ECLI:CZ:US:2012:4.US.3678.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3678/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. Z., právně zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Českomalínská 516/27, směřující proti usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. srpna 2011, č.j. 2 T 123/2011-27, a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 20. září 2011, č.j. 6 To 446/2011-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že při jejich vydávání byla porušena práva zakotvená v čl. 1 odstavci 1, v čl. 2 odstavci 3, v čl. 4, v čl. 90 a v čl. 95 Ústavy České republiky, v čl. 4 odstavci 4, v čl. 8 odstavci 2 a v čl. 36 - 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1, v čl. 6 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 2 odstavci 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Kroměříži byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 186/2004. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, byla zamítnuta stížnost proti usnesení soudu prvého stupně.
Stěžovatel ve své rozsáhlé ústavní stížnosti především poukázal na skutečnost, že ve věci samé podal proti odsuzujícímu rozsudku ze dne 11. října 2007, č.j. 2 T 186/2004-2718, ve spojení s usneseními Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 4. března 2008 č.j. 6 To 560/2007-3052, a Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008, sp. zn. 7 Tdo 1057/2008, ústavní stížnost, která byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS 793/09. V uvedené věci došlo ke spojení s dalšími ústavními stížnostmi, které se týkaly dalších osob, odsouzených stejnými rozhodnutími obecných soudů; věc je nyní vedena pod sp. zn. III. ÚS 666/09, a doposud o ní nebylo rozhodnuto. S ohledem na to stěžovatel navrhl připojení i této ústavní stížnosti ke společnému projednání.
K napadeným rozhodnutím pak stěžovatel uvedl, že od samého počátku řízení ve věci samé popíral legalitu a pravost provedených odposlechů. Dodatečně totiž nalezl důkazy objektivně zpochybňující tvrzení soudce, který odposlechy povolil, že neměl k věci žádný vztah. Tyto důkazy stěžovatel předložil v návrhu na obnovu řízení, soud však navržené důkazy neprovedl a návrh zamítl. Další skutečnosti se následně podařilo zajistit a prokázat i po vydání usnesení okresního soudu. K těmto důkazům se stížnostní soud vyjádřil, aniž by je provedl. Takový postup považuje stěžovatel za porušení spravedlivého procesu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisů Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 2 T 123/2011, a sp. zn. 2 T 186/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, ani se nezabývá eventuálním porušením běžných práv, pokud toto porušení neznamená rovněž porušení základního práva či svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Ze spisu nalézacího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl výše citovaným rozsudkem, shledán vinným ze spáchání trestného činu přijímání úplatku podle §160 odstavce 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání desíti měsíců podmíněně odloženém na zkušební dobu dvou a půl let, za současného zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dnů 27 a 28. listopadu 2006, č.j. 15 T 66/2005-749, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2007, č.j. 3 To 243/2007-897. Současně byl stěžovateli udělen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč.
V rámci návrhu na obnovu řízení stěžovatel předložil soudu dvě písemnosti, z nichž vyplynulo, že ve věci samé měl soudce Městského soudu v Brně, JUDr. D,., nařídit 9 odposlechů; informace zaslaná Okresnímu soudu v Kroměříži ke sp. zn. 2 T 186/2004 (č.l. 8 - 11), a 11 odposlechů; informace zaslaná Obvodnímu soudu pro Prahu 3 ke sp. zn. 2 T 111/2005 (č.l. 4 - 7). Na základě tohoto rozporu měl soud v rámci obnovy řízení prověřit věrohodnost soudce JUDr. D., jakož i oprávněnost nařízených odposlechů. V doplnění pak stěžovatel poukázal na novinový článek, podle kterého měl soudce JUDr. D. podnikat v hazardu a přijmout úplatek.
Z procesních předpisů jednoznačně vyplývá, že užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků. Řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení. Teprve v něm se soud zabývá hodnocením důkazů, resp. přehodnocením původních závěrů ve světle novot.
V řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy se okresní soud seznámil se stěžovatelem tvrzenými okolnostmi - důvody pro nařízení obnovy řízení, a vzal v úvahu i státním zástupcem předložený výčet všech 12 ve věci samé prováděných odposlechů. Soud prvého stupně neposoudil stěžovatelem předložené informace za nové či způsobilé zpochybnit závěr o zákonnosti provedených odposlechů, tedy okolnosti podstatné k nařízení obnovy řízení ve věci samé. V usnesení o stížnosti krajský soud konstatoval, že stížnost, stejně jako sám návrh i obhajoba stěžovatele v řízení ve věci samé, se zabývá věrohodností soudce JUDr. D. Informace kolik odposlechů nařídil tento soudce, však neodůvodňuje návrh stěžovatele, neboť v řízení samém se soudy všech stupňů zabývaly zákonností provedených odposlechů, přičemž stěžovatel a další osoby byli odsouzeni na základě podkladů a důkazů shromážděných ve spisu a nikoliv těch, které ve spisu nebyly. Pokud tedy ve dvou případech soudce JUDr. D. uvedl jiný počet odposlechů, nejednalo se o informaci, kterou by nebylo možno objektivně posoudit seznámením se s obsahem spisu.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se s přesvědčením stěžovatele o novosti a významu předložených důkazů, na nichž návrh na povolení obnovy řízení založil, neztotožnily. Ústavní soud neshledal v jejich postupu ani nic dalšího, co by bylo způsobilé stěžovatele zkrátit v jeho právech. Soudy v rámci své zákonem stanovené pravomoci věc posoudily, a pokud dospěly k závěru, který řádně a úplně odůvodnily, nepovažuje Ústavní soud taková rozhodnutí za vadná.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu