ECLI:CZ:US:2013:1.US.1593.13.1
sp. zn. I. ÚS 1593/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou a.s., se sídlem Jiráskova 506, 516 23 Rychnov nad Kněžnou, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Barcalova 2, 562 01 Ústí nad Orlicí, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2012, č.j. 39 Cm 205/2011-49, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2012, č.j. 39 Cm 205/2011-56 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, č.j. 12 Cmo 42/2013-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejího práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatelka všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpala. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatelka totiž nebyla povinna vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy jen na jejím uvážení, zda takový prostředek využije či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovatelce zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. S ohledem na výše uvedené je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve spojení s ustanovením §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") posledním procesním prostředkem, který stěžovatelce zákon k ochraně jejího soukromého práva poskytuje, v posuzované věci dovolání. Podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ústavní soud má za to, že v případě napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, č.j. 12 Cmo 42/2013-67, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2012, č.j. 39 Cm 205/2011-56, jímž soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelky na vydání doplňujícího rozsudku ve smyslu §166 odst. 1 občanského soudního řádu, se neuplatní žádná z výjimek podle §238 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu. Z těchto důvodů tak jeho přípustnost závisela právě a jen na tom, zda byly splněny podmínky vymezené ustanovením §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., o čemž byla stěžovatelka v usnesení odvolacího soudu náležitým způsobem poučena.
8. Vzhledem k výše uvedenému a dále ke skutečnosti, že dovolání směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, č.j. 12 Cmo 42/2013-67, nebylo stěžovatelkou podáno, nevyčerpala stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a její ústavní stížnost je tak v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, č.j. 12 Cmo 42/2013-67, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2012, č.j. 39 Cm 205/2011-56, dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
9. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne též tehdy, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
10. Ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2012, č.j. 39 Cm 205/2011-49, byl stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, doručen dne 10. 10. 2012. Od tohoto data počala stěžovatelce běžet lhůta k podání ústavní stížnosti, která marně uplynula dnem 10. 12. 2012. Ústavní stížnost proti rozsudku soudu prvního stupně však byla stěžovatelkou předána k poštovní přepravě až dne 16. 5. 2013, tj. po lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť návrh na doplnění rozsudku podle §166 odst. 1 občanského soudního řádu ani rozhodnutí o něm nemělo na běh lhůty pro podání ústavní stížnosti žádný vliv.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu