infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.05.2012, sp. zn. III. ÚS 955/12 [ usnesení / MUCHA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:3.US.955.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:3.US.955.12.1
sp. zn. III. ÚS 955/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. P., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem v Brně, Koliště 55, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 23. ledna 2012 sp. zn. 5 NZT 17/2011 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě ze dne 12. prosince 2011 sp. zn. 4 VZV 8/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 14. 3. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena zásada řádného odůvodnění rozhodnutí, zásada stíhání ze zákonných důvodů a zákaz libovůle, a že jimi současně bylo porušeno právo na spravedlivý proces, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, postup příslušných orgánů měl dále být v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě (dále jen "VSZ") bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zahájeno trestní stíhání stěžovatele (vedle řady dalších osob), neboť měl spáchat zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku (dále jen "tr. z."), přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. z. a zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. z. Napadeným usnesením Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "NSZ") pak byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v plném rozsahu zamítnuta stížnost stěžovatele proti prvně uvedenému rozhodnutí s tím, že není důvodná. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadené usnesení VSZ ve svém odůvodnění postrádá "jakékoliv úvahy pro hodnocení podkladů a právní dedukce pro posouzení prokazovaných skutečností", resp. úvahy "ke konstrukci jednotlivých skutků a v nich spatřujících trestných činů", přičemž omezení se "jen na označení jednotlivých pořízených dokumentů a s obecnou formulací v odkazu na obsah spisu" dle jeho názoru nemůže nahradit požadavky kladené zákonem na usnesení o zahájení trestního stíhání, konkrétně pak ty, jež jsou upraveny v §134 odst. 2 tr. ř. V souvislosti s tím stěžovatel zdůrazňuje význam dostatečného odůvodnění, a to ve shodě s argumenty státního zástupce NSZ uplatněnými v napadeném usnesení, na straně druhé vyjadřuje nesouhlas s postupem tohoto státního zástupce, který stížností napadené usnesení VSZ nezrušil, ačkoliv je nepokládal za kvalitní a přesvědčivé, přičemž odmítá jeho názor, že nabídnutí toliko výčtu konkrétních podkladů pro uvedené rozhodnutí ze strany VSZ nezakládá důvod pro zrušení jeho rozhodnutí. Dle stěžovatele nelze rovněž klást důraz "na procesní samostatnost státních zástupců [VSZ] a s tím spojené navýšení jejich odpovědnosti za zákonný postup" a na okolnost, že se VSZ rozhodlo atrahovat celé vyšetřování pro sebe, neboť je-li státnímu zastupitelství svěřena vyšetřující a zároveň i dozorčí činnost nad zákonností přípravného řízení, toto není oprávněno k libovůli v rozhodování nebo provedeném postupu. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení. Je tomu tak proto, že v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených práv a svobod jen zcela výjimečně. Jde-li konkrétně o zahájení trestního stíhání, resp. o usnesení o něm, jedná se o procesní rozhodnutí, které - byť s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností. Důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů činných v trestním řízení v daném ohledu by přicházela v úvahu snad až za situace natolik nedůvodného, příp. neodůvodněného zásahu orgánů činných v trestním řízení, který by (tak) bylo možno označit za zjevně svévolný (nebo dokonce šikanózní). K tomuto závěru však v souzené věci dospět nelze. Otázkou zákonnosti usnesení VSZ se podrobně zabývalo ve svém usnesení NSZ, jež se také s námitkami stěžovatele náležitým způsobem vypořádalo. V této souvislosti rovněž řešilo otázku důvodnosti stěžovatelova trestního stíhání, přičemž podrobně vyhodnotilo podklady, na jejichž základě státní zástupkyně VSZ trestní stíhání zahájila, resp. skutečnosti, jež z těchto podkladů vyplývají, přičemž dospělo (ve své podstatě) k závěru, že přes určité nesrovnalosti mezi nimi a skutkem uvedeným pod bodem 25 napadeného usnesení, pro který bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání, nelze závěr o "zainteresovanosti do nekalých praktik skupiny" vyvrátit, neboť se osoba stěžovatele "objevuje" v několika spisových podkladech. Tento závěr sám o sobě budí určité rozpaky, Ústavní soud však má za to, že jej nutno chápat ve spojitosti s předchozí částí odůvodnění napadeného usnesení NSZ, v níž jsou konkrétní podklady uvedeny a podrobně vyhodnoceny. Jde-li o otázku, zda zjištěné a odůvodněné skutečnosti "dostatečně" odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání či nikoliv, tato byla vyřešena ze strany NSZ, přičemž Ústavní soud zjevně není orgánem, který by měl správnost daného závěru z hlediska věcného přezkoumávat, jestliže tato role mu - jak plyne z konstantní judikatury - nepřísluší ani ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů o vině a trestu. Je-li ústavní stížnost založena na nedostatku odůvodnění napadeného usnesení VSZ, Ústavní soud připomíná, že přezkoumává rozhodnutí orgánů veřejné moci a řízení jim předcházející jako jeden celek, přičemž vady, k nimž v daném řízení došlo, mohou být jistě zhojeny následným postupem nadřízeného orgánu. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kde - jak již bylo zmíněno - NSZ ve svém usnesení samo uvedlo a zhodnotilo konkrétní důkazy a indicie, které stěžovatelovo trestní stíhání měly odůvodňovat. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:3.US.955.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 955/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 31. 5. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 14. 3. 2012
Datum zpřístupnění 11. 6. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodaj Mucha Jiří
Napadený akt rozhodnutí jiné
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §134 odst.2, §160 odst.1
  • 40/2009 Sb., §361 odst.1, §329 odst.1 písm.a, §331
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík odůvodnění
trestný čin
státní zastupitelství
trestní stíhání/zahájení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-955-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 74579
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23