ECLI:CZ:US:2012:3.US.866.12.1
sp. zn. III. ÚS 866/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Lenkou Vítkovou, advokátkou v Plzni, Borská 13, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. ledna 2012 sp. zn. 8 To 3/2012 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. listopadu 2011 sp. zn. 3 PP 254/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 3. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město byla podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen "tr. z.") zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 1 roku z rozsudku téhož soudu ze dne 26. 10. 2009 sp. zn. 4 T 123/2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2010 sp. zn. 9 To 108/2010. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel stížností, ta však byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta shora označeným usnesením Krajského soudu v Plzni.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy náležitě neodůvodnily, proč dospěly k závěru o nenaplnění tzv. pozitivní prognózy vedení řádného života v budoucnu. Současně uvádí, že dle jeho názoru interpretace §88 odst. 1 písm. a) tr. z. musí být taková, že v něm uvedený předpoklad (chování odsouzeného) se vztahuje k budoucnosti, tedy po eventuálním propuštění z výkonu trestu, soudy však tento požadavek nerespektují a neexistenci jeho naplnění vyvozují z jeho dřívějšího chování. Protiprávního chování se ale dopustil naposledy v roce 2007, značnou dobu před uzavřením manželství. Úsudek obecných soudů má být vadný, zakládající nepřípustné porušení zákazu dvojího přičítání. Rozhodujícími kritérii je totiž jednak polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existence skutečností, z nichž lze důvodně soudit, že odsouzený povede řádný život. Rozhodovat je dle judikatury Ústavního soudu třeba "vždy podle stavu ke dni rozhodnutí a nikoliv podle stavu quo ante". Argument krajského soudu, že je (stěžovatel) přizpůsoben výkonu trestu odnětí svobody a splnění druhé podmínky nelze přeceňovat, pokládá stěžovatel za absurdní. Dále k tomu uvádí, že smyslem institutu podmíněného propuštění je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, a bylo-li již dosaženo účelu trestu, je další výkon nepotřebný, a tudíž neodůvodněný. Pokud je tedy splněna podmínka, že odsouzený prokázal svou nápravu, je daného účelu dosaženo. Krajský soud měl rovněž pochybit v tom, že neuznal záruku nestátní neziskové organizace a že mu vytkl, že dobrovolně nenastoupil do výkonu trestu, neboť tato skutečnost jednak neplyne ze spisového materiálu, jednak byla zapříčiněna výměnou občanského průkazu z důvodu změny trvalého bydliště. Závěrem stěžovatel uvádí, že doložil kvalitní rodinné zázemí, snahu účastnit se na výchově a výživě své nezletilé dcery a manželky, prokázal možnost pracovního uplatnění a místa pobytu po propuštění i snahu zapojit se do řádného vedení života.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu nelze Ústavní soud, vykonávající svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy náležitě neodůvodnily svůj závěr stran tzv. pozitivní prognózy vedení řádného života, z jejího obsahu je však patrno, že neústavnost napadených rozhodnutí nemá spočívat v tom, že by daný závěr nebyl odůvodněn (vůbec), ale že vadné jsou důvody, o které jej obecné soudy opřely. Stěžovatel přitom nesouhlasí s tím, jak interpretovaly ustanovení §88 odst. 1 písm. a) tr. z., tedy že - ve stručnosti řečeno - lze při posuzování existence zmíněné "pozitivní prognózy" brát v úvahu i způsob života odsouzeného a jeho konkrétní činy v minulosti (tj. před nastoupením do výkonu trestu odnětí svobody). V takovéto interpretaci však Ústavní soud nic protiústavního neshledal, neboť uvedené ustanovení dává možnost vzít v úvahu všechny skutečnosti, které by mohly být z daného hlediska relevantní, zde pak i ty, které obecné soudy uvedly v napadených rozhodnutích, tedy (mj.) že stěžovatel se trestné činnosti dopouští kontinuálně od roku 1993, přičemž ukládané tresty na jeho osobu neměly žádný vliv, neboť v trestné činnosti pokračoval, nevyužil ani dobrodiní soudu v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu. Pokud jde o samotné zhodnocení zjištěných skutečností, tedy zda mají větší "váhu" ty, které svědčí naplnění podmínky stanovené §88 odst. 1 písm. a) tr. z., nebo ty, které svědčí o opaku, to náleží výlučně soudům obecným, do něhož se Ústavní soud vůbec necítí oprávněn zasahovat, snad až na případy, kdy lze příslušné rozhodování označit za zjevně svévolné. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu