ECLI:CZ:US:2012:4.US.1218.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1218/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatelky FC Factoring, s. r. o. v likvidaci, Klíčova 1261/2d, Brno, právně zastoupené advokátem Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2011 sp. zn. 8 Cmo 224/2011, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odklad vykonatelnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení vrchního soudu. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením došlo k přiznání náhrady nákladů řízení společnosti YCCo, s. r. o., která svým protiprávním jednáním umožnila spáchání zločinu podvodu se škodou velkého rozsahu proti stěžovatelce a za procesní situace, kdy zpětvzetí žaloby ze strany stěžovatelky bylo nevyhnutelným důsledkem právě tohoto protiprávního jednání společnosti YCCo, s. r. o. Stěžovatelka se domáhala zaplacení kupní ceny za zboží civilní žalobou, a to až do okamžiku, kdy v trestním řízení vedeném o zločinu podvodu vyšlo najevo, že sporná pohledávka neexistuje. Stěžovatelka tak neměla jinou možnost, než vzít svoji žalobu zpět. Civilní žaloba byla stěžovatelkou podána v roce 2007. Trestná činnost páchaná za aktivního přispění YCCo, s. r. o., byla objasněna až v srpnu 2010. Teprve tehdy vyšlo najevo, že žalovaná pohledávka v důsledku spáchání trestného činu neexistuje. Přiznání náhrady nákladů řízení společnosti YCCo, s. r. o., považuje stěžovatelka za těchto okolností za naprosté popření spravedlnosti. Za zcela správný považuje stěžovatelka postup Městského soudu v Praze, který řízení zastavil a odmítl přiznat náhradu nákladů řízení společnosti YCCo, s. r. o., a to s ohledem na ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Změnu nákladového výroku vrchním soudem považuje stěžovatelka za protiústavní, neboť tento nepřihlédl k zásadním skutečnostem případu a svůj postup víceméně neodůvodnil. Podle odvolacího soudu vzal žalobce žalobu zpět na základě svého vlastního rozhodnutí. Vést řízení o žalobě o zaplacení kupní ceny za skutkového stavu, kdy bylo trestním soudem jednoznačně prokázáno, že žalovaná pohledávka neexistuje, neboť obě smluvní strany obchod pouze předstíraly, by bylo podle stěžovatelky nesmyslné. V závěru stěžovatelka odkázala na související judikaturu Ústavního soudu.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení vrchního soudu z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatoval, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Nad již uvedené připomíná Ústavní soud, že se k problematice nákladů řízení staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Nic takového však ve stěžovatelově věci zjištěno nebylo, neboť vrchní soud se při odůvodňování změny nákladového výroku striktně přidržel dikce zákona.
V souvislosti s aplikací ustanovení §150 o. s. ř. je výklad důvodů hodných zvláštního zřetele především na obecných soudech, do jejichž úvahy Ústavní soud zpravidla nezasahuje. Samotná skutečnost, že vrchní soud v tomto konkrétním případě nedohledal podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. ještě neznamená, že se tím dopustil zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, neboť uvedené ustanovení představuje výjimku z pravidla, pro jehož aplikaci odvolací soud jen neshledal podmínky. Navíc uvedené ustanovení dává soudu pouze možnost postupovat určitým způsobem, nejedná se zde o povinnost. Z toho důvodu se pak také vrchní soud, oproti nalézacímu soudu, přichýlil při posuzování otázky nákladů řízení k aplikaci ustanovení §146 odst. 2. Ústavní soud sice považuje v souvislosti s projednávaným případem poukaz stěžovatelky na hodnotu spravedlnosti za přiléhavý, nicméně ne každá nesprávnost či nespravedlnost zakládá sama o sobě zásah do základních práv a svobod, tím méně pak v souvislosti s náklady soudního řízení.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu