ECLI:CZ:US:2012:3.US.735.12.1
sp. zn. III. ÚS 735/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem AK nám. Republiky 28, 301 00 Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 30. 11. 2011 č. j. 0 Nt 92/2011-17, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2011 č. j. 50 To 599/2011-48, za účasti 1) Okresního soudu Plzeň - sever a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 3. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, uvedené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na osobní svobodu, garantované článkem 8 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle článku 90 Ústavy České republiky. Soudy svými rozhodnutími porušily dle stěžovatelova názoru též povinnost uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, zakotvenou v článku 2 odst. 2 Listiny a nedbaly příkazu, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, jak jim ukládá článek 4 odst. 1 Listiny.
Porušení těchto ústavních práv se obecné soudy měly dopustit v trestním řízení, vedeném proti stěžovatelovi, tím, že rozhodly nezákonně o jeho vzetí do vazby, aniž by byly naplněny důvody vazby, stanovené v ust. §67 tr. řádu.
Důvody vazby útěkové podle ust. §67 písm. a) tr. řádu nebyly prý splněny, protože stěžovatel, ač nebydlel na adrese svého trvalého bydliště, se stále zdržoval společně se svou družkou a novorozeným synem v pronajatém bytě ve Z., přičemž poštovní zásilky mu bylo možno doručovat na adresu jeho rodičů. Důvod hrozby vysokým trestem je prý lichý, protože soudem použitá právní kvalifikace inkriminovaného jednání, v němž je spatřován trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, se opírá o mylný předpoklad, že stíhaným skutkem byla způsobena těžká újma na zdraví. Ve skutečnosti, pokud by se skutek vůbec stal (což stěžovatel popírá), odpovídala by prý způsobená újma toliko prostému ublížení na zdraví podle §146, resp. §146a tr. zákoníku, ohroženému trestní sazbou v maximální výměře 4 let, resp. 1 roku.
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že na podporu svého rozhodnutí o důvodech útěkové vazby nesprávně interpretovaly závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v elektronické databázi NALUS http://nalus.usoud.cz), pokud dovodily, že již samotné ohrožení obviněného trestem odnětí svobody v trvání kolem osmi let postačuje k uvalení vazby. Obecné soudy prý opomenuly přihlédnout ke zpřesňujícím závěrům, vyplývajícím z nálezu sp. zn. IV. ÚS 226/05.
Podle stěžovatele nebyly dány ani důvody vazby koluzní podle ust. §67 písm. b) tr. řádu, protože, jak prý vyplývá z provedených odposlechů jeho telefonních hovorů, nikoho ze svědků neovlivňoval. Ostatně svědkové J., Č., H., K., M., S., S. a O. již byli v mezidobí procesně vyslechnuti, takže nebezpečí, že by na ně mohl působit, již pominulo.
Nad rámec polemiky s existencí vazebních důvodů zpochybňuje stěžovatel též samotné zahájení trestního stíhání. Domnívá se, že podezření z trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, není dostatečně důkazně podloženo. Usvědčující svědecká výpověď poškozeného V. J. je prý rozporná, tento svědek prý vůči němu pociťuje zášť a mstí se mu za to, že stěžovatelova družka ho propustila ze zaměstnání pro podezření z krádeží; nedůvěryhodnost svědka má prý vyplývat též z toho, že jde o osobu v minulosti trestanou. Také závěry o povaze zranění, které měl stěžovatel způsobit poškozenému, jsou prý důkazně vadné: Zranění si prý mohl poškozený způsobit sám tím, že upadl na hrudník nebo je utrpěl při práci s koňmi. Není prý prokázána příčinná souvislost mezi způsobenou zlomeninou žeber či úrazového pneumotoraxu s jednáním stěžovatele. Kvalifikace zranění jako těžké újmy na zdraví je prý nesprávná, je s ní v rozporu fakt, že poškozený J. byl hospitalizován v nemocnici pouze šest dnů.
Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel též v tom, že při svém rozhodování o uvalení vazby si neopatřily další důkazy, které by podporovaly podezření, že je skutečně pachatelem inkriminovaného činu. Odvolává se přitom na tzv. doktrínu zesílených důvodů, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (judgment Rokhlina v. Russia, Application no. 54071/00).
Porušení zásad spravedlivého procesu spočívá podle stěžovatele zejména v tom, že obecné soudy nerespektovaly zásady fakultativnosti a subsidiarity vazby a že zahájení trestního stíhání a uvalení vazby opřely toliko o "mlhavé a konkrétními okolnostmi nepodložené podezření". Ze strany orgánů činných v trestním řízení prý došlo ke "zneužití institutu vazby, jíž měl být na stěžovatele vyvíjen psychický nátlak k tomu, aby se doznal".
II.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a z obsahu protokolu sepsaného u Okresního soudu Plzeň - sever dne 30. 11. 2011 (sp. zn. 0 Nt 92/2011) při příležitosti rozhodování o vzetí obviněného do vazby, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Stěžovatel je jako obviněný stíhán Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, Službou kriminální policie a vyšetřování Plzeň pod sp. zn. KRPP-11939/TČ-2011-030070 pro podezření ze spáchání dvou trestných činů - jednak trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Prvého skutku se měl dopustit (zkráceně řečeno) ve spolupachatelství s obviněným D. K. dne 21. 8. 2011 na statku v obci R. tím, že fyzicky napadl V. J., bil ho pěstmi a kopáním do obličeje, hrudníku a břicha, takže poškozený utrpěl zlomeninu dvou žeber, úrazový pneumotorax, krevní výrony a oděrky, které si vyžádaly šestidenní chirurgické léčení v nemocnici a několikatýdenní domácí léčení; po činu vyhrožoval poškozenému, že pokud něco ohlásí polici, "tak si jej najde a bude si muset vykopat vlastní hrob". Druhého skutku se měl dopustit dne 29. 9. 2011 v Plzni, kde při náhodném setkání na ulici požadoval po poškozeném V. J., aby změnil svou předchozí výpověď, kterou podal na policii, za změnu výpovědi mu nabídl peníze, a poté, co poškozený J. tuto nabídku odmítl, mu obviněný vyhrožoval, že si ho najdou jeho kamarádi a že to "nedopadne tak dobře, jako na statku".
Na návrh Krajského státního zastupitelství v Plzni byl stěžovatel usnesením Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 30. 11. 2011 č. j. 0 Nt 92/2011-17 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu. Okresní soud zároveň rozhodl, že nepřijímá jako náhradu za vazbu písemný slib obviněného ani návrh na ustanovení dohledu probačního úředníka.
O stížnosti obviněného rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 12. 2011 č. j. 50 To 599/2011-48 tak, že toliko zrušil - jako nadbytečný - výrok prvoinstančního soudu o tom, že se nepřijímá jako náhrada za vazbu písemný slib obviněného ani návrh na ustanovení dohledu probačního úředníka; výrok okresního soudu o vzetí obviněného do vazby zůstal rozhodnutím stížnostního soudu nedotčen.
IV.
Ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření oběma zúčastněným obecným soudům. Vyjádření okresního soudu ze dne 11. 6. 2012 a vyjádření krajského soudu ze dne 4. 7. 2012 odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí a neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by Ústavnímu soudu a stěžovateli nebyly známy z obsahu vyšetřovacího spisu; nebylo proto nutné vyjádření zasílat stěžovateli k eventuální replice.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprocesních ustanovení, upravujících rozhodování o vazbě podle §67 tr. řádu, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže funkci těchto orgánů nijak suplovat. Ústavní soud postupuje zásadně velmi zdrženlivě ve věcech, jež dosud nebyly pravomocně skončeny. I ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že výklad ,,konkrétních skutečností", odůvodňujících vzetí do vazby ve smyslu ust. §67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1025/09, sp. zn. II. ÚS 2838/08 či sp. zn. II. ÚS 437/09).
Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby ze zadržení na svobodu. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela paušální odůvodnění vazby obviněného, např. toliko odkazem na zákonné ustanovení nebo jeho parafrází, bez uvedení konkrétních skutkových argumentů. V projednávané věci však lze ze stručně, ale dostatečně odůvodněných rozhodnutí obecných soudů jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudů a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy dobraly.
Argumentace obecných soudů je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Pro stručnost lze na tato odůvodnění odkázat.
V podrobnostech lze k námitkám stěžovatele navíc uvést:
Pokud jde o zdůvodnění vazby útěkové podle ust. §67 písm. a) tr. řádu, spatřovaly obecné soudy jejich existenci v tom, že obviněný žil na jiném místě, než jaké deklaroval v evidenci obyvatelstva a dále v tom, že trestný čin, pro nějž je stíhán, je ohrožen trestní sazbou odnětí svobody od 5 do 12 let. Tyto uvedené důvody byly v daném stadiu přípravného řízení reálné; stěžovatelova námitka, že přísná právní kvalifikace vázaná na naplnění znaku "způsobení těžké újmy na zdraví" je nesprávná, je ve skutečnosti důkazní polemikou a bude o ní možno definitivně rozhodnout až po ukončení dokazování. V řízení o uvalení vazby nelze požadovat úplnou jistotu o skutkovém stavu věci, závěr, k němuž dospěl obecný soud, je v této etapě udržitelný.
Také skutkové argumenty, jež obecné soudy použily pro uložení vazby koluzní a předstižné, jsou z ústavněprávního hlediska akceptovatelné. Jsou založeny zejména na konstatování, že obviněný již bezprostředně po spáchání prvého skutku a poté i při dalším skutku opakovaně zastrašoval poškozeného V. J., přemlouval ho ke změně svědecké výpovědi a vyhrožoval mu násilím.
Lze konstatovat, že obecné soudy respektovaly i požadavek, vyslovený v ust. §67 in fine tr. řádu, totiž, že "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže... dosud nezjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením".
Stěžovatelova námitka, poukazující na údajný rozpor rozhodnutí obecných soudů v jeho věci s nálezem Ústavního soudu (ve věci sp. zn. IV. ÚS 226/05) a s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (judgment Rokhlina v. Russia, Application no. 54071/00), je nepřípadná. Zmíněné kauzy jsou založeny na odlišném skutkovém základě, než na jakém spočívá stěžovatelova věc a nelze je tu mechanicky aplikovat.
Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, dosahující ústavněprávní roviny. Tento závěr nikterak nepředjímá výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestněprocesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení, které dosud není pravomocně skončeno, uplatnil veškerá zákonná práva na obhajobu.
Protože Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu