ECLI:CZ:US:2012:4.US.3042.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3042/11
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 14. listopadu 2012 sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ve věci ústavní stížnosti V. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2011 č. j. 26 Cdo 4206/2010-222, kterým bylo zastaveno dovolací řízení pro nesplnění podmínky sepsání dovolání a zastoupení stěžovatele advokátem, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2011 č. j. 26 Cdo 4206/2010-222 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu pro porušení jeho práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
2. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 11 C 93/2003, z něhož zjistil následující.
3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 6. 2009 č. j. 14 Co 534/2008-173 ve znění opravného usnesení ze dne 25. 6. 2009 č. j. 14 Co 534/2008-178 a usnesení ze dne 25. 6. 2009 č. j. 14 Co 534/2008-180 změnil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 5. 2007 č. j. 11 C 93/2003-128 tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci ve výroku specifikovanou částku. Dne 6. 10. 2009 podal stěžovatel dovolání spojené se žádostí o ustanovení advokáta, na základě které mu byl usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 10. 2009 č. j. 11 C 93/2003-195 ustanoven advokát k ochraně jeho zájmů ve věci dovolání, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 12. 2009. Následně byl stěžovatel vyzván k doplnění podaného dovolání usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 1. 2010 č. j. 11 C 93/2003-197 doručeným jeho zástupci dne 29. 1. 2010, a to do patnácti dnů od doručení tohoto usnesení. Zástupce stěžovatele dovolání doplnil podáním předloženým Okresnímu soudu v Břeclavi v pondělí 15. 2. 2010. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 7. 2011 č. j. 26 Cdo 4206/2010-222 dovolací řízení zastavil pro nesplnění podmínky sepsání dovolání a zastoupení stěžovatele advokátem ve lhůtě dle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. Vysvětlil, že stěžovatelovo včasné dovolání jeho zástupce nedoplnil, nenahradil vlastním podáním ani se s ním neztotožnil písemně či ústně do protokolu v dvouměsíční dovolací lhůtě počítané od právní moci usnesení o ustanovení advokáta stěžovateli (dne 5. 12. 2009); k doplnění dovolání podanému dne 15. 2. 2010 tak nebylo možno přihlížet.
4. Stěžovatel namítá, že k výzvě okresního soudu své dovolání řádně doplnil o všechny potřebné náležitosti, a to ve lhůtě výzvou stanovené. Uvedená výzva stěžovateli založila legitimní očekávání zachování zákonné lhůty k podání dovolání, bude-li dovolání v takto stanovené lhůtě doplněno. Stěžovatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívá na příliš formalistickém přístupu nerespektujícím legitimní očekávání účastníka řízení vzniklé postupem okresního soudu.
III.
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka.
6. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož vyplývá právní zdůvodnění závěru o nesplnění podmínky řízení stanovené v ustanovení §241 odst. 1 věty první o. s. ř.
7. Pozemkový fond České republiky se vzdal postavení vedlejšího účastníka. Nad rámec toho uvedl, že dle jeho názoru je napadené usnesení vydáno zcela v souladu se zákonem. Stěžovatel byl v řízení před nalézacím a odvolacím soudem zastoupen týmž advokátem jako v dovolacím řízení, a proto bylo možno očekávat, že advokát je seznámen se všemi soudními rozhodnutími i záměry stěžovatele a poučí jej o dalším možném procesním postupu a zákonných lhůtách.
8. V replice k těmto vyjádřením stěžovatel odkázal na obsah své ústavní stížnosti.
IV.
9. Za souhlasu účastníků řízení bylo od ústního jednání upuštěno podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
10. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.
11. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití jednoduchého práva; přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některé z ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) a nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857), bod 11].
12. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, v jehož rámci jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (článek 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57); nález sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509), bod 20; nález sp. zn. IV. ÚS 298/09 ze dne 1. 3. 2010 (N 35/56 SbNU 391), bod 26].
13. Ústavní soud ve své judikatuře také zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci spočívající ve vadném poučení o procesních právech nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/98 ze dne 13. 10. 1999 (N 139/16 SbNU 45); nález sp. zn. III. ÚS 674/04 ze dne 14. 4. 2005 (N 85/37 SbNU 173)]. Nebylo by proto (například) spravedlivé, aby pochybení soudu spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání poskytnutém účastníkům řízení odvolacím soudem šlo k tíži těchto účastníků, a to tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud zná právo [srov. nález sp. zn. II. ÚS 618/01 ze dne 20. 2. 2002 (N 20/25 SbNU 153); nález sp. zn. III. ÚS 332/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 173/35 SbNU 323); nález sp. zn. II. ÚS 1331/07 ze dne 27. 11. 2007 (N 207/47 SbNU 255), bod 22].
14. Výše uvedené závěry jsou aplikovatelné i ve stěžovatelově věci. Stěžovatel, opíraje se o princip presumpce správnosti výzvy k doplnění dovolání, resp. v něm stanovené lhůty, legitimně očekával, že jeho dovolání bude projednatelné, bude-li postupovat v souladu s pokyny ve výzvě obsaženými. Jestliže Nejvyšší soud nepřikládal náležitou relevanci skutečnosti, že Okresní soud v Břeclavi pochybil, když ve výzvě k doplnění dovolání stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon, následkem čehož k podání stěžovatele předloženému v takto stanovené lhůtě nepřihlížel a stěžovatelovo dovolání meritorně neprojednal, odňal stěžovateli právo na přístup k soudu a právo na soudní ochranu, zaručená článkem 36 odst. 1 Listiny, neboť v takové situaci nelze stěžovateli přičítat k tíži opožděnost doplnění dovolání. Nesprávnost postupu Nejvyššího soudu je umocněna okolností, že stěžovatel činil vše pro řádné a včasné podání svého dovolání, neboť poprvé požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení již pět dní po doručení rozsudku odvolacího soudu ustanovenému advokátovi, který jej zastupoval v odvolacím řízení.
15. Při opětovném posouzení splnění podmínek dovolacího řízení, jež bude následovat po zrušení napadeného usnesení Ústavním soudem, Nejvyšší soud přihlédne k doplnění dovolání stěžovatele ze dne 12. 2. 2010 doručenému Okresnímu soudu v Břeclavi dne 15. 2. 2010.
16. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.