ECLI:CZ:US:2012:4.US.3071.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3071/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. R., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zahradníkem, advokátem, AK Sládkova 351/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2008 č. j. 7 Co 2395/2008-239 a Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 8. 2008 č. j. 5 C 664/2004-198 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů v jeho civilní věci pro odepření práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 5 C 664/2004 zjistil Ústavní soud, že tento soud rozsudkem ze dne 1. 8. 2008 č. j. 5 C 664/2004-198 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a žalované k pozemkům v něm uvedeným a jednotlivé pozemky přikázal do jejich výlučného vlastnictví, přičemž nevyhověl stěžovatelovu žalobnímu žádání o zřízení věcného břemene přejezdu malou zemědělskou mechanizací na pozemku žalované parc. č. 533/3 ve prospěch stěžovatelova nově vytvořeného pozemku parc. č. 533/11, neboť po vykonání minimálních úprav bude mít stěžovatel na něj zajištěn přístup přes svůj navazující pozemek parc. č. 529/1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 11. 2008 č. j. 7 Co 2395/2008-239 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2011 č. j. 22 Cdo 1511/2009-287 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neshledal po právní stránce zásadně významné.
Stěžovatel uvádí, že se svou žalobou domáhal vhodného řešení pro oba účastníky řízení, nicméně rozdělení pozemku parc. č. 533/3 pro něj nemělo smysl bez současného zřízení věcného břemene, a proto byl připraven vzít žalobu zpět, pokud by se žalovaná vzdala nároku na náhradu nákladů řízení, kterým by se zpětvzetím žaloby vystavil; žalovaná tak však neučinila. Stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že objednávkou zaměření věcného břemene u geodetické firmy u něj vyvolal představu, že věcné břemeno zřízeno bude, načež jej "zaskočil" jeho nezřízením, jemuž nepředcházelo poučení o možnosti odlišného právního posouzení dle ustanovení §118a odst. 1 a 2 o. s. ř.; "vysvětlení", kterého se stěžovateli dostalo ze strany soudu při jednání dne 24. 7. 2008, nepovažuje za řádné poučení. Namítá, že neměl možnost navrhovat potřebné důkazy, na základě nichž by byl schopen zvážit zpětvzetí žaloby, aby nedošlo ke zrušení spoluvlastnictví bez zřízení věcného břemene. Stěžovatel je přesvědčen, že byly dány důvody pro zřízení věcného břemene, neboť přejezd přes pozemek parc. č. 529/1 by znamenal zničení na něm vysázených ovocných stromů a narušení odtoku povrchových vod, zatímco jeho zřízení za náhradu by bylo nepatrným a sezónním zásahem. Soudům vytýká, že při rozhodování porušily zásadu reciprocity, jež je obsahem vlastnických práv, nevyžádaly si znalecký posudek k možnostem přejezdu přes pozemek parc. č. 529/1 a jeho znehodnocení takovým přejezdem. Konečně odvolacímu soudu vytýká, že znalecký posudek znalce Ing. F. M. odpovědně nezhodnotil, znalce nevyslechl a neprovedl ohledání na místě za účasti odborníka.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Povinnost soudu poskytnout poučení dle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. je spojena se situací, kdy soud dospěje k závěru, že účastníkem řízení předkládaná tvrzení lze po právní stránce posoudit jinak, než se domnívá účastník řízení. Cílem poučení pak není poskytnout účastníku řízení informaci, na základě které by upravil svou procesní taktiku, ale vytvoření prostoru k tvrzení skutečností významných z hlediska soudcova právního názoru a nabídnutí důkazů k jejich prokázání. Ve stěžovatelově případě podmínky pro takové poučení nebyly dány, protože soud nehodnotil věc po právní stránce jinak, tj. neposoudil ji podle jiné právní normy, nýbrž se během celého řízení pohyboval v rámci institutu věcných břemen tak, jak stěžovatel svou věc po právní stránce vymezil v žalobě. Stěžovatelovu námitku proto nelze interpretovat jinak než jako nepřípustný požadavek, aby soud signalizoval, jakým způsobem o jeho žalobě rozhodne. Jestliže stěžovatel nebyl spokojen s výsledkem řízení před nalézacím soudem, měl možnost svou žalobu vzít zpět i v odvolacím řízení (srov. ustanovení §222a o. s. ř.).
Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález II. ÚS 262/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález III. ÚS 569/03, Sb. n. u., sv. 33, s. 339).
Provedení stěžovatelem navržených důkazů soudy zamítly pro nadbytečnost (srov. str. 4 rozsudku okresního soudu a str. 6 rozsudku krajského soudu), tedy z důvodu, který judikatura Ústavního soudu aprobuje, přičemž zvláště odvolací soud své rozhodnutí v tomto směru podrobně odůvodnil. Ze znaleckého posudku Ing. M. vyhotoveného a předloženého soudu z iniciativy stěžovatele vyplývá, že přejezd přes pozemek parc. č. 529/1 mechanizačními prostředky je za současného stavu naprosto nevhodný, přičemž řešením by bylo odvodnění parcely a vybudování zpevněné komunikace v místě zamýšleného přejezdu, a proto je nutno přisvědčit názoru odvolacího soudu, že další znalecký posudek k otázce možnosti přejezdu přes předmětný pozemek byl již nadbytečný. Totéž platí pro vytýkané neprovedení ohledání na místě v souvislosti se znaleckým posudkem Ing. M., neboť ohledání provedl nejen nalézací soud, ale i tento znalec (srov. přípis stěžovatele na č. l. 226). Stejně tak námitka nevyslechnutí tohoto znalce se jeví jen jako formálně uplatněná, neboť stěžovatel neuvádí, jaké skutečnosti bylo nutné objasnit ze strany znalce, který vypracoval znalecký posudek dle stěžovatelova zadání.
Ústavní soud upozorňuje, že přezkum výkladu jednoduchého práva z hlediska ústavní konformity je značně limitován v porovnání s přezkumnou činností na poli výkladu jednoduchého práva, kterou vykonávají obecné soudy. Ústavní soud se soustředí pouze na otázku respektování ústavně zaručených práv a svobod dotčeného jedince při výkladu podaném obecnými soudy, a tudíž není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi, a to i kdyby se klonil k názoru stěžovatele, pokud řešená otázka nemá současně přesah do ústavní roviny. V projednávané věci se obecné soudy seznámily se všemi významnými okolnostmi věci a stanovisky stran včetně ochoty žalované zajistit stěžovateli přístup z jiných pozemků a pečlivě osvětlily úvahy, na kterých založily svůj závěr o absenci podmínek pro zřízení věcného břemene, přičemž poskytnuté odůvodnění je přiléhavé a nevykazuje žádné znaky porušení ústavnosti.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu