ECLI:CZ:US:2012:4.US.2040.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2040/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 12. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 2040/12 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2012 č. j. 55 To 63/2012-1309, kterým byla odmítnuta pro opožděnost stěžovatelova stížnost proti výroku soudu prvního stupně o stěžovatelově povinnosti k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby v České republice a bylo rozhodnuto, že se stěžovateli započítává do uloženého trestu odnětí svobody doba, po kterou byl v extradiční vazbě v cizině, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2012 č. j. 55 To 63/2012-1309 se ve výroku II ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na přístup k soudu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu v jeho trestní věci pro porušení práva na spravedlivý proces jemu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 6 T 64/2011 zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením zrušil z podnětu Okresního státního zástupce v Olomouci výrok I usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 2012 č. j. 6 T 64/2011-1287 a nově vyslovil, že podle ustanovení §93 odst. 1 trestního zákoníku a ustanovení §334 odst. 1 a §387 odst. 3 trestního řádu se stěžovateli započítává do uloženého trestu odnětí svobody doba, po kterou byl v extradiční vazbě v USA, a to ode dne 17. 6. 2009 do dne 22. 3. 2010 do 7 hod. (výrok I); usnesení zůstalo nezměněno ve výroku II týkajícím se zápočtu vazby v České republice a ve výroku III ohledně povinnosti stěžovatele k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby v České republice. Stěžovatelovu stížnost proti výroku III usnesení soudu prvního stupně krajský soud zamítl pro opožděnost (výrok II). Vysvětlil, že stěžovateli bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci doručeno dne 21. 2. 2012, a proto stížnost podaná dne 27. 2. 2012 byla předložena zjevně po zákonné třídenní lhůtě.
3. Ze spisu okresního soudu není zjistitelné, zda stížnost posléze pro opožděnost odmítnutá byla kromě osobního podání dne 27. 2. 2012 zaslána soudu prvního stupně i faxem, a to již dne 24. 2. 2012.
III.
4. Ústavní stížnost svým petitem požaduje zrušení celého usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 55 To 63/2012-1309, obsah jejího odůvodnění nasvědčuje však tomu, že výhrady předkládá stěžovatel toliko vůči té jeho části, jíž bylo rozhodnuto o odmítnutí jím podané stížnosti pro opožděnost.
5. Stěžovatel namítá, že předmětnou stížnost podal včas; své tvrzení opírá o faxové potvrzení o podání předmětné stížnosti dne 24. 2. 2012, přičemž stížnost předložená Okresnímu soudu v Olomouci dne 27. 2. 2012 byla toliko originálem faxového podání stížnosti doručeným k jejímu doplnění. Stěžovatel také poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1286/10 ze dne 8. 9. 2010 (N 191/58 SbNU 695), dle kterého nenalezení podání v soudní evidenci nemůže být účastníku řízení přičítáno k tíži, a proto je nutno vycházet z presumpce, že bylo podáno včas, jsou-li k tomu dostatečné důvody. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 171/2003 dodává, že v případě podání učiněného telefaxem lhůta končí nikoli ukončením řádné pracovní doby, ale ve 24:00 hodin.
IV.
6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření od účastníka řízení a vedlejšího účastníka, jakož i vyjádření Okresního soudu v Olomouci ve smyslu ustanovení §48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadené usnesení s tím, že jiné skutečnosti mu nejsou známy.
8. Okresní soud v Olomouci potvrdil, že v trestním spise tohoto soudu není založen žádný doklad o podání stížnosti prostřednictvím faxu dne 24. 2. 2012. Lustrací v soudním systému ISAS však bylo zjištěno, že stížnost proti shora citovanému usnesení byla dne 24. 2. 2012 skutečně doručena faxem na trestní oddělení tohoto soudu. Námitka stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti se proto jeví jako oprávněná a skutečnosti stěžovatelem tvrzené jako správné.
9. Stěžovatel repliku k výše uvedeným vyjádřením nezaslal.
10. Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
V.
11. Za souhlasu účastníků řízení bylo od ústního jednání upuštěno podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
VI.
12. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva, věcné nesprávnosti či nerespektování jednoduchého práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Současně však, může-li mít evidentní pochybení obecného soudu důsledky pro výsledek řízení, nemůže Ústavní soud rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny a v této souvislosti musí zvažovat dosah ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3170/09 ze dne 7. 10. 2010 (N 208/59 SbNU 57)], a nemůže tolerovat odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. zamezení přístupu k soudu jako důsledku věcného omylu obecného soudu např. při posouzení včasnosti podání opravného prostředku [srov. nález sp. zn. I. ÚS 750/06 ze dne 6. 6. 2007 (N 93/45 SbNU 335), bod 14]. Ústavní soud také judikoval, že pohyb písemností uvnitř soudu musí být organizován tak, aby nedošlo k újmě při uplatnění práv účastníků řízení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375)].
14. Z vyjádření Okresního soudu v Olomouci a ze záznamu o faxovém přenosu předloženého stěžovatelem je patrno, že tomuto soudu bylo dne 24. 2. 2012 faxem zasláno podání označené jako stížnost proti usnesení ze dne 6. 2. 2012 č. j. 6 T 64/2011-1287, přičemž je nutno vycházet z presumpce včasného podání stížnosti, tj. že faxové podání obsahovalo stížnost, jejíž originál byl posléze předán k poštovní přepravě, eventuálně podán osobně [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1286/10 ze dne 8. 9. 2010 (N 191/58 SbNU 695)]. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel stížnost zaslal faxem v zákonem stanovené třídenní lhůtě a následně ji doplnil o její originál, pročež je nutno učinit závěr, že stěžovatel stížnost proti usnesení okresního soudu podal včas.
15. S přihlédnutím k obsahu spisu je zřejmé, že v důsledku pochybení soudu prvního stupně neměl stížnostní soud při posuzování včasnosti podání stížnosti vědomost o existenci faxového podání, které předcházelo doplněnému písemnému podání; právě a jen z tohoto důvodu učinil nesprávný závěr v otázce včasnosti podání stížnosti. Jakkoli nelze stížnostnímu soudu v jeho postupu nic vytknout, není přesto - objektivně posuzováno - jeho rozhodnutí ústavně souladné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 460/97 ze dne 6. 10. 1998 (N 114/12 SbNU 137), nález sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 176/20 SbNU 245)].
16. Jinak vyjádřeno, lze uzavřít, že v důsledku administrativního pochybení Okresního soudu v Olomouci se faxové podání stížnosti nedostalo do dispozice stížnostního soudu, který, vycházeje z neúplného obsahu procesního spisu, nesprávně posoudil včasnost podání stěžovatelovy stížnosti, čímž stěžovateli odepřel právo na přístup k soudu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny.
17. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ve výroku II zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní stížnost v části vedené proti výroku I usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť ústavní stížnost proti němu svým odůvodněním nesměřovala a ani jinak nebylo patrno, v jakém směru měl by se tento výrok, formálně též ústavní stížností napadený, stěžovatelových ústavně zaručených práv dotknout.