ECLI:CZ:US:2012:4.US.334.11.1
sp. zn. IV. ÚS 334/11
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 26. listopadu 2012 sp. zn. IV. ÚS 334/11 ve věci ústavní stížnosti M. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 1 Co 71/2010, kterým byl z důvodu promlčení potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na náhradu nemajetkové újmy za poškození osobnostních práv jejího zemřelého manžela.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 1 Co 71/2010 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 2. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného rozsudku vrchního soudu.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
3. Za souhlasu účastníků řízení bylo od ústního jednání upuštěno podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
II.
4. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala odškodnění za poškození osobnostních práv za svého zemřelého manžela Ing. J. V., neboť je toho názoru, že došlo k zásahu do jeho osobnostních práv, a to práva na ochranu jeho zdraví a občanské cti ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, způsobenému pětiměsíční vazbou a neúměrnou délkou trestního stíhání, kdy manžel se již výsledku trestního řízení nedožil. Neúměrně dlouhé trestní stíhání manžela stěžovatelky vedlo k tomu, že tento byl několik let v nejistotě a marném očekávání výsledku trestního stíhání. Společně s ním se v tomto stavu nacházela též jeho rodina, která tím prokazatelně trpěla.
5. Obecné soudy ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že nárok uplatněný stěžovatelkou je již promlčen. Manžel stěžovatelky se konečného rozhodnutí ve věci nedožil, neboť v červnu 2001 zemřel. Následně bylo jeho trestní stíhání vyloučeno k samostatnému projednání, přičemž usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. 48 T 10/2001 bylo ve vztahu k němu trestní stíhání zastaveno. Toto usnesení nabylo právní moci dne 17. 7. 2001 a od tohoto data začala dle obecných soudů běžet tříletá promlčecí lhůta k podání žaloby o ochranu osobnosti, která marně uplynula dne 18. 10. 2004. Žaloba v předmětné věci byla stěžovatelkou podána až dne 30. 9. 2005. S výše uvedenými závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí a odkazuje na právní názor obsažený v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 154/2007 a 30 Cdo 1542/2003, dle nichž se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích nepromlčuje. Usnesení o zastavení trestního stíhání nebylo nikdy stěžovatelce doručeno. Toto usnesení bylo zřejmě doručeno obhájci manžela stěžovatelky, i když jeho oprávnění k zastupování manžela zaniklo jeho úmrtím. O tom, že trestní stíhání dalších obviněných bylo ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2004 zproštěním obžaloby, se stěžovatelka dozvěděla až v roce 2005. Současně byla informována o tom, že trestní stíhání jejího manžela bylo vyloučeno k samostatnému projednání a bylo zastaveno.
III.
6. Vrchní soud v Praze, jakožto účastník řízení, a stejně tak Ministerstvo spravedlnosti, jakožto vedlejší účastník řízení, se k předmětné ústavní stížnosti nevyjádřily.
IV.
7. Ústavní stížnost je důvodná.
8. V předmětném případě považuje Ústavní soud za stěžejní posouzení důsledků změny dosavadní judikatury soudů na subjektivní práva stěžovatelky, která při jejich uplatňování před soudy vycházela z dřívější judikatury, podle níž se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích nepromlčuje.
9. Ústavní soud v minulosti již konstatoval, že princip předvídatelnosti práva, jakožto důležitý atribut právního státu, podstatným způsobem souvisí s principem právní jistoty a je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo. Neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Z charakteru právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Ve svých dřívějších nálezech [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107), nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473) či nález sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497)] dospěl Ústavní soud k závěru, že změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.
10. V daném případě podala stěžovatelka žalobu na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv v době (30. 9. 2005), kdy judikatura obecných soudů vycházela ze závěru o nepromlčitelnosti práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 30 Cdo 1542/2003). K judikatornímu posunu v této otázce došlo rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku promlčení podléhá; stalo se tak více jak tři roky po podání žaloby. Tím, že obecné soudy při posuzování otázky promlčení nezohlednily při aplikaci nové judikatury též dobrou víru a právní jistotu stěžovatelky, porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu jako jednoho ze základních principů právního státu. Samotná změna judikatury bez dalšího by nemohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí, nicméně v daném případě je třeba k ní přihlédnout tak, aby bylo dosaženo účelu občanského soudního řízení, při respektu k základním právům účastníků sporu, a aby řízení jako celek bylo spravedlivé.
11. Z ústavní stížností napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze se podává, že jediným důvodem pro potvrzení zamítavého rozsudku Městského soudu v Praze bylo promlčení subjektivního práva stěžovatelky. Za tohoto stavu věci však s ohledem na shora uvedené nelze dospět k jinému závěru, než že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 1 Co 71/2010 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že obdobnými případy se v minulosti již opakovaně zabýval, na svých závěrech obsažených v nálezech sp. zn. III. ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011 (N 208/63 SbNU 419), II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345) a III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581) nemá čeho měnit, a v podrobnostech na ně proto odkazuje.
13. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.