ECLI:CZ:US:2012:4.US.3790.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3790/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti RANGETANA s. r. o., IČ: 27202810, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 325/140, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2011 sp. zn. 19 Co 394/2011 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. července 2011 sp. zn. 6 C 150/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. prosince 2011, napadá stěžovatelka obě v záhlaví označená rozhodnutí pro údajné porušení práva na soudní ochranu a rovné zacházení zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadenými usneseními byla zamítnuta žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků v řízení o zaplacení 90 000 000,- Kč s přísl. Obecným soudům vytýká jejich údajnou "závadnost" a "nepřezkoumatelnost", stejně jako neúplnost jejich odůvodnění. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala se závěry obecných soudů a zdůraznila, že považuje za krajně nespravedlivé, aby řádnému projednání její věci před soudy bránilo přičítání nemajetnosti stěžovatelky, jež byla zapříčiněna protiprávním jednáním Pozemkového fondu České republiky (dále jen "PF ČR").
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že v soudním řízení se po žalovaném domáhala náhrady škody 90 000 000,- Kč s přísl., která ji byla způsobena PF ČR v žalobě specifikovaným protiprávním jednáním. Žaloba stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. ledna 2011 (6 C 150/2009-86). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání a společně s odvoláním požádala stěžovatelka o osvobození od soudních poplatků. Žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 29. července 2011 (6 C 150/2009-134) zamítl. Odvolací soud Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. listopadu 2011 (19 Co 394/2011-146) potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Stěžovatelka považuje postup obecných soudů za nespravedlivý, když soudy nevzaly v úvahu, že nedostatek finančních prostředků stěžovatelky byl zapříčiněn neplněním zákonných povinností PF ČR. Stěžovatelka musela vynakládat značné finanční prostředky na uplatnění svých legitimních práv a na druhé straně jí bylo protiprávně odepřeno plnění, které by nemajetnosti stěžovatelky předešlo.
Stěžovatelka nesouhlasila se závěry obecných soudů, které uvedly jako stěžejní důvod pro zamítnutí její žádosti skutečnost, že nedostatek finančních prostředků na úhradu soudního poplatku je v případě podnikatele jeho podnikatelským rizikem, které nelze přenášet na stát formou úlev poplatkové povinnosti.
II.
Z připojených listin vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 29. července 2011 č. j. 6 C 150/2009-134 zamítl žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení ve věci řízení o náhradu škody o zaplacení částky 90,000.000,- Kč s příslušenstvím.
Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 14. listopadu 2011 č. j. 19 Co 394/2011-146 potvrdil usnesení soudu I. stupně k odvolání stěžovatelky.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahy napadených usnesení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka v části ústavní stížnosti (obsahově) směřující proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení se dovolává (v podstatě výlučně) porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo jí v řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a nikterak se nenaznačuje, že by její procesní práva zde mohla být dotčena.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud obecně přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku apod. Je třeba zkoumat kumulativní splnění tří podmínek, a to, že žalobce o osvobození od soudních poplatků požádá, nedostatek prostředků doloží a návrh na zahájení řízení není zjevně bezúspěšný.
Stěžovatelka je právnickou osobou a pro posouzení jejích majetkových poměrů ve smyslu §138 o. s. ř. je podstatné, jaký je stav a struktura jejího majetku, platební schopnost, jakož i schopnost si majetek opatřit za účelem vyvíjení podnikatelské činnosti. U všech podnikatelských subjektů je nutno, pokud jde o posuzování předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, rozlišovat, zda nepříznivá situace podnikatele vychází z jeho podnikatelské činnosti a není zde důležité, zda postupoval při této činnosti řádně a dostal se do nepříznivé situace vlivem shody okolností, nebo postupoval neoprávněně a sám si svou situaci zavinil, neboť vše je nutno pojmout do pojmu podnikatelského rizika. V této souvislosti je třeba konstatovat, že nelze důsledky tohoto rizika přenášet formou úlev z poplatkové povinnosti na stát, neboť tímto postupem by neúspěšní podnikatelé byli zvýhodněni vůči podnikatelům úspěšným. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, když se řídil těmito hledisky a vycházel z dokladů, které měl k dispozici. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí soudu I. stupně.
Odvolací soud konstatoval, že dle předložených dokladů stěžovatelka zakoupila restituční nároky před rokem 2005 za 4 105 280,- Kč. V roce 2005 prodala nároky v nominální hodnotě 1 124 320,- Kč za 13 000 000,- Kč. Za blíže nespecifikované právní služby zaplatila v roce 2008 1 247 903,48 Kč, v roce 2009 zaplatila 569 170,- Kč a na soudních poplatcích 1 000 000,- Kč a v roce 2010 zaplatila 503 705,06 Kč. Z uvedených údajů je zřejmé, že nákupem restitučních nároků stěžovatelka vstoupila do značného podnikatelského rizika, a to na úkor svých dalších podnikatelských aktivit. Sama skutečnost, že si vzala na nákup úvěry, které musí splácet, a skutečnost, že musí platit právní služby, ji nezbavuje povinnosti zaplatit soudní poplatek v odvolacím řízení, byť je vysoký. Není důvodu, aby byl přenesen na stát.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se věcí stěžovatelky řádně zabývaly a do práva na spravedlivý proces nebylo zasaženo. Stěžovatelce se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí. S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu se zákonem, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a řádně a ústavně konformním způsobem své rozhodnutí odůvodnil (§157, §169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze napadenému usnesení odvolacího soudu nic vytknout. Právo na spravedlivý proces je v zásadě garance spravedlivého soudního řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.
Jinak by tomu mohlo být až v situaci, kdy by interpretace podústavního práva, již obecný soud zvolil (a tomu korespondující procesní postup), byla výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, nebo je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatelky však Ústavní soud nepovažuje za protiústavní právní závěr odvolacího soudu, že stěžejní důvod pro zamítnutí její žádosti je skutečnost, že nedostatek finančních prostředků na úhradu soudního poplatku je v případě podnikatele jeho podnikatelským rizikem, které nelze přenášet na stát formou úlev poplatkové povinnosti. Prokázání důvodnosti osvobození od soudních poplatků je plně na tom účastníkovi řízení (§120 odst. 1 o. s. ř.), který takového dobrodiní zákona hodlá využít. Jestliže stěžovatelka důkazní břemeno v této záležitosti neunesla, bylo zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků zákonným a logickým vyústěním soudního řízení.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu