ECLI:CZ:US:2013:1.US.1646.13.1
sp. zn. I. ÚS 1646/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Radky Purmové, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou, AK se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 78/2012 - 31 ze dne 18. 3. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jelikož se domnívá, že jím bylo porušeno její právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V důsledku toho měla vůči stěžovatelce být uplatněna státní moc mimo meze stanovené zákonem a způsobem, který zákon nestanoví, čímž mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, stěžovatelka uzavřela se společností STARDUST GAMES, s. r. o., dvě smlouvy. První (chronologicky druhá) je smlouva o nájmu nebytových prostor, podle které stěžovatelka pronajala společnosti STARDUST GAMES, s. r. o., část prostor v obci Č., přičemž nájemné bylo stanoveno jako 50% z hrubé měsíční tržby "výherních" hracích přístrojů, umístěných v pronajatých prostorách, po odečtení poloviny nákladů na správní a místní poplatky a nákladů na jejich obsluhu. Druhou smlouvou je dohoda o pracovní činnosti, v níž stěžovatelka vystupuje jako zaměstnankyně a práce je vymezena jako výpomoc při obsluze "výherních" hracích přístrojů v rozsahu čtyři hodiny denně od pondělí do pátku, a to za mzdu 1 000 Kč měsíčně.
Finanční úřad v Hradci Králové následně ve dvou rozhodnutích došel k závěru, že stěžovatelkou deklarovaná uskutečněná plnění dle smlouvy o nájmu nebytových prostor nesplňují podmínky pro stěžovatelkou uplatněné osvobození od daně dle §56 zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, přičemž tato plnění překvalifikoval na zdanitelná plnění podléhající zdanění základní sazbou daně podle §14 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Podle názoru správce daně se totiž nejednalo o skutečný nájem, nýbrž o poskytnutí práva umístit technické zařízení v dohodnutém prostoru za účelem provozování "výherních" hracích přístrojů.
Proti rozhodnutím správce daně podala stěžovatelka odvolání, které bylo zamítnuto Finančním ředitelstvím v Hradci Králové. Toto rozhodnutí bylo následně napadeno žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, jež byla taktéž zamítnuta. Stěžovatelka následně podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem, jejž stěžovatelka napadá ústavní stížností.
Pochybení Nejvyššího správního soudu má podle stěžovatelky spočívat v tom, že o věci rozhodl, aniž by předtím položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále také "Soudní dvůr").
Stěžovatelka spatřuje zásadní spor v otázce, které ze dvou v daném případě poskytovaných plnění je hlavní a které vedlejší. Nejvyšší správní soud údajně rozhodl tak, že obsluha "výherních" hracích přístrojů je hlavním plněním a pronájem nebytového prostoru je plněním vedlejším. Následně měl uzavřít, že z hlediska daně z přidané hodnoty sleduje vedlejší plnění osud hlavního plnění a jelikož obsluha "výherních" hracích přístrojů podléhá sazbě daně z přidané hodnoty ve výši základní sazby, podléhá této sazbě také pronájem nebytových prostor.
Oblast daně z přidané hodnoty je podle stěžovatelky v Evropské unii (dále také "EU") plně harmonizována, a měla by proto být zcela ovládána judikaturou Soudního dvora. K posouzení, které plnění je hlavní a které vedlejší, však podle stěžovatelky judikatura Soudního dvora neexistuje, a Nejvyšší správní soud tak byl povinen položit předběžnou otázku. Pokud by jednotlivé vnitrostátní soudy prováděly v této oblasti vlastní výklad, hrozilo by, že v rámci různých států EU budou daňové subjekty podrobeny různému daňovému zacházení. Závěr, které z daných plnění je hlavním a které vedlejším, nemohl tedy podle stěžovatelky učinit Nejvyšší správní soud sám, jelikož výklad musí být jednotný ve všech státech EU.
Stěžovatelka tak odkazuje na čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, který Nejvyššímu správnímu soudu za daných okolností ukládá povinnost předběžnou otázku položit. Jelikož tak neudělal, porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce a v konečném důsledku jednal i v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud prvně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, zatímco položení předběžné otázky spadá pod právo Evropské unie. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně uvedl, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie zapříčinit i porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce; i v takovém případě však referenčním kritériem zůstává ústavní pořádek České republiky (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2553/07 ze dne 15. 2. 2010). Porušením práva na zákonného soudce tedy není každé porušení povinnosti položit předběžnou otázku, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování nesoucí znaky svévole (k podrobnějšímu vymezení těchto pochybení viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011). V projednávané věci takové pochybení shledáno nebylo.
Podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie, jestliže během řízení vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty EU. Podle judikatury Soudního dvora (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října. 1982 ve věci C-283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita) soudy členských států tuto povinnost nemají, pokud 1/ otázka komunitárního (dnes unijního) práva není významná pro řešení daného případu, 2/ existuje ustálená judikatura Evropského soudního dvora (dnes Soudního dvora EU) k dané otázce nebo rozsudek Evropského soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), 3/ výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair).
Ústavní soud, dříve než se bude zabývat povinností položit v daném případě předběžnou otázku, považuje za důležité objasnit, čím se v dané věci Nejvyšší správní soud zabýval a na základě jakých argumentů došel ke svému rozhodnutí. Ústavní soud se totiž neztotožňuje s výkladem rozsudku Nejvyššího správního soudu tak, jak jej učinila stěžovatelka.
Podle §56 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty je od daně osvobozen nájem pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor. Toto ustanovení je odrazem čl. 13 části B písm. b) šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu (dále jen "Směrnice"). Jak uvádí Nejvyšší správní soud, tato úprava byla následně přenesena do nyní účinné úpravy obsažené v čl. 135 odst. 1 písm. l) směrnice 2006/112/ES.
Jelikož pojmy obsažené v čl. 13 Směrnice jsou pojmy autonomními, musí být definovány na úrovni Evropské unie. Nejvyšší správní soud se proto uchýlil k analýze bohaté judikatury Soudního dvora za účelem zjištění definice nájmu nemovitého prostoru. Z té následně vyplynulo, že nájem je činnost relativně pasivní. Komplexní služba zahrnující i složky předpokládající aktivní činnost proto podle Nejvyššího správního soudu nemůže být ve světle judikatury Soudního dvora považována za nájem.
Nejvyšší správní soud poté zjišťoval, zda plnění dle smluv uzavřených stěžovatelkou lze podřadit pod nájem ve smyslu judikatury Soudního dvora. V posuzovaném případě uzavřela stěžovatelka kromě smlouvy o nájmu také dohodu o pracovní činnosti. Nejvyšší správní soud proto analyzoval, zda se jedná o samostatná plnění, které je nutno posuzovat odděleně, nebo se jedná o plnění jediné. Tuto analýzu opět provedl pomocí judikatury Soudního dvora. S odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 11. června 2009 ve věci C-572/07 RLRE Tellmer Property, s. r. o, proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem uvedl, že za určitých okolností musí být i formálně rozlišená plnění posuzována jako plnění jediné, pokud tato plnění nejsou samostatná. O jediné plnění se podle Soudního dvora jedná např. tehdy, pokud dvě nebo více dílčích plnění nebo úkonů poskytnutých osobou povinnou k dani je tak těsně spojeno, že objektivně tvoří jediné nerozdělitelné hospodářské plnění, jehož rozdělení by bylo umělé. Nejvyšší správní soud poté důslednou argumentací došel k závěru, že rozdělení plnění poskytovaných stěžovatelkou by bylo umělé, a proto je nutné je považovat za plnění jediné.
Na základě těchto zjištění Nejvyšší správní soud konstatoval, že vztah mezi stěžovatelkou a STARDUST GAMES, s. r. o., nesplňuje požadavky na nájemní smlouvy ve smyslu judikatury Soudního dvora (např. ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 12. června 2003 ve věci C-275/01 Sinclair Collis Ltd proti Commissioners of Customs & Excise). Ačkoli byly některé složky plnění uměle vyděleny do jiné smlouvy mezi týmiž stranami, faktický přínos pro STARDUST GAMES, s. r. o., spočíval v umístění a péči o "výherní" hrací přístroje v nemovitosti poskytnuté stěžovatelkou. Šlo tedy ve svém celku o službu, nikoli o nájem.
Z výše uvedeného vyplývá, že před Nejvyšším správním soudem ve skutečnosti vůbec nevyvstala otázka, které ze dvou plnění je plněním hlavním a které plněním vedlejším. Nejvyšší správní soud tedy ani neměl důvod takovou otázku pokládat Soudnímu dvoru Evropské unie. Ostatně ani stěžovatelčiny námitky v kasační stížnosti tímto směrem nemíří. Je zároveň nepochybné, že veškerá argumentace Nejvyššího správního soudu se opírá o bohatou judikaturu Soudního dvora, která se prakticky všem bodům sporu již v minulosti věnovala a kterou Nejvyšší správní soud plně následuje. V řízení tedy nevyvstala ani žádná jiná otázka, kterou by byl Nejvyšší správní soud povinen položit, zvláště ve světle výše uvedených výjimek z povinnosti pokládat předběžnou otázku, jež Soudní dvůr připouští. Za tohoto stavu pak rozhodně nelze postup Nejvyššího správního soudu považovat za svévolný ve smyslu judikatury Ústavního soudu, a Ústavní soud proto musí konstatovat, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadeným rozsudkem zjevně nedošlo.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2013
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu