžovatele nebylo v žádném případě možné vztáhnout její články 7 a 8, neboť organizace fotbalových utkání nebo činnost fotbalových rozhodčích není činností obchodní. Dle stěžovatele nemůže obchodní činnost spočívat v tom, že fotbalový klub získává finanční prostředky od sponzorů, kterým umožňuje reklamu. Stěžovatel dále obsáhle polemizuje se závěry Nejvyššího soudu o tom, že k poskytování a přijímání úplatků v jeho trestní věci docházelo v souvislosti s obstaráním veřejného zájmu. Stěžovatel pochybuje, zda "je v právním státě obecně možné a přípustné, aby kterýkoliv jeho reprezentant včetně soudce prohlásil určitou sféru dobrovolné občanské aktivity za zájmovou sféru státu". V postupu obecných soudů v projednávané věci spatřuje "de facto znárodnění sportu státem". Stěžovatel upozorňuje na nebezpečí z hlediska předvídatelnosti aplikace práva, neboť neexistují předem daná jasná kritéria, jež by určovala, kdy dobrovolná občanská aktivita přerůstá do stadia obstarávání věcí obecného zájmu. Stěžovatel poukazuje na to, že k poslednímu postihu tzv. sportovní korupce došlo v roce 1982, kdy argumentace soudů byla prý podobná té, kterou uplatnil Nejvyšší soud v trestní věci stěžovatele, pouze s vypuštěním slova "socialistický". Stěžovatel odmítá argumentaci Nejvyššího soudu jako vágní a moralizující a hájí tezi, že stát není ochráncem morálky a právo má být vnímáno jako "minimum morálky". III.3. Stěžovatel V. Z. ve svém obsáhlém podání nejprve zdůraznil, že od samého počátku trestního řízení zpochybňoval pravost a legálnost odposlechů telefonních hovorů, o něž se opírají skutková zjištění nalézacího soudu. Stěžovatel prostřednictvím svého obhájce žádal o kopie všech nahrávek odposlechů, tzn. nejen těch, které mu postoupila policie, ale veškerých nahrávek, které byly původně pořízeny. Tento požadavek mu nebyl splněn, ani když o vydání kompletních nahrávek usiloval v odvolacím řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení uvedenému požadavku stěžovatele nevyhověly, pak dle jeho názoru jde o vážný zásah do jeho obhajovacích práv. Odposlechy, z nichž obecné soudy ve svých zjištěních vycházely, jsou dle stěžovatele vytrženy z kontextu, zatímco jiné důkazy byly pominuty. Obecné soudy nesměly dle stěžovatele za uvedené situace přijímat právní závěry o jednání stěžovatele a hodnotit údajné "přijetí nabídky" jako úplatek. Obecné soudy navíc dle názoru stěžovatele neprovedly jediný důkaz, který by prokazoval, že takováto nabídka byla učiněna s cílem, aby porušil své povinnosti. Stěžovatel obsáhle kritizuje postup soudu odvolacího a Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, které údajná pochybení soudu prvého stupně nebyly s to odstranit. Stěžovatel podotýká, že Nejvyšší soud není taxativním výčtem dovolacích důvodů vyvázán z povinnosti poskytovat ochranu základním právům. Stěžovatel dále popírá legalitu "svých" odposlechů jako jediného důkazu, na jehož základě byl odsouzen. Kromě námitek, které ve svých podáních uvedli též stěžovatelé K. a V., stěžovatel Z. zdůrazňuje, že obecné soudy v jeho případě vůbec nevyhodnocovaly nezbytnost zásahu v podobě odposlechu telekomunikačního provozu do jeho základních práv. Stěžovatel nesdílí názor obecných soudů, že příkaz k odposlechu ze dne 29. 10. 2003 splňuje všechny zákonné podmínky. Dle stěžovatele není zřejmé, z čeho pramenil závěr orgánů činných v trestním řízení o tom, že používá odposlouchávanou telefonní stanici a z čeho konkrétně vyplývá, že mají být tímto způsobem zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Stěžovatel soudu vytýká, že se před vydáním příkazu vůbec nezabýval otázkou, kdo je majitelem odposlouchávané stanice. Stěžovatel dále podává svůj vlastní rozbor české právní úpravy tzv. odposlechů s tím, že tato úprava odporuje mezinárodním úmluvám a standardům, včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Stěžovatel zejména poukazuje na závěry ESLP vyjádřené v rozsudcích Huvig proti Francii, Ekimdjijev proti Bulharsku a Kruslin proti Francii, týkající se minimálních záruk zákonnosti při provádění odposlechů. Stěžovatel má za to, že česká právní úprava nevyhovuje uvedeným zárukám, zejména neexistuje nezávislá průběžná kontrola používání prostředků utajeného sledování a rovněž není splněn požadavek na existenci opatření nutných pro zachování úplnosti a neporušenosti záznamů pro účely případné kontroly ze strany soudu a obhajoby. Odposlouchávaný neměl při nařízení odposlechu právní garanci, že se dozví o tom, že byl odposloucháván. Účinná kontrola pravosti odposlechů ze strany obhajoby je dle názoru stěžovatele znemožněna. Stěžovatel má za to, že s ohledem na nedostatky české právní úpravy odposlechů nemělo být k této úpravě ze strany soudů vůbec přihlíženo a měl být bezprostředně aplikován článek 8 Úmluvy, případně závěry plynoucí z judikatury ESLP. Stěžovatel se dále domnívá, že na jeho trestní věc lze vztáhnout závěry vyjádřené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 615/2006, zejména pokud jde o překročení tzv. mezí nezbytnosti zásahu do základních práv. Stěžovatel zejména odkazuje na konstatování Ústavního soudu o tom, jakým požadavkům musí dostát návrh státního zástupce na vydání soudního příkazu k odposlechu telekomunikačního provozu. Dle stěžovatele v jeho případě absentují zejména dostatečné důkazy, jimiž by státní zástupce nutnost odposlechu dokládal. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě soud zcela rezignoval na posouzení materiálních podmínek pro nařízení odposlechu. Stěžovatel dále poukazuje na formální a obsahové nedostatky návrhů policie na nařízení odposlechů stěžovatele a dalších osob a nedostatky jednotlivých příkazů soudu k odposlechům, jimž vytýká mj. to, že nebyly náležitě orazítkovány; příkaz k odposlechům stěžovatele prý "neobsahuje a nevykládá relevantní indicie odůvodňující podezření ze spáchání kvalifikovaného trestného činu". Stěžovatel dále tvrdí, že ve věci nebylo postupováno v souladu s ust. §88 odst. 4 tr. řádu, neboť k nosičům se zvukovými záznamy odposlechů neexistují odpovídající protokoly, jež by uváděly, kdo, kdy a kde je pořídil. Obhajoba tak neměla vůbec možnost ověřit vznik přehrávaného CD a skutečnost, zda uvedené odposlechy jsou skutečnými odposlechy stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že v projednávané věci docházelo k manipulaci s důkazy. Tomu dle názoru stěžovatele svědčí skutečnost, že na některých CD údajně docházelo k překryvu záznamů a hovory jsou evidovány jinak, než by je dle názoru stěžovatele mělo zapsat homologované odposlouchávací zařízení. Dle názoru stěžovatele měly být pochybnosti o vadách při nařizování a provádění odposlechů odstraněny výslechem nařizujícího soudce v hlavním líčení a přibráním znalce k přezkoumání pravosti odposlechů. Stěžovatel v této souvislosti polemizuje s názory obecných soudů, jež nevyhověly námitce podjatosti, kterou obhájce stěžovatele vznesl proti soudci A. D., který v přípravném řízení odposlechy nařídil. Stěžovatel zdůraznil, že trestní řád nestanoví zákaz podjatosti jen pro orgán, který vydává konečné rozhodnutí, ale pro všechny státní orgány na řízení zúčastněné. Stěžovatel poukazuje na to, že odposlechy povolující soudce byl zároveň voleným funkcionářem poškozené organizace - Českomoravského fotbalového svazu. Dále stěžovatel uvádí množství skutkových domněnek, proč měly být ze strany soudce A. D. vůči stěžovateli odposlechy iniciovány. Tyto námitky stěžovatel uplatnil již v trestním řízení, obecné soudy jim však prý nevěnovaly dostatečnou pozornost a dopustily se tak opomenutí závažných důkazů. Stěžovatel obecným soudům zejména opětovně vytýká, že neustanovily soudního znalce k posouzení pravosti odposlechů. V závěrečné části svého návrhu stěžovatel Z. argumentuje obdobným způsobem jako stěžovatelé K. a I. V., pokud jde o aplikaci ustanovení Štrasburské úmluvy a trestního zákona z roku 1961 na případy úplatkářství ve fotbale. III.4. Stěžovatel E. C. ve své ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká nedostatky odůvodnění; obecné soudy se dle jeho názoru nezabývaly dostatečně všemi námitkami a argumenty vznesenými obhajobou. Stěžovatel tvrdí, že soud prvého stupně porušil jeho základní právo dle článku 36 odst. 1 Listiny tím, že tento soud, pokud jde o zákonný znak "jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech", ve skutkové části výroku o vině neuvedl v rozporu s ust. §120 odst. 3 tr. řádu žádnou konkrétní okolnost, která by tento zákonný znak naplňovala. Pokud tato skutečnost nebyla uvedena ve skutkové větě výroku o vině, jde o neúplnost popisu skutku a porušení procesních práv stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by se vůbec stal skutek, v němž je spatřován trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. Obecné soudy, počínaje soudem nalézacím, se dopustily pochybení, pokud jde o právní kvalifikaci zjištěného jednání stěžovatele. K závěru o vině stěžovatele dospěly orgány činné v trestním řízení toliko na základě odposlechu telefonního hovoru a výkladu tohoto odposlechu. Stěžovatel považuje výroky, které byly v rámci odposlechu zaznamenány, za natolik obecné, že nemohou prokazovat vinu uvedeným trestným činem. Je toho názoru, že takový odposlech může být důkazem toliko podpůrným a nepostačí k závěru o vině jako jediný usvědčující důkaz. Podobně jako stěžovatelé K., I. V. a Z., i stěžovatel E. C. má za to, že rozhodcování fotbalových utkání 1. fotbalové ligy nenaplňuje znaky "obstarávání věci obecného zájmu". Právní argumentaci obecných soudů považuje stěžovatel za nepřesvědčivou, účelovou a jednostrannou, přehlížející důležité argumenty obhajoby. Soukromý charakter prvoligových utkání stěžovatel dovodil mimo jiné ze skutečnosti, že Policie České republiky se údajně odmítá podílet na zachovávání pořádku na fotbalových stadionech s tím, že jde o akci ryze soukromého charakteru. III.5. Rovněž stěžovatel J. H. poukázal na to, že jeho trestnou činnost mají prokazovat pouze záznamy telekomunikačního provozu, které stěžovatel považuje za nezákonné. Stěžovatel především zdůraznil, že nikdy nebyl vydán příkaz k odposlechu jeho samotného, ale že byl stíhán v důsledku zjištění, k nimž došla policie na základě odposlechu telefonického rozhovoru mezi ním a stěžovatelem Z., resp. odsouzeným H. Stěžovatel J. H. rovněž zdůrazňuje pochybnost o tom, zda lze tzv. fotbalovou korupci podřadit pod některý z případů uvedených v článku 7 a článku 8 Štrasburské úmluvy, a to zejména pokud jde o pojem "v rámci obchodní činnosti" dle článku 7. Stěžovatel zdůrazňuje, že obvinění H. ani Z. nemohli jednat v rámci jakékoli obchodní činnosti, neboť tento pojem je dle jeho názoru třeba vykládat v souvislosti s ust. §1 odst. 1 a 2 a §2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Stěžovatel tak polemizuje s právním názorem obecných soudů, které pod uvedený pojem zahrnují i zajišťování služeb pro veřejnost v podobě organizace a pořádání fotbalových utkání. Stěžovatel nadto tvrdí, že pokud Česká republika učinila výhradu podle článku 37 odst. 1 Štrasburské úmluvy, nejsou pro ni články 7 a 8 této úmluvy beztak závazné. Stěžovatel upozorňuje na údajné výroky soudce A. D., který měl k aplikaci citované mezinárodní úmluvy přistupovat ledabyle a svévolně, neboť prý chtěl přípustnost odposlechu na něco "napasovat". Příkaz k odposlechu dle názoru stěžovatele neodpovídá náležitostem, které vyplývají z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06, zejména není patrné posouzení tzv. materiálních podmínek nařízení odposlechu. Stěžovatel H. dále poukazoval na to, že policejní orgán v jeho trestní věci požádal opožděně o prodloužení lhůty prověřování úkonů trestního řízení dle §159 odst. 3 tr. řádu, takže dle jeho názoru došlo k přetržení této lhůty. Z toho stěžovatel dovodil, že úkony policejního orgánu, včetně odposlechů, k nimž došlo po datu 5. 11. 2003, byly nezákonné. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že v uvedené otázce "rezignovaly na svou přezkumnou činnost". V další části odůvodnění svého návrhu stěžovatel J. H. polemizoval s tím, jak obecné soudy hodnotily obsah předmětných odposlechů. Stěžovatel je přesvědčen, že se obžalobě nepodařilo dokázat, že by se v daných rozhovorech jednalo o peníze, byť i v kódované řeči. Závěr, že slib předat "kapříky", resp. "třicet ryb či třicetník" nebo "stodvacet", znamenal úplatek, je dle názoru založen na pouhé spekulaci a tudíž i v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V závěru navrhovatel, stejně jako ostatní stěžovatelé, zpochybňuje, že v případě tzv. fotbalové korupce jde o souvislost s obstaráním veřejného zájmu dle §160 odst. 1 tr. zák. Stěžovatel poukazuje na soukromoprávní charakter Českomoravského fotbalového svazu jako občanského sdružení, které si samo určuje svá pravidla z vůle svých členů, nikoliv z vůle státu. Orgány státu nemají nad rámec zákona právo nedodržování takových pravidel trestat. Podobně jako u fotbalových utkání je tomu prý i v případě jiných sportovních soutěží a komerčních soutěží tzv. královen krásy "Miss", neboť ani zde nemá stát právo porušení pravidel jakkoli trestat. IV. Usnesením ze dne 21. dubna 2009 rozhodlo plénum Ústavního soudu podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o spojení ústavních stížností v záhlaví uvedených stěžovatelů ke společnému projednání pod sp. zn. III. ÚS 666/09. V. Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu; tato vyjádření byla stručná, omezovala se toliko na rekapitulaci námitek stěžovatelů, konstatování jejich neopodstatněnosti a citace, resp. odkazy na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se obecné soudy těmito námitkami zabývaly. S ohledem na to, že vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti či právní argumentaci významnou z hlediska posouzení ústavní stížnosti, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovatelům k replice. K posouzení ústavní stížnosti byl dále vyžádán spis vedený u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 186/2004. VI. Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že žádná z projednávaných ústavních stížností není opodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek jejího souladu s podústavními předpisy. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů nesla známky libovůle, pokud jde o hodnocení důkazů a skutková zjištění, na něm založená. Nelze přisvědčit stěžovatelům, tvrdí-li, že v jejich trestní věci existovala důkazní nouze, případně, že byli z trestných činů usvědčeni "na základě jediného důkazu". Tímto způsobem totiž nelze označit situaci, kdy jsou stěžovatelé usvědčováni řadou poměrně obsáhlých a výmluvných záznamů z odposlechů telekomunikačních hovorů, jejichž hodnocení se obecné soudy velmi podrobně a objektivně věnovaly. Sama skutečnost, že k usvědčení obžalovaného z trestné činnosti dochází pouze na základě důkazního prostředku určitého typu, nemůže zakládat porušení základních práv. Pokud v projednávané věci docházelo k zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, obecné soudy v napadených rozhodnutích vždy podrobně vysvětlily, proč lze provedení navrhovaných důkazů mít za nadbytečné, účelové a obstrukční. Celkově Ústavní soud nepovažuje způsob, jakým byl ve věci zjištěn skutkový stav, za odporující zásadám uvedeným v ust. §2 odst. 5, 6 tr. řádu, zejména pak neshledává porušení zásady presumpce neviny a principu rozhodování in dubio pro reo. Relevantní námitky všech stěžovatelů lze rozdělit do dvou okruhů, z nichž první se týká právního posouzení skutků, pro něž byli pravomocně odsouzeni. Druhá část námitek směřuje ke zpochybnění legality a použitelnosti záznamů z odposlechů telekomunikačního provozu. Stěžovatelé ve svých podáních shodně namítali, že v jejich případě nebyl naplněn zákonný znak skutkových podstat trestných činů přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. a podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák., a to "obstarávání věcí obecného zájmu". Otázkou naplnění tohoto zákonného znaku v případech tzv. fotbalové korupce se opakovaně a podrobně zabýval Nejvyšší soud, který vždy dospěl ke stejnému právnímu závěru, s nímž stěžovatelé polemizují (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 864/2006, 8 Tdo 396/2007, 3 Tdo 510/2007, 6 Tdo 1297/2007, 6 Tdo 272/2008 a další). Nejvyšší soud s odkazem na starší judikaturu (zejména rozhodnutí publikovaná pod č. 17/1978, č. 16/1988 Sb. rozh. tr.) vykládá uvedený znak všeobecně jako "plnění úkolů, na jejichž řádném a nestranném provádění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina", tzn., že nejde toliko o rozhodování orgánů veřejné moci. V případech korupce rozhodčích v prvoligové soutěži v kopané se dle názoru Nejvyššího soudu nelze omezit pouze na zjištění, že Českomoravský fotbalový svaz, který uvedené soutěže pořádá, je formálně vzato dobrovolným sdružením, do jehož činnosti a organizace stát nemůže zasahovat. Nejvyšší soud argumentuje významem fotbalu a jeho role ve společnosti; zejména poukazuje na vysoký počet diváků a příznivců tohoto sportu. Zdůrazňován je kulturně osvětový a současně ekonomický význam masově sledovaných sportovních soutěží tohoto typu. Prvoligové zápasy v kopané jsou dále předmětem investic marketingových, mediálních a reklamních obchodních společností, sázkových kanceláří, atd., jež na regulérnosti těchto soutěží bezprostředně ekonomicky závisejí. Ústavní soud posuzoval uvedenou právní otázku především z hlediska zásady nullum crimen sine lege (článek 39 Listiny) a dále z hlediska ústavněprávního chápání trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio). Nelze přehlédnout, že normativní znak skutkových podstat jednotlivých forem úplatkářství dle §160, §161 tr. zák. (srov. §331 až §332 tr. zákoníku), spočívající v "obstarávání věcí obecného zájmu", je v judikatuře Nejvyššího soudu vykládán poměrně široce. Dle názoru Ústavního soudu však nejde o takovou interpretaci, jež by rozšiřovala dopad citovaných zákonných ustanovení nad rámec, který je z hlediska ústavněprávního akceptovatelný. Jak Ústavní soud vyslovil nejnověji v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 284/12 (nález ze dne 3. 5. 2010 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS), nelze zásadu ultima ratio či princip subsidiarity trestní represe (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku) chápat jako povinnost obecných soudů vykládat zákonné znaky, které charakterizují jednotlivé druhy trestných činů, vždy jen tím nejvíce restriktivním způsobem. V aplikační praxi se nelze držet toliko úzkého gramatického výkladu určitého normativního znaku, jestliže by to v důsledku znamenalo zjevné popření účelu, který zákonodárce vytvořením určité skutkové podstaty sledoval. Při výkladu je tudíž třeba vždy vycházet z objektu trestného činu, tzn. z označení a správného pochopení společenských hodnot a zájmů, k jejichž trestněprávní ochraně má dané ustanovení trestního zákona sloužit. Jak již Ústavní soud naznačil v usnesení sp. zn. II. ÚS 1932/08, nelze v případě ustanovení §160 a §161 tr. zákona redukovat trestním právem chráněný zájem pouze na případy mající klasický "celospolečenský" dopad (jako např. oblast hospodaření s prostředky tvořícími veřejné rozpočty, činnost státní správy apod.). V intencích judikatury Nejvyššího soudu je třeba za "obstarávání věci obecného zájmu" považovat i činnost spočívající v uspokojování sociálních a kulturních potřeb tak širokého okruhu občanů, jako jsou příznivci a hráči masového kolektivního sportu - fotbalu. V projednávané věci se Ústavní soud ztotožňuje se závěry trestních soudů, že vrcholné fotbalové soutěže jsou již pro svou vysokou sledovanost natolik významným kulturním a ekonomickým fenoménem, že jejich spravedlivý a čestný průběh musí být vnímán jako "věc obecného zájmu" ve smyslu citovaných ustanovení trestního zákona. K tomu Ústavní soud dodává, že ze skutkových okolností případu je dostatečně zřejmé, že stěžovatelé si byli sociálně škodlivého a kriminálního charakteru svého počínání dobře vědomi, což ilustruje i poměrně vysoká míra utajení, používání kódovaného jazyka při sjednávání úplatků atp. Ústavní soud se dále zabýval námitkami stěžovatelů, že v jejich trestní věci bylo rozhodováno na základě odposlechů telekomunikačního provozu, které byly pořízeny v rozporu s trestním řádem a ústavními předpisy. Legalitu použití odposlechů s odkazem na závazky vyplývající z článku 7 a 8 Štrasburské úmluvy Ústavní soud zkoumal již např. v usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 3265/07 ze dne 22. října 2008. Je důležité poznamenat, že citované články Štrasburské úmluvy nepředstavují hmotněprávní vymezení skutkových podstat konkrétních trestných činů, ale pouze velmi všeobecnou směrnici, vyplývající z mezinárodního práva, a zavazující Českou republiku ke stíhání tzv. korupce v soukromém sektoru. Tento mezinárodní závazek byl v době relevantní pro věc stěžovatelů naplňován právě dikcí příslušných ustanovení §160 a násl. tr. zákona. S tím souvisí i stěžovateli zmiňovaná (leč nesprávně chápaná) výhrada učiněná Českou republikou při přijetí Štrasburské úmluvy. Tuto výhradu lze, stručně řečeno, v trestní věci stěžovatelů interpretovat tak, že "jinými úmyslnými trestnými činy, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva" dle §88 odst. 1 tr. řádu, jsou právě trestné činy přijímání úplatku a podplácení, jak jsou vymezeny v §160 odst. 1, §161 odst. 1 tr. zák. Pouze nad rámec uvedeného je třeba výslovně odmítnout výklad článku 7 a 8 Štrasburské úmluvy, který ve svých návrzích uplatňují stěžovatelé K., Z. a stěžovatel J. H., pokud "podplácení a přijímání úplatku v soukromém sektoru" spojují výhradně s obchodní činností podnikatelů podle českého obchodního zákoníku. Za "privátní sektor" ve smyslu citované úmluvy však nelze považovat toliko ryze podnikatelské prostředí. Jedním z důvodů pro přijetí uvedených článků Štrasburské úmluvy byla nutnost smluvních států Rady Evropy reagovat na důsledky rozsáhlé privatizace důležitých veřejných služeb, k nimž patří především poskytování zdravotní péče, vzdělávání, provozování dopravy a telekomunikací, avšak bezesporu také zabezpečení kulturních a sportovních potřeb občanů. Právě pro sportovní soutěže je v současnosti příznačné spletité prolínání dobrovolných, osvětových a ryze komerčních aktivit a z tohoto důvodu jde o oblast, kde je třeba zájem společnosti před korupčním jednáním chránit. Vynětí fotbalové a jiné sportovní korupce z dosahu Štrasburské úmluvy by její význam pro aplikační praxi výrazně oslabilo. Pro zákonnou licenci k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle §88 odst. 1 tr. řádu, jež se opírá o závazek ze Štrasburské úmluvy, nemůže být rozhodné ani konkrétní postavení odposlouchávané osoby v rámci korupčních vztahů či v rámci organizace (nebo organizací), v nichž ke korupci dochází. Tyto vztahy lze na počátku trestního řízení jen zhruba odhadovat; právě k jejich odhalení odposlech ostatně slouží. Pro legalitu odposlechů postačí, je-li pro danou fázi trestního řízení dostatečně odůvodněno podezření, že dochází k páchání trestné činnosti takového druhu, k jejímuž stíhání mezinárodní úmluva zavazuje. Ústavní soud neshledal závažnějších pochybení, ani pokud jde o formální a obsahové náležitosti příkazů soudce k pořízení odposlechů. Stěžovatelé ve své argumentaci v podstatě mechanicky citují z právní věty nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007, s tím, že postup soudu v jejich trestní věci byl v rozporu s tam uvedenými zásadami. Tato tvrzení však neodpovídají skutečnosti. Předně je třeba zdůraznit, že všechny příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jež byly v projednávané věci vydány soudcem Městského soudu v Brně, odpovídají zákonným požadavkům dle tehdy platného znění §88 odst. 1, 2 tr. řádu. Tyto příkazy vždy mimo jiné obsahují označení účastnické stanice, pro niž je odposlech nařizován. Je třeba odmítnout názor stěžovatelů, že zákon nebo judikatura Ústavního soudu, případně dokonce judikatura ESPL, striktně za všech okolností požaduje, aby byl v příkazu ztotožněn uživatel odposlouchávané telefonní stanice. Takový požadavek je zjevně absurdní již proto, že odposlechy bývají nasazovány velmi často v raných fázích trestního řízení, kdy ještě není známa totožnost podezřelých osob (lze však operativně pátracími prostředky zachytit např. čísla jejich mobilních telefonů a nařídit jejich odposlech). Stejně absurdní je závěr, že by záznamy odposlechů mohly sloužit jako usvědčující důkaz jen vůči osobám, které byly ztotožněny jako uživatelé stanic, na něž byl odposlech nařízen. Fakt, že osobu uživatele lze z podstaty věci ztotožnit jen v některých případech, vyplývá ostatně i z nyní platného znění §88 odst. 2 tr. řádu. Na zákonnost/účinnost záznamu odposlechu telekomunikačního provozu jako důkazu v soudním řízení vůči konkrétní osobě nemůže mít vliv ani to, zda byl některý z pachatelů skupinové trestné činnosti identifikován jako podezřelý již před vydáním příkazu k odposlechu, či zda do okruhu podezřelých osob přibyl až na základě odposlechů. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je třeba zdůraznit, že nařízení odposlechu dle §88 odst. 1 tr. řádu primárně vede k prolomení záruk tajemství zpráv podávaných prostřednictvím odposlouchávané telefonní stanice (článek 13 věta druhá Listiny), a to ve vztahu ke všem jejím uživatelům in abstracto, s výslovnou výjimkou rozhovoru obviněného s obhájcem. Ztotožnění hovořících osob je důležité z hledisek kriminalistických, resp. materiálně důkazních; po právní stránce nabývá na významu po zahájení trestního stíhání. V okamžiku nařízení odposlechu, např. ve fázi tzv. prověřování, je význam ztotožnění konkrétního uživatele z hlediska ochrany základních práv až sekundární. Vede orgány činné v trestním řízení k omezení zásahu do telekomunikačního tajemství jen na nezbytnou míru a usnadňuje zpětnou soudní kontrolu zákonnosti odposlechů. Právě požadavek náležitého odůvodnění nezbytnosti odposlechu je východiskem stěžovateli citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06 (v němž se Ústavní soud ovšem zabýval situací značně odlišnou, a to procesně i skutkově, od případu stěžovatelů). Z hlediska zásad vyjádřených v tomto nálezu obsahují všechny soudní příkazy k odposlechům v trestní věci stěžovatelů sice stručná, leč dostatečná odůvodnění, neboť sama povaha případů fotbalové korupce činila zřejmým, že odposlechy nebude možné nahradit jinou formou zajištění důkazu. Zákonnost a odůvodněnost soudního příkazu k odposlechu nelze vnímat bez kontextu návrhu státního zástupce, případně podkladů předložených policejním orgánem soudu cestou státního zastupitelství. Není nezbytné, aby soudce v odůvodnění příkazu dle §88 odst. 1 tr. řádu opakoval všechny skutkové okolnosti, jimiž jiný orgán přípravného řízení ve svém návrhu argumentoval, jestliže je z odůvodnění příkazu dostatečně patrné, proč soudce návrh akceptoval. Je vhodné současně připomenout, že trestní řád procesnímu soudci nestanoví povinnost ověřovat po skutkové stránce pravdivost informací, které jsou mu poskytnuty v rámci návrhu státního zástupce nebo které vyplývají z připojených výstupů dosavadních šetření policejního orgánu. Soudci tu přísluší toliko přezkoumat, zda skutečnosti, na jejichž základě se státní zástupce nařízení odposlechu domáhá, jsou natolik typově závažné, že tento průlom do ústavních záruk dle článku 13 Listiny ospravedlňují. Z toho plyne, že soudce nemusí jednotlivě zkoumat všechny dosud shromážděné důkazy, na něž státní zástupce ve svém podání soudu poukazuje. Pokud jde o legalitu odposlechů, jsou bez jakékoli ústavněprávní relevance četné výhrady stěžovatele Z. k formální stránce vyhotovení některých soudních příkazů či předcházejících návrhů státního zástupce, atp.; jde nanejvýš o administrativní pochybení technického rázu (např. málo výrazné otisky kulatého razítka), která legalitu, natožpak ústavnost provedených odposlechů žádným způsobem nediskvalifikují. Ústavní soud rovněž neshledal, že by ve věci stěžovatelů docházelo k výraznějšímu porušení zásad dle tehdy platného ustanovení §88 odst. 4 tr. řádu. Ve spise jsou k jednotlivým odposlechům založeny podrobné tzv. observační protokoly s uvedením podrobných údajů o způsobu provedení odposlechu, označen je také orgán, který odposlech provedl. I v případě, pokud by došlo ke ztrátě nebo znehodnocení některého ze zvukových nosičů, neznamená to znehodnocení důkazu, neboť zde zůstává přepis odposlechů provedený automatickým digitálním zařízením. Stěžovatelova podezření o manipulaci s důkazy tak lze odmítnout jako účelové spekulace. Pokud jde o námitku stěžovatele Z., že nebyly předloženy všechny odposlechy, které policie v projednávané trestní věci pořídila, lze přiměřeně použít závěry vyjádřené např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010. Pokud byly pro odhalení a zmapování závažné organizované kriminality použity odposlechy telekomunikačního provozu, nelze dovodit absolutní právo obhajoby na zpřístupnění veškerých pořízených záznamů, tzn. i těch, o něž se trestní obvinění žádným způsobem neopírá (nejsou prováděny k důkazu, ani na ně žádným způsobem není orgány činnými v trestním řízení v jejich skutkových zjištěních poukazováno). Opačný postup by totiž zpravidla vedl k neúměrnému ohrožení dalších společenských a individuálních zájmů (např. bezpečnosti svědků, citlivých osobních údajů nezúčastněných osob, skutečností podléhajících utajení atd.) a navíc by vedl k neúměrnému prodlužování trestního řízení. Skutečnost, že policejní orgán vyčlení k procesnímu použití jen důkazně relevantní část pořízených záznamů, zatímco zbytek záznamů, které nejsou relevantní, je skartován, nelze bez dalšího považovat za porušení práva obviněného na obhajobu. Jako nedůvodnou shledal Ústavní soud konečně i opakovaně uváděnou námitku stěžovatelů o údajné podjatosti soudce Městského soudu v Brně A. D. Ústavní soud považuje za dostatečné, odkáže-li v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, případně i na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů v souvisejících trestních věcech stěžovatelů (viz např. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2006 sp. zn. 15 T 66/2005). Dle názoru stěžovatelů měl být D. z úkonů trestního řízení v dané věci vyloučen kvůli svému předchozímu členství v "arbitrážní komisi" Českomoravského fotbalového svazu, tedy organizace, která posléze v řízení vystupovala jako poškozená. Obecné soudy oproti tomu poukázaly na to, že šlo o velmi formální, neplacenou a nezávislou příslušnost uvedeného soudce k jedné z institucí ČMFS, která byla oprávněna rozhodovat spory právnických a fyzických osob v rámci tohoto svazu (spory z profesionálních smluv mezi kluby a hráči, spory o plnění smluv mezi kluby atp.). Soudce D. měl dále po určitou dobu působit jako trenér hráčů žákovského fotbalového týmu, který navštěvoval jeho nezletilý syn. Ústavní soud považuje z pouhého vylíčení těchto okolností za dostatečně zřejmé, že na jejich základě nelze bez dalšího konstruovat "poměr k projednávané věci", jak jej má na mysli ust. §30 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud zde může poukázat na svá starší rozhodnutí, v nichž odmítl argumentaci obdobného typu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2336/08 ze dne 27. 10. 2009 a další judikaturu tam citovanou). Tvrzení o poměru k věci, jež zakládá legitimní pochybnost o nestrannosti soudce, nelze opírat o pouhá zjištění soukromých zájmových aktivit, názorů či přesvědčení. V projednávané věci nezakládaly čestné a volnočasové "fotbalové aktivity" D. žádný konkrétní osobní zájem tohoto soudce na výsledku trestního řízení. Jak z výše podaného odůvodnění vyplývá, nelze v trestní věci stěžovatelů dovodit porušení jejich základních práv a svobod, neboť napadená rozhodnutí a postup jim předcházející se žádným způsobem nevymykají zákonnému a ústavnímu rámci. V návaznosti na to Ústavní soud návrhy všech stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:3.US.666.09.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 666/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 12. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 3. 2009
Datum zpřístupnění 21. 1. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Kroměříž
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 13, čl. 39
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §160 odst.1, §161 odst.1
  • 141/1961 Sb., §30 odst.1, §12 odst.2, §88, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiných záznamů a zpráv
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
Věcný rejstřík trestný čin
úplatek
veřejný zájem
odposlech
telekomunikace
soudce/podjatost
mezinárodní smlouva
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-666-09_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 77375
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22