ECLI:CZ:US:2012:3.US.785.12.1
sp. zn. III. ÚS 785/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Josefem Nováčkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 č. j. 23 Cdo 1733/2010-194, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2009 č. j. 22 Co 1796/2009-127, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 4. 2009 č. j. 4 C 191/2008-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jindřichově Hradci shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby žalovanému Ing. V. P. (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi) byla uložena povinnost zdržet se výkonu specifikované podnikatelské činnosti, předat související písemnosti a zpřístupnit konkretizované prostory.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěr obecných soudců, podle kterých je "smlouva o tichém společenství" sjednaná s vedlejším účastníkem absolutně neplatná, nemá "oporu" v obchodním zákoníku ani jiném právním předpisu, čímž porušuje zásadu smluvní svobody a potažmo nerespektuje ústavněprávně garantovanou autonomní sféru jednotlivce. Stěžovatel dovozuje, že předmětná dohoda vyhovuje požadavkům kogentních norem, obsažených v §673, §678 a §679 obch. zák., přičemž další práva a povinnosti si účastníci smlouvy mohli upravit dohodou odchylně (§263 odst. 1 obch. zák.), a tím právoplatně sjednat smlouvu "smíšenou či nepojmenovanou", zahrnující "i určité prvky smlouvy o spolupráci, či o sdružení", resp. "smlouvy o smlouvě budoucí" regulující "provizorium do doby založení obchodní společnosti".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení a nikterak se nenaznačuje, že neměl možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci obecnými soudy (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. Ústavní soud ve své judikatuře sice přiznává prioritu výkladu smluv, který nezakládá jejich neplatnost, před tím, který k ní naopak směřuje, jsou-li možné výklady oba (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005, N 84/37 SbNU 157, dále kupř. sp. zn. III. ÚS 14/06, III. ÚS 1104/09 a III. ÚS 450/10), v nyní projednávané věci však obecné soudy srozumitelně objasnily důvody, pro které sporná dohoda - svým obsahem - neodpovídá žádnému smluvnímu typu (což stěžovatel na argumentovaném základě nejenže nezpochybňuje, nýbrž připouští její právní kvalifikaci coby smlouvy "inominátní") a současně nesplňuje zákonný požadavek dostatečného určení předmětu závazků (§269 odst. 2 obch. zák.).
Povinnost respektovat tato pravidla, jejichž ústavněprávní konformitu stěžovatel nezpochybnil, nelze zaměňovat ani s protiústavním zásahem do osobní autonomie (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny) či soukromé sféry jednotlivce (čl. 10 odst. 2 Listiny).
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu