ECLI:CZ:US:2013:1.US.1142.13.1
sp. zn. I. ÚS 1142/13
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 30. května 2013 sp. zn. I. ÚS 1142/13 ve věci ústavní stížnosti T. P., zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem Dlouhá 705/16, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013 sp. zn. 14 To 8/2013, kterým bylo rozhodnuto, že vydání stěžovatelky k trestnímu stíhání na Ukrajinu je přípustné, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 4. 2013, stěžovatelka napadla usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 2. 2013 sp. zn. 14 To 8/2013 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo podle §397 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto, že její vydání na Ukrajinu, při současném přijetí záruk Generální prokuratury Ukrajiny, je přípustné.
Mimořádně rozsáhlou a opakovaně doplňovanou ústavní stížnost lze shrnout následujícím způsobem: Stěžovatelka má především za to, že ve věci měl být aplikován §393 písm. k) trestního řádu, dle kterého je vydání osoby do cizího státu nepřípustné, jestliže "je důvodná obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám článků 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, anebo trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě by nebyl vykonán v souladu s požadavky článku 3 této Úmluvy." V tomto směru obsáhle odkazuje na nejrůznější zdroje (Amnesty International, Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky apod.) uvádějící, že na Ukrajině v posledních letech obecně dochází k porušování lidských práv. Stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila i filmový materiál, který má zobrazovat špatné podmínky ve věznicích na Ukrajině (přeplněnost cel, nekvalitní stravu, nedostatečnost lékařské péče atd.). Usnesení vrchního soudu dle stěžovatelky porušuje princip, že v případě kolize závazků z mezinárodních smluv mají přednost závazky ze smluv o ochraně lidských práv. Pokud jde o záruky poskytnuté Generální prokuraturou Ukrajiny, tento institut je ze své podstaty neúčinný a nelze na něj spoléhat.
Stěžovatelka připouští, že podstatné jsou především konkrétní okolnosti jejího případu, avšak je přesvědčena, že trestní stíhání vedené proti ní a dalším osobám na Ukrajině patří k tzv. zájmovým případům tak, jak má na mysli Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II ÚS 670/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 150/66 SbNU 269; bod 34), ve kterém uvedl, že "Nejde totiž o zjištění, zda se stěžovatel vytýkaného jednání skutečně dopustil či nikoliv, či zda masově či výjimečně dochází na poli základních práv a svobod v Gruzii k excesům a zda a jak jsou následně řešitelné, ale zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení, anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít."
Stěžovatelka namítá, že vrchní soud se nevypořádal s jejími námitkami týkajícími se politické motivace jejího trestního stíhání, která je ve věci dána. Poukazuje na to, že není státní příslušnicí Ukrajiny ani nedošlo k poškození žádných hospodářských zájmů Ukrajiny, tedy není vůbec dána trestní jurisdikce Ukrajiny k jejímu stíhání; stěžovatelka se proto domnívá, že Ukrajina jedná toliko na popud Republiky Kazachstán. Uvádí, že je vyšetřována v souvislosti s údajnou majetkovou trestnou činností týkající se akciové společnosti "BTA BANK Kazachstán" (dále jen "Banka") spolu s dalšími osobami, kdy vyzdvihnout je třeba zejména osobu jménem M. K. A. Tento byl vlastníkem Banky v době před jejím protiprávním znárodněním ze strany Republiky Kazachstán a působil a dosud působí jako vlivný oponent současného kazašského prezidenta Nursultana Nazarbajeva; dokonce je označován jako jeho nepřítel č. 1. V důsledku sporů s prezidentem Nazarbajevem byl A. nucen opustit území Republiky Kazachstán a v současné době je jeho pobyt z bezpečnostních důvodů neznámý; nicméně ve Velké Británii mu byl v červenci roku 2011 udělen azyl. Tvrzení vrchního soudu, že A. je ve Velké Británii vyšetřován v souvislosti s údajnou majetkovou trestnou činností týkající se Banky, se nezakládá na pravdě, neboť ve věci je ve Velké Británii od roku 2009 veden ryze obchodněprávní spor. Dle stěžovatelky je jedinou pohnutkou pro žádost o její vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu skutečnost, že je osobou důvěrně blízkou panu A. Má za to, že jakmile by se dostala do sféry vlivu ukrajinských orgánů činných v trestním řízení, byl by na ni z jejich strany prostřednictvím jejího stíhání vytvořen nátlak k získání svědectví proti panu A. a jeho spolupracovníkům, které by mohla Banka, respektive Republika Kazachstán, využít jak ve výše uvedeném či jiném obchodněprávním sporu, tak i přímo, k diskreditaci A. jako politického oponenta. Stěžovatelka uvádí, že měla skutečně důvěrné vztahy s panem A., neboť byla osobou zabývající se finančními záležitostmi, a to jak v obchodních vztazích, tak i ve vztazích směrem k financování opozice. Z tohoto pohledu lze skutečně předpokládat, že může disponovat takovými informacemi, které jsou pro kazašskou stranu velmi významné, především těmi, které se týkají financování politické opozice. Lze též předpokládat, že dalším cílem může být obvinit a odsoudit kteréhokoliv spolupracovníka A. jako podvodníka, což umožní jeho diskreditaci jako politického oponenta před kazašskou veřejností.
K uvedeným tvrzením stěžovatelka přikládá jí vyžádaný "právní posudek" ukrajinského advokáta Evgena Kosťantinoviče Pugačova, ve kterém tento advokát vyjadřuje své přesvědčení, že předmětné trestní řízení vedené na Ukrajině je pochybné a je součástí politické kampaně na pronásledování příslušníka opozice A.
Stěžovatelka také tvrdí, že nebyla splněna podmínka oboustranné trestnosti ve smyslu §392 trestního řádu. To proto, že skutek, za který je na Ukrajině trestně stíhána, není v usnesení vrchního osudu ani v žádosti o její vydání popsán dostatečně precizně tak, aby z něj bylo jasné, v čem konkrétně má spočívat její podvodné jednání, v čem má spočívat její obohacení či obohacení jiné osoby, jakým výpočtem byla stanovena výše škody a v čem je spatřována příčinná souvislost meze údajným podvodným jednáním a vznikem škody. Stěžovatelka upozorňuje, že nejasnost popisu skutku v extradičních materiálech je i v rozporu s §391 odst. 2 písm. b) trestního řádu, dle kterého k žádosti cizího státu o vydání musí být připojen "popis skutku, pro který se vydání žádá, včetně uvedení doby a místa jeho spáchání a jeho právní kvalifikace", a obdobně znějícím čl. 12 odst. 2 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání.
Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod garantovaných v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby ústavní stížnost projednal přednostně.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem považuje za potřebné zdůraznit, že v žádném případě nebagatelizuje v minulosti prokázané konkrétní deficity v justičním systému a v oblasti vězeňství, jaké bezpochyby existují na Ukrajině, v Ruské federaci a některých dalších zemích bývalého Svazu sovětských socialistických republik. Ústavní soud se nicméně otázkou vydávání osob do těchto zemí již ve své rozhodovací praxi mnohokrát zabýval, přičemž z dosavadní jeho judikatury, a to i té nejaktuálnější (srovnej např. usnesení ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 48/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz), je zřejmé, že nezastává názor, že by vydání do těchto zemí nebylo obecně, automaticky přípustné. I z nálezů, kterými Ústavní soud ústavním stížnostem takovéhoto druhu vyhověl, naopak vyplývá, že k tomuto vydání dojít může, ovšem po řádném individuálním posouzení příslušných otázek [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 353/12 (N 171/67 SbNU 97)].
Ústavnímu soudu je známo, že v poslední době na Ukrajině došlo ke zneužití institutu trestního řízení k boji proti politickým oponentům, jak bylo potvrzeno rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 4. 2013 ve věci Julije Volodymyrivny Tymošenkové (Tymoshenko v. Ukraine - Application no. 49872/11). Ani z této nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva však nijak nevyplývá, že by byl ve vztahu k Ukrajině nadále namístě snad nějaký paušální přístup namísto individuálního posouzení každého případu. Je nutno si naopak povšimnout, že i v uvedeném rozsudku Evropský soud pro lidská práva přisvědčil tvrzením paní Tymošenkové (a to jen jejich části) až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Přitom zároveň zdůraznil, že celá struktura Úmluvy spočívá na obecném předpokladu, že orgány veřejné moci v členských státech jednají v dobré víře. Tento předpoklad dobré víry je vyvratitelný, avšak je na stěžovateli, aby přesvědčivě prokázal, že skutečný cíl jednání daných orgánů byl odlišný; pouhé podezření nestačí ("... the whole structure of the Convention rests on the general assumption that public authorities in the member States act in good faith. Indeed, any public policy or individual measure may have a ,hidden agenda', and the presumption of good faith is rebuttable. However, an applicant alleging that his rights and freedoms were limited for an improper reason must convincingly show that the real aim of the authorities was not the same as that proclaimed or which could be reasonably inferred from the context. A mere suspicion that the authorities used their powers for some other purpose than those defined in the Convention is not sufficient ...").
Vycházeje z těchto principů, Ústavní soud nepovažuje stěžovatelčiny rozsáhlé, avšak svým charakterem obecné poukazy na existenci různých problémů ukrajinské justice a vězeňství a na pochybnosti o nestranném jednání jejích orgánů v některých případech, s případem stěžovatelky nijak nesouvisejících, za samy o sobě rozhodující.
Jak připouští i stěžovatelka, Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že podstatné není ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné. Podstatné je (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 670/12), zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení, anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci. Citovanými okolnostmi je přitom nutno rozumět zejména takové, které by svědčily o tom, že na případu mají zájem osoby, které disponují neformálním vlivem na výkon všech složek státní moci.
Pokud jde o zhodnocení takovýchto okolností, je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 a 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stejně jako v případě jiných trestněprávních institutů je i v případě institutu vydání do ciziny úlohou obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány nezbytné podmínky a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud naopak z ústavní stížností napadeného rozhodnutí zjistil, že vrchní soud se věcí v nezbytném rozsahu zabýval a jeho závěry jsou řádně odůvodněny. Pochybení Ústavní soud neshledává ani v tom, že vrchní soud přiznal relevanci zárukám poskytnutým Generální prokuraturou Ukrajiny. Možnost k takovýmto zárukám při rozhodování o vydání osoby na Ukrajinu přihlédnout Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti akceptuje (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 218/13; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud přitom považuje za zcela logickou i úvahu vrchního soudu, že je sice samozřejmě pravda, jak namítala obhajoba, že po vydání vyžadované osoby není realizace nabídky záruky právně vynutitelná (to konečně platí o jakémkoliv závazku spolupráce mezi suverénními státy), ale pokud by nabízené možnosti kontroly zacházení s vyžádanou osobou dožadující stát mařil nebo ztěžoval, vystavil by se tak negativnímu ohlasu nejen na nabídky záruk v jiných věcech, ale s odkazem na jeho chování a neochotu plnit smluvní závazky v oblasti extradice by nutně musel očekávat změnu přístupu k extradičním žádostem ze strany řady dalších států.
Vzhledem k závažnosti stěžovatelčiných tvrzení, pokud by se jednalo o tvrzení pravdivá, že předmětné trestní stíhání vedené proti ní na Ukrajině má politické pozadí, Ústavní soud nicméně považoval za vhodné si ve věci obstarat další informace, kdy zejména tak učinil ve vztahu k probíhajícímu řízení ve Velké Británii, na které vrchní soud ve svém usnesení odkazuje, avšak rozebírá jej jen velmi stručně. Ústavní soud se za tímto účelem blíže seznámil s judikaturou soudů Jejího Veličenstva, konkrétněji Her Majesty's High Court of Justice in England, Queen's Bench Division, Commercial Court (dále jen "Vrchní soud v Anglii") a Her Majesty's Court of Appeal in England, Civil Division (dále jen "Odvolací soud v Anglii"), týkající se řízení vedených v Anglii Bankou.
Jak Ústavní soud zjistil, nejenže určité řízení, respektive několik řízení souvisejících, v Anglii probíhá, ale přinejmenším o třech z jedenácti podaných žalob, vybraných jako pilotní, již bylo rozhodnuto (viz rozsudek Vrchního soudu v Anglii č. [2013] EWHC 510), a to ve všech případech v neprospěch Bankou žalovaných subjektů, mezi nimiž je i právě M. K. A., osoba figurující jako hlavní obviněný v předmětném trestním řízení týkajícím se stěžovatelky, vedeném na Ukrajině. Ačkoliv stěžovatelka se v ústavní stížnosti snaží řízení vedená v Anglii bagatelizovat jako "ryze obchodněprávní", není jistě bez relevance, že byť se vskutku jedná o řízení před civilními soudy, jejich předmětem je náhrada škody způsobená právě tím, čeho se má týkat nynější ukrajinské trestní řízení, totiž defraudací Banky ve výši cca 6 miliard amerických dolarů ze strany pana A. a s ním spojených osob. Jak výslovně uvádí Vrchní soud v Anglii, otázka, zda pan A. spáchal defraudaci banky ("Did Mr. A. commit a fraud on the Bank?"), byla podstatou celého sporu. Na tuto otázku si Vrchní soud v Anglii, po rozsáhlém dokazování, odpověděl kladně. Přitom se zabýval i před ním uplatňovanou argumentací pana A. a dalších žalovaných, kterou uplatňuje obdobně nyní i stěžovatelka, že věc má politické pozadí a je vykonstruována politickými oponenty pana A., který je prý vedoucím představitelem kazašské demokratické opozice. Tuto obranu Vrchní soud v Anglii, na základě provedených důkazů, zcela jednoznačně odmítl jako naprosto fiktivní. Vrchní soud v Anglii přitom ve svém rozsudku konkrétně popsal jednotlivá jednání pana A., u kterých dospěl k závěru, že se v řízení prokázala. Podstata těchto jednání spočívala zejména v tom, že Banka pod vedením pana A. poskytovala úvěry v obrovských objemech pochybným subjektům, které nikdy neměly být splaceny, kdy pomocí řetězce společností, kterými peníze z těchto úvěrů protékaly a které byly skrytě ovládány panem A., si tyto peníze pan A. přivlastnil. V citovaném rozsudku Vrchního soudu v Anglii jsou mimochodem zmiňovány i (dle stěžovatelky neexistující) vazby některých těchto jednání na Ukrajinu.
Hodny pozornosti jsou i některé skutečnosti týkající se jednání pana A. během těchto v Anglii Bankou vedených řízení. Jak konstatují anglické soudy, pan A. nerespektoval jejich příkazy, porušil jimi vydaná předběžná opatření, lhal před nimi při křížovém výslechu a neváhal v soudním procesu užívat ani takových nástrojů, jako je navádění osob ke křivým svědectvím a padělání dokumentů. Pan A. se takto během předmětných řízení v Anglii opakovaně, vytrvale a dlouhodobě dopouštěl pohrdání soudem, za což byl pravomocně odsouzen na 22 měsíců odnětí svobody. Odvolací soud v Anglii ve svém rozsudku ([2012] EWCA Civ 1411) hodnotí jednání pana A. mimo jiné slovy, že stěží si lze představit stranu obchodního sporu, která by k příkazům soudu přistupovala s větší mírou cynismu, oportunismu a vychytralosti ("It is difficult to imagine a party to commercial litigation who has acted with more cynicism, opportunism and deviousness towards court orders than Mr. A."), a dospívá k závěru, že je namístě na pana A. v rámci pravomocí soudů vyvinout maximální tlak, aby soudním příkazům vyhověl a nepodařilo se mu vedené řízení zmařit ("... the court's powers should be deployed so as to put the maximum pressure on Mr. A. to comply with its orders so as to endeavour to prevent its fair procedures from being subverted.").
Z anglických rozsudků vyplývají zajímavé skutečnosti, i pokud jde o stěžovatelčinu poznámku, že v současné době je pobyt pana A. "z bezpečnostních důvodů neznámý". O tom před čím či před kým se má pan A. v současnosti potřebu ukrývat, stěžovatelka mlčí. Rozsudky anglických soudů ovšem na tuto otázku odpovídají a výslovně konstatují, že tím, před kým je A. na útěku, je justice Jejího Veličenstva, totiž že pan A. se stal uprchlíkem před spravedlností ("has become a fugitive from justice" - [2012] EWCA Civ 1411), aby unikl výkonu výše uvedeného trestu za pohrdání soudem. Pan A., jak uvádí Vrchní soud v Anglii ([2012] EWHC 1252), je pohrdač, který se počal schovávat, aby zmařil příkazy soudu ("... is a contemnor who has gone into hiding in order to frustrate the court's orders.").
Je zřejmé, že stěžovatelčino tvrzení, že trestní řízení vedené na Ukrajině je vykonstruované z politických důvodů ve snaze očernit pana A. jako podporovatele demokratické opozice, se s ohledem na tyto z rozsudků soudů Jejího Veličenstva vyplývající fakta jeví v poněkud jiném světle. V návaznosti na to se pak jeví v jiném světle i skutečnost, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává svého spojení s touto osobou. Ústavní soud má za to, že její spřízněnost s M. K. A., kterou sama v ústavní stížnosti přiznává, ba zdůrazňuje, nesvědčí nijak v její prospěch, nýbrž právě naopak.
Rovněž další námitky stěžovatelky Ústavní soud neshledal důvodnými, kdy pokud jde o dostatečnost vymezení stíhaného skutku, již se k ní vyjádřil i v dřívější ústavní stížnosti stěžovatelky směřující proti rozhodnutí o vazbě sp. zn. I. ÚS 3733/12, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (usnesení sp. zn. I. ÚS 3733/12 ze dne 13. 12. 2012; dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Závěrem Ústavní soud považuje za vhodné právní zástupkyni stěžovatelky upozornit, že ke kultivovanému písemnému projevu, který se od advokáta očekává, patří i schopnost vyjadřovat se stručně a jasně. Při formulaci ústavní stížnosti je namístě se zaměřit na ty námitky, které navrhovatel považuje za nejzávažnější, a to na jejich podstatu. Snaha uplatnit co největší množství námitek i zcela okrajových, uvést co nejšířeji všemožné podrobnosti či provádět rozsáhlé vysoce obecné rozbory všelikých trestněprávních ustanovení vede k prodloužení délky řízení a k řešení ve věci podstatných otázek nepřispívá, nýbrž je spíše zamlžuje.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatelka požádala, aby byla projednána přednostně ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatelky byla projednána co nejrychleji.