ECLI:CZ:US:2012:3.US.966.12.1
sp. zn. III. ÚS 966/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele LANTIIS spol. s r. o. v likvidaci, IČ 25627121, se sídlem Praha 4, Modřanská 1560/33, jednající likvidátorem Advokátní kanceláří Paroulek, Zrůstek, Lůdl a partneři v. o. s., IČ 25589644, se sídlem Praha 4, Doudlebská 1699/5, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Prudilovou Koníčkovou, advokátkou v Brně, Orlí 36, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2012 č. j. MSPH 77 INS 17875/2011, 2 VSPH 1366/2011-A-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. března 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákaz nucených prací (čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a rovněž práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny).
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. října 2011 č. j. MSPH 77 INS 17875/2011-A-7 uložil stěžovateli, jenž se insolvenčním návrhem domáhal vydání rozhodnutí o zjištění úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč. Své rozhodnutí soud odůvodnil skutečností, že ačkoli insolvenční návrh podal jménem stěžovatele likvidátor, jmenovaný ze seznamu insolvenčních správců, který tvrdil, že stěžovatel nemá žádný majetek, návrh nelze zamítnout pro nedostatek majetku, a to z důvodu nesplnění podmínky obsažené v ustanovení §144 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, jelikož likvidátor prohlásil, že se nemůže vyjádřit k možnosti uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů stěžovatele.
Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele shora uvedené usnesení městského soudu změnil svým usnesením č. j. MSPH 77 INS 17875/2011, 2 VSPH 1366/2011-A-13 ze dne 24. 1. 2012 tak, že stěžovateli uložil zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25 000 Kč. Odvolací soud vyslovil souhlas s názorem prvoinstančního soudu, který dovodil, že podmínky pro aplikaci §144 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona zde nejsou dány. Dále Vrchní soud v Praze argumentoval, že v případech, kdy postup na základě shora uvedeného ustanovení není možný, je na místě zaplacení zálohy podle §108 insolvenčního zákona. Uvedenému dle názoru Vrchního soudu v Praze nebrání ani zjištění, že stěžovatel (společnost v likvidaci) nemá majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení. Jelikož prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze v daném případě zajistit jinak, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když po stěžovateli zaplacení zálohy požadoval.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména ve skutečnosti, že jako likvidátor, jmenován do své funkce z moci úřední, nemá k dispozici jakékoli finanční prostředky, z nichž by mohl požadovanou zálohu na náklady insolvenčního řízení uhradit. Je přesvědčen, že v důsledku shora uvedeného postupu obecných soudů je de facto podrobován nuceným pracím, jelikož své ustanovení do funkce likvidátora nemá možnost odmítnout a odměna, stanovená za jeho činnost, nepokryje ani náklady s takovou činností spojené.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud znovu připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ve své rozhodovací činnosti již Ústavní soud mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ve vztahu k ustanovení §108 insolvenčního zákona již Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2915/08 (viz http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že rozhodnutí, zda požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši, je záležitostí úvahy obecných soudů, které v dané věci jednají, a pokud je rozhodnutí o této věci náležitě a srozumitelně odůvodněno, není ze strany Ústavního soudu žádný důvod k zásahu.
Ústavní soud ověřil, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů složení zálohy požadoval a proč měl za to, že aplikace ustanovení §144 odst. 1 insolvenčního zákona, jejímž výsledkem by bylo zamítnutí předmětného insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, není v tomto případě namístě.
Pokud se jedná o právo na odměnu a náhradu výdajů likvidátora či insolvenčního správce, stěžovatele lze odkázat na názor, vyslovený Ústavním soudem v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3648/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z něj vyplývá, že právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na odměnu insolvenčního správce a náhradu jeho výdajů. Ani ostatní články Listiny se o odměně insolvenčního správce a náhradě jeho výdajů výslovně nezmiňují; takové právo má tedy pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Uvedený závěr lze plně vztáhnout rovněž na otázku odměny a náhrady výdajů likvidátora.
Nelze akceptovat ani názor stěžovatele, že byl podroben nuceným pracím, protože činnost likvidátora a insolvenčního správce vykonával v rámci svého svobodně zvoleného povolání, za které mu také, jak ostatně i on sám ve své stížnosti uvádí, náleží odměna i náhrada hotových výdajů, v tomto případě hrazená státem.
Závěrem lze konstatovat, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v konkrétní projednávané věci nelze označit jako svévolné či excesivní a jím provedenou interpretaci podústavního práva lze tudíž považovat za ústavně konformní. Obecný soud svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhl do žádného z ústavně zaručených základních práv, jejichž porušení se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu