ECLI:CZ:US:2013:1.US.1716.13.1
sp. zn. I. ÚS 1716/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., bez právního zastoupení, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 28 T 2/2007, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 75/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2013, směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 28 T 2/2007, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 75/2008.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Návrh stěžovatele trpí formálními vadami. Stěžovatel především není zastoupen advokátem (§30 odst. 1, §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a k jeho návrhu nejsou řádně připojeny kopie napadených rozhodnutí (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Formální náležitosti pro podání ústavní stížnosti tak nejsou v pořádku.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Z úřední činnosti soudu bylo zjištěno, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 28 T 2/2007, ze dne 9. 4. 2008 byl dne 17. 6. 2008 doručen V. V. a dne 12. 5. 2008 jeho právnímu zástupci. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 75/2008, ze dne 30. 9. 2008 byl dne 3. 12. 2008 doručen jak V. V., tak i jeho obhájci. Ústavní stížnost byla podána na poštu dne 27. 5. 2013.
Nad rámec ústavní stížnosti bylo z úřední činnosti soudu zjištěno, že stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, sp. zn. 6 Tdo 204/2009, které bylo rozhodnutím ze dne 17. 3. 2009 odmítnuto. Toto rozhodnutí bylo V. V. doručeno dne 9. 4. 2009 a jeho obhájci dne 7. 4. 2009. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu však ústavní stížnost nesměřovala, k tomuto rozhodnutí se stěžovatel nijak nevymezuje, jeho zrušení se nedomáhá a vůbec jej nečiní předmětem hmotněprávních ani procesněprávních úvah.
Z textu průvodního dopisu také vyplývá, že ve věci stěžovatele byl odložen podnět stěžovatele ke stížnosti pro porušení zákona (§266 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů), protože ministr spravedlnosti neshledal zákonné důvody k podání stížnosti. K tomu Ústavní soud uvádí, že podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona není procesním prostředkem k ochraně práva podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť tento prostředek není v dispozici stěžovatele a s podáním podnětu zahájení řízení spojeno není.
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, dle které stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva (§72 odst. 3 a 4, §75 zákona o Ústavním soudu), neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý jednotlivci, ale ministru spravedlnosti; ten může stížnost pro porušení zákona k podanému podnětu v případech splňujících důvody uvedené v zákoně (§266 a násl. trestního řádu) podat, avšak v případech, že tyto důvody neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze v tomto postupu spatřovat dotčení základních práv nebo svobod jednotlivce, zaručených ústavním zákonem, které by jej opravňovalo k podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu [viz např. usnesení ze dne 14. 12. 1993 sp. zn. III. ÚS 124/93, usnesení ze dne 15. 5. 2003 sp. zn. III. ÚS 70/03, usnesení ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 245/12 (dostupné http://nalus.usoud.cz)].
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Logickým důsledkem subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je pak i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva rozhodnuto. Je vyloučeno, aby přezkumu ústavnosti podrobil Ústavní soud jen některá z rozhodnutí, jež byla v jím projednávaném případu soudy vydána. Z hlediska souladnosti rozhodování a z hlediska zachování principu právní jistoty není možné přivodit (např. v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu) situaci, v níž by rozsudek Nejvyššího soudu dál existoval, zatímco jím přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu by svoji právní existenci zrušením ztratil [viz např. usnesení ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95, usnesení ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. II. ÚS 826/12, usnesení ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 3345/12, usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 71/13 (dostupné http://nalus.usoud.cz)].
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
Jaroslav Fenyk, v . r.
soudce Ústavního soudu