ECLI:CZ:US:2012:4.US.3047.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3047/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. D., zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1420/2011-303 ze dne 27. července 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na spravedlivý proces a na legitimní očekávání domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že v řízení o žalobě České konsolidační agentury (dále jen "původní žalobkyně") proti stěžovateli, Z. S. (dále jen "2. žalovaný") a společnosti B.R.B. LIBEREC, společnost s ručením omezeným (dále jen "3. žalovaná") uložil Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem pro zmeškání č. j. 21 C 310/2003-53 ze dne 22. září 2004 (dále jen "rozsudek pro zmeškání") 3. žalované zaplatit původní žalobkyni částku 13.854.932,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,3 % p.a. z částky 7.500.000,- Kč ode dne 1. května 2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 13 % p.a. z částky 7.500.000,- Kč ode dne 1. května 2003 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 554.200,- Kč. Dále v tomto řízení Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 21 C 310/2003-184 ze dne 8. prosince 2006, ve znění opravného usnesení č. j. 21 C 310/2003-195 ze dne 11. ledna 2007 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") uložil stěžovateli zaplatit původní žalobkyni částku 13.854.932,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,3 % p.a. z částky 7.500.000,- Kč ode dne 1. května 2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 13 % p.a. z částky 7.500.000,- Kč ode dne 1. května 2003 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění 3. žalované z exekučního titulu, t.j. rozsudku pro zmeškání, zaniká povinnost stěžovatele, žalobu, aby bylo 2. žalovanému uloženo zaplatit původní žalobkyni částku 13.854.932,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,3 % p.a. z částky 7.500.000,- Kč ode dne 1. května 2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 13 % p.a. z částky 7.500.000,- Kč ode dne 1. května 2003 do zaplacení zamítl, uložil stěžovateli zaplatit původní žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 615.000,- Kč s tím, že v rozsahu plnění 3. žalované z exekučního titulu, t.j. rozsudku pro zmeškání, zaniká povinnost stěžovatele a mezi původní žalobkyní a 2. žalovaným nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 58 Co 140/2007-244 ze dne 13. června 2007 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že povinnost stěžovatele nezaniká v rozsahu plnění 3. žalované z exekučního titulu, tj. rozsudku pro zmeškání, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V mezidobí mezi vydáním rozhodnutí odvolacího soudu a v záhlaví citovaného rozhodnutí o dovolání se stala právním nástupcem původní žalované Česká republika, Ministerstvo financí ČR.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl na základě smlouvy o úvěru dlužníkem České spořitelny, a. s. Pohledávka za stěžovatelem jí byla následně smluvně postoupena Konsolidační bance Praha, a.s., jejímž právním nástupcem byla původní žalobkyně. Po jejím zániku se jejím právním nástupcem stal stát. V dané věci sjednal stěžovatel smlouvu o prodeji podniku s další osobou, 2. žalovaným, který podnik následně prodal další osobě, tentokrát právnické. Proti ní podala původní žalobkyně žalobu, na jejímž základě bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti zmíněné právnické osoby (3. žalované) dluh zaplatit. Dluh vůči zmiňované právnické osobě byl tedy původní žalobkyni pravomocně přisouzen, avšak z důvodů, jež stěžovatel nezná, nebyl nikdy vymáhán, ačkoli existoval nemovitý majetek podniku, který mohl být exekučně zabaven. Obecné soudy následně dospěly k závěru, že smlouva o prodeji podniku, kterou s další osobou (2. žalovaným) uzavřel stěžovatel dne 11. listopadu 1999, je podle ust. §39 občanského zákoníku neplatná, protože obchází zákon a přisoudily původní žalobkyni právo, aby jí stěžovatel částku, již pravomocně přisouzenou vůči 3. žalované, uhradil.
V občanskoprávních vztazích má podle stěžovatele stát povahu právnické osoby. Původní žalobkyně pak byla podle stěžovatele ve smyslu obchodněprávním osobou plně ovládanou státem, majetkově i personálně se státem propojenou. Stěžovatel uvádí, že podle rozhodovací praxe Ústavního soudu i v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávních vztahů, nelze jeho postavení ztotožňovat například s postavením jednotlivce. Stát v prvé řadě musí plnit funkce, pro které existuje, a zajišťovat hodnoty, k nimž se v čl. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") přihlásil. Proto se stěžovatel domnívá, že i původní žalobkyně musí podobně jako stát respektovat hodnoty, k nimž se stát hlásí, a funkce, jejichž plnění je důvodem jeho existence. Podle stěžovatele tak nelze přehlédnout, že původní žalobkyni, potažmo státu, byla přiznána celá žalovaná částka vůči třetí osobě, a to pravomocně. Počínání subjektu, jemuž byla pravomocně přisouzena celá částka jím poskytnutého úvěru (resp. úvěru poskytnutého jeho právním předchůdcem), který, aniž by učinil jediný právní krok k vymáhání částky na tom, jemuž bylo pravomocně uloženo ji zaplatit, se domáhá zaplacení téže částky na někom dalším, je v hrubém rozporu s dobrými mravy, ale i s funkcí právní jistoty, kterou má stát zajišťovat. Problémem podle stěžovatele samozřejmě je, že účastník, proti jehož rozhodnutí tato ústavní stížnost směřuje, vyjadřuje názor, že otázka, zda to či ono konkrétní počínání je v rozporu s dobrými mravy, nemůže být dovolacím důvodem, protože nikdy nejde o otázku zásadního právního významu. Na druhou stranu se stěžovatel domnívá, že pokud si stát počíná v rozporu s dobrými mravy, ignoruje povinnost plnit své funkce, i hodnoty, k nimž se hlásí.
Skutečnost, že státu, respektive osobě jím plně ovládané a plnící jeho úkoly, byla pravomocně přisouzena pohledávka z titulu někdejšího úvěru, a že po právní moci takového rozhodnutí tento subjekt, aniž by učinil jediný právní krok k vymáhání částky na tom, jemuž bylo pravomocně uloženo ji zaplatit, se domáhal zaplacení téže částky na někom dalším, a soudy mu tuto částku znovu přiznaly proti jiné osobě (stěžovateli), hrubě narušuje legitimní očekávání stěžovatele. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/2007, podle kterého při opakovaném projednávání téže věci v jiném řízení je legitimní očekávat, že soudy rozhodnou stejně a že stav, vyhlášený aktem veřejné moci je platný. Postupy, jimiž soud tyto zásady ignoruje, jsou v rozporu s čl. 1 Ústavy, podle níž je Česká republika právním státem a zkracují stěžovatelovo legitimní očekávání i právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně (s jednou výhradou napravenou odvolacím soudem), v rozhodnutí odvolacího soudu i ve v záhlaví citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné a nepředstavující překročení mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Ústavní soud tak tato rozhodnutí obecných soudů, včetně v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost především odkazuje na jejich odůvodnění.
Ústavní soud k tomu dodává, že v projednávané věci je skutečností a stěžovatel to ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že přes jeho snahu zbavit se původního závazku vůči právním předchůdcům původní žalobkyně, resp. státu, má s ohledem na neplatnost smlouvy o prodeji podniku uzavřené stěžovatelem se 2. žalovaným nadále stěžovatel závazek vůči státu. To, že bylo uloženo 3. žalované pravomocným rozsudkem pro zmeškání původní žalobkyni, resp. státu stejnou částku zaplatit, na tom nic nemění a jen tato skutečnost stěžovatele jeho závazku zbavit nemůže. Bylo pak na původní žalobkyni, resp. státu jako právnické osobě, aby se rozhodl, zda po 3. žalované tuto částku bude dále vymáhat. Pokud se v průběhu soudního řízení ukázalo, že původní závazek na 3. žalovanou platně nepřešel a že nebýt rozsudku pro zmeškání (který však již nebylo možno zákonným způsobem zrušit a který dokonce byl podle odvolacího soudu vydán chybně, resp. neměl být vydán), byla by žaloba proti 3. žalované zřejmě ze stejného důvodu jako proti 2. žalovanému zamítnuta, bylo by podle náhledu Ústavního soudu naopak v rozporu s dobrými mravy, kdyby stát či jeho právní předchůdce pohledávku vymáhal po 3. žalované a nikoli po stěžovateli, který její vznik svým jednáním zapříčinil a který nepřestal být z původního závazku zavázán.
Pro úplnost stran odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/2007 ze dne 10. července 2008 Ústavní soud konstatuje, že se jedná o odkaz nepřípadný, dopadající na zcela jinou situaci.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu