infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.11.2012, sp. zn. IV. ÚS 2355/12 [ nález / FORMÁNKOVÁ / výz-4 ], paralelní citace: N 184/67 SbNU 225 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:4.US.2355.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Zásada reformatio in peius ve vztahu k výši peněžité záruky

Právní věta Podle čl. 2 odst. 2 Listiny, respektive podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, lze státní moc uplatňovat jen v zákonem stanovených případech, mezích a zákonným způsobem. Podle čl. 4 Listiny pak mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem, přičemž při jejich aplikaci musí být šetřeny jejich podstata a smysl. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Příslušným zákonným vymezením je ustanovení §150 odst. 1 trestního řádu upravující stížnost a řízení o ní, podle kterého: "Orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána.". V projednávaném případě se Krajský soud v Brně tímto omezením neřídil. Postupem, který zákon výslovně vylučuje, se zpronevěřil citovaným článkům Ústavy a Listiny způsobem, který považuje Ústavní soud za zcela nepřípustný. Krajský soud v řízení postupoval v rozporu s procesními předpisy, neposkytl stěžovateli přiměřenou právní ochranu jeho nároku na spravedlivé projednání věci před soudem, a tím zasáhl do práv stěžovatele na spravedlivé soudní řízení, zaručených v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny.

ECLI:CZ:US:2012:4.US.2355.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2355/12 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 5. listopadu 2012 sp. zn. IV. ÚS 2355/12 ve věci ústavní stížnosti Z. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2012 č. j. 9 To 165/2012-32, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a nebyla přijata nabídka peněžité záruky. I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2012 č. j. 9 To 165/2012-32 došlo k překročení mezí základních práv a svobod definovaných v čl. 4 Listiny základních práv a svobod a k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod. II. Uvedené usnesení se proto zrušuje. Odůvodnění: I. Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Městský soud v Brně svým usnesením ze dne 12. března 2012 č. j. 70 Nt 4214/2012-14 rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky učiněné manželkou stěžovatele ve výši 1 250 000 Kč. Ke stížnosti stěžovatele do výše záruky rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Brně tak, že usnesení Městského soudu v Brně zrušil a nabídku peněžité záruky nepřijal. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Krajský soud v Brně svým rozhodnutím porušil zásadu reformatio in peius, zakotvenou v §150 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel podal stížnost jen proti výši peněžité záruky, a krajský soud v napadeném usnesení rozhodl o nepřijetí peněžité záruky vůbec, ačkoliv je takové rozhodnutí pro stěžovatele méně příznivé než rozhodnutí původní. Přitom rozhodnutí Městského soudu v Brně napadl pouze stěžovatel, a nikoliv i státní zástupce. Tím došlo k zásahu do zaručených práv stěžovatele, který proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil. Ústavní soud se obrátil na Krajský soud v Brně se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu 9 To krajského soudu sdělila, že se k věci nemůže blíže vyjádřit a nezbývá jí než odkázat na odůvodnění rozhodnutí. Zároveň vyslovila souhlas, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. K zaslanému vyjádření Krajského soudu v Brně stěžovatel uvedl, že setrvává na svém podání a vyjádřil souhlas, aby Ústavní soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání. V dané věci proto Ústavní soud upustil v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a se souhlasem účastníků řízení od ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. II. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srovnej usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Jakkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat tvrzení účastníků řízení a postup soudu, zastává názor, že soud v daném případě nepostupoval v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť nerespektoval jeden z principů spravedlivého řízení, a to princip "rovnosti zbraní". V daném případě Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny shledal. III. Ústavní soud si k věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 4214/2012. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že dne 2. března 2012 podal stěžovatel vyjádření k návrhu státního zástupce na další ponechání stěžovatele ve vazbě. V tomto podání je obsažen rovněž nový návrh - písemný slib obviněného, ochota podrobit se dohledu probačního úředníka a nabídka záruky místní organizace Českého rybářského svazu a záruka manželky, s alternací peněžité záruky ve výši 100 000 Kč. Městský soud v Brně k tomuto podání rozhodl výše popsaným usnesením, jímž byla připuštěna peněžitá záruka ve výši 1 250 000 Kč. Stěžovatel, nespokojen s touto výší, podal stížnost ke Krajskému soudu v Brně. V ní popsal, že s ohledem na průměrný příjem manželky (11 000 Kč měsíčně) a exekuci na majetek (dům obývaný rodinou stěžovatele) je výše stanovené kauce nepřiměřená. Je neúměrná možnostem složitelky a jako taková se míjí účinkem, neboť složení peněžité záruky není možné. Za přiměřenou by považoval částku v rozmezí 600 000 Kč až 700 000 Kč, tedy částku odpovídající škodě, která je stěžovateli kladena za vinu. O této stížnosti rozhodl krajský soud napadeným usnesením, jímž bylo napadené rozhodnutí zrušeno a peněžitá záruka nebyla přijata. IV. Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy v daném okamžiku situaci, která je jim předložena, a na nich je, aby posoudily, zda existují či neexistují okolnosti pro uvalení vazby, ponechání ve vazbě či propuštění z vazby. Posuzují i podmínky, za nichž lze v projednávaném konkrétním případě vazbu nahradit jiným nástrojem a za jakých podmínek. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se pak může zabývat toliko posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, resp. zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že krajský soud vzal v úvahu i další zjištěná fakta, která neměl soud prvního stupně k dispozici. Zjistil přitom, že na rozdíl od tvrzení stěžovatele je odhadovaná škoda podstatně vyšší, než jakou stěžovatel uváděl, přičemž je stíhán pro podobné jednání i v dalších případech. Za této okolnosti Krajský soud v Brně dospěl k přesvědčení, že částka, kterou byl Městský soud v Brně ochoten akceptovat jako přijatelnou záruku, je nepřiměřeně nízká, a to tím spíš, že soud neměl všechny informace, které by byly s to objasnit celkové majetkové poměry stěžovatele, respektive jeho manželky. S ohledem na tyto okolnosti Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí zrušil a současně nepřijal peněžitou záruku. Pro posouzení porušení zásady reformatio in peius je nezbytné zohlednit všechny okolnosti projednávané věci. Stěžovatel byl nespokojen s výší peněžité záruky, kterou považoval za nepřiměřeně vysokou a zcela mimo možnosti jeho manželky. Podmínka náhrady vazby tedy byla subjektivně nesplnitelná. Proto požádal krajský soud o přezkum výše peněžité záruky. Krajský soud v Brně dalším šetřením zjistil, že ke stíhanému jednání stěžovatele by byla adekvátní částka podstatně vyšší, tedy ještě méně splnitelná. Za této bezvýchodné situace krajský soud sice nezvýšil peněžitou záruku, ale tuto záruku vůbec nepřijal. Tím stěžovateli učinil náhradu vazby objektivně nesplnitelnou, tedy zhoršil postavení stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti namítal. Ústavní soud v této otázce odkazuje na bohatou judikaturu obecných soudů k zásadě reformatio in peius, k níž lze jen stručně konstatovat, že tato procesní záruka slouží k tomu, aby rozhodnutí mohla být předložena k přezkumu bez obav, že postavení osoby, v jejíž prospěch je opravný prostředek předložen, se tím zhorší. Nedílným znakem, plynoucím z této zásady, je i skutečnost, že nikdo nemůže podat stížnost ve svůj neprospěch. Pokud tedy stěžovatel podal stížnost ke krajskému soudu, předmětem přezkumu nemohlo být posouzení přípustnosti přijetí záruky, neboť takovým návrhem by stěžovatel sám zhoršil své postavení. Pokud tedy krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že stížnost je důvodná, byť ze zcela jiných důvodů, než které v ní byly uvedeny, překročil pravomoci, které mu zákon svěřuje. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny, respektive podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, lze státní moc uplatňovat jen v zákonem stanovených případech, mezích a zákonným způsobem. Podle čl. 4 Listiny pak mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem, přičemž při jejich aplikaci musí být šetřeny jejich podstata a smysl. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Příslušným zákonným vymezením je ustanovení §150 odst. 1 trestního řádu upravující stížnost a řízení o ní, podle kterého: "Orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána.". V projednávaném případě se Krajský soud v Brně tímto omezením neřídil. Postupem, který zákon výslovně vylučuje, se zpronevěřil citovaným článkům Ústavy a Listiny způsobem, který považuje Ústavní soud za zcela nepřípustný. Krajský soud v řízení postupoval v rozporu s procesními předpisy, neposkytl stěžovateli přiměřenou právní ochranu jeho nároku na spravedlivé projednání věci před soudem, a tím zasáhl do práv stěžovatele na spravedlivé soudní řízení, zaručených v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny. V projednávané věci tedy čtvrtý senát Ústavního soudu shledal stěžovatelem tvrzená pochybení soudu, a proto v souladu s ustanovení §82 odst. 3 písmenem a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:4.US.2355.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 2355/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 184/67 SbNU 225
Populární název Zásada reformatio in peius ve vztahu k výši peněžité záruky
Datum rozhodnutí 5. 11. 2012
Datum vyhlášení 20. 11. 2012
Datum podání 22. 6. 2012
Datum zpřístupnění 26. 11. 2012
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
Soudce zpravodaj Formánková Vlasta
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 2 odst.3
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 4
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4, čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §73a odst.2 písm.b, §150 odst.1
  • 40/2009 Sb., §209
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /zákaz reformationis in peius
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstřík reformatio in peius
kauce
stížnost
vazba/propuštění z vazby
trestný čin/podvod
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-2355-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 76942
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22