ECLI:CZ:US:2012:4.US.160.12.1
sp. zn. IV. ÚS 160/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky G. T., zastoupené JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 24/2011-45 ze dne 10. 11. 2011, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 61 Az 17/2009-20 ze dne 19. 5. 2011 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR č. j. OAM-412/VL-18-08-2009 ze dne 5. 7. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR (dále jen "ministerstvo") č. j. OAM-412/VL-18-08-2009 ze dne 5. 7. 2009 byla zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), ten ji však rozsudkem č. j. 61 Az 17/2009-20 ze dne 19. 5. 2011 zamítl. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 24/2011-45 ze dne 10. 11. 2011 pro opožděnost odmítnuta.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že Nejvyšší správní soud rozhodl přes její výslovnou žádost bez nařízení ústního jednání a rovněž v tom, že nezohlednil, že stěžovatelka obdržela rozsudek krajského soudu v českém jazyce a neměla proto šanci jeho obsahu porozumět. Na podporu své argumentace stran účasti na jednání a rovnosti zbraní odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. C. B. proti Itálii (1991). Správnímu orgánu pak stěžovatelka vytýkala, že dostatečně nezjistil skutkový stav věci a zcela pominul vliv případného nuceného vycestování na rodinný život stěžovatelky v České republice. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 24/2011-45 ze dne 10. 11. 2011 zrušil a současně aby odložil vykonatelnost tohoto rozhodnutí do doby přijetí nálezu. Stěžovatelka rovněž požádala, aby bylo v její věci nařízeno ústní jednání, neboť považovala svou výpověď za významnou pro konečné rozhodnutí.
II.
Přestože stěžovatelka v petitu navrhla ke zrušení pouze usnesení Nejvyššího správního soudu, z odůvodnění ústavní stížnosti bylo patrné, že se domáhala ústavněprávního přezkumu i ve vztahu k rozsudku krajského soudu č. j. 61 Az 17/2009-20 a rozhodnutí ministerstva č. j. OAM-412/VL-18-08-2009 ze dne 5. 7. 2009. Ústavní soud proto, aniž by vyzýval stěžovatelku k odstranění rozporu mezi petitem a odůvodněním ústavní stížnosti, posoudil ústavní stížnost tak, jako kdyby směřovala vůči všem třem výše uvedeným rozhodnutím. Poté, co Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost přezkoumal, shledal, že je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Co se týče usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 24/2011-45 ze dne 10. 11. 2011, jímž byla kasační stížnost stěžovatelky pro opožděnost odmítnuta, stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu vytýkala, že nezohlednil její neznalost českého jazyka a dále že o její kasační stížnosti rozhodl bez nařízení jednání. K tomu je třeba v prvé řadě uvést, že hlavním důvodem, proč stěžovatelka podala kasační stížnost opožděně, byla skutečnost, že jí byl napadený rozsudek krajského soudu doručen prostřednictvím náhradního doručení již dne 6. 6. 2011, zatímco stěžovatelka jej fyzicky převzala až dne 20. 6. 2011. Kasační stížnost přitom stěžovatelka podala dne 29. 6. 2011, z čehož vyplývá, že kdyby rozsudek krajského soudu převzala dříve, byla by schopna i přes proklamovanou jazykovou bariéru uplatnit svá procesní práva v zákonné dvoutýdenní lhůtě. Problém tedy zjevně netkvěl v neznalosti jazyka, nýbrž v tom, že stěžovatelka rozsudek převzala až se značným časovým odstupem, kdy se již uplatnil institut náhradního doručení. Nejvyšší správní soud se přitom otázkou doručení rozsudku krajského soudu a možnostmi stěžovatelky včas se s ním seznámit v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval, přičemž zdůvodnil, proč není odmítnutí kasační stížnosti dle jeho názoru vůči stěžovatelce nespravedlivé.
Ústavní soud netvoří součást soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší posuzovat zákonnost jejich rozhodnutí. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit pouze tehdy, jestliže by současně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Za okolností, kdy Nejvyšší správní soud své rozhodnutí o opožděnosti kasační stížnosti řádně a přesvědčivě odůvodnil a kdy stěžovatelka jeho úvahy ve své ústavní stížnosti v podstatě ani nerozporovala, neměl Ústavní soud důvod rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jakkoliv přehodnocovat.
Pokud jde o námitku nenařízení ústního jednání, dle §109 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Záleží tedy především na uvážení Nejvyššího správního soudu, zda jednání nařídí či nikoliv. Jelikož se Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci nezabýval napadeným rozhodnutím krajského soudu meritorně, nelze mu vytýkat, že zjevně nadbytečný výslech stěžovatelky neprovedl. Stěžovatelka totiž ani v kasační ani v ústavní stížnosti netvrdila, že by se její vyjádření mělo týkat okolností doručení rozsudku krajského soudu, což bylo jedinou skutečností rozhodnou pro posouzení jejího návrhu. Ze všech těchto důvodů shledal Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 24/2011-45, zjevně neopodstatněnou.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k jeho ochraně poskytoval. Jelikož stěžovatelka nepodala proti rozsudku krajského soudu č. j. 61 Az 17/2009-20 ze dne 19. 5. 2011 řádnou (včasnou) kasační stížnost, nesplnila výše uvedenou podmínku vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva a její ústavní stížnost proto byla v části, v níž směřovala proti rozsudku krajského soudu č. j. 61 Az 17/2009-20 ze dne 19. 5. 2011 a rozhodnutí ministerstva č. j. OAM-412/VL-18-08-2009 ze dne 5. 7. 2009, nepřípustná. Ústavní soud se tedy nemohl námitkami, směřujícími vůči postupu správního orgánu, věcně zabývat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl dílem jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na zrušení právního předpisu. Za těchto okolností nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatelky na provedení jejího výslechu, neboť nařízení ústního jednání přichází dle §44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v úvahu pouze tehdy, jestliže nebyl návrh odmítnut. Nadto nebylo zřejmé, jak by výpověď stěžovatelky mohla přispět k objasnění věci, neboť pro posouzení důvodnosti její ústavní stížnosti byla de facto rozhodnou toliko otázka data doručení rozsudku krajského soudu, kteroužto stěžovatelka, jak již bylo zmíněno výše, ani v kasační ani v ústavní stížnosti vůbec nerozporovala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu