ECLI:CZ:US:2013:1.US.1719.13.1
sp. zn. I. ÚS 1719/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Boženy Bordáčové, a 2) Jozefa Bordáče, obou zastoupených JUDr. Josefem Michálkem, advokátem se sídlem Šumperk, Fialova 12a, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 1. 2013, č.j. 12 Co 302/2009-248, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 6. 2009, č.j. 8 C 207/2005-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených rozhodnutí bylo zjištěno, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 1. 2013, č.j. 12 Co 302/2009-248, potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 6. 2009, č.j. 8 C 207/2005-159, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali, aby soud určil, že v žalobě specifikovaná nemovitost je ve společném jmění stěžovatelů, a to podílem 1. Odvolací soud dále změnil výrok II. odvoláním napadeného rozhodnutí tak, že uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalované rukou společnou a nerozdílnou náklady řízení ve výši 57.893,50 Kč, a uložil stěžovatelům rovněž povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 45.024,- Kč. Odvolací soud tak rozhodl poté, co na základě dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, č.j. 30 Cdo 2880/2010-221, zrušil původní rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
4. Ústavní soud se proto v prvé řadě musel zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na novelizaci ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“) a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, tedy za účinnosti nové právní úpravy, která je tak v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7 a čl. IV odst. 1 posledně uvedeného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.
5. Z důvodů podrobně rozvedených v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (publikováno na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatuje, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti v dané věci bylo vyčerpání dovolání. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., jsou totiž stěžovatelé povinni vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost závisí na posouzení podmínek uvedených v §237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není přitom podstatné, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva. Pokud by přitom dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné podle §237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je stěžovatelům podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu.
6. Dovolání však ze strany stěžovatelů v posuzovaném případě podáno nebylo, byť byli stěžovatelé o této možnosti odvolacím soudem řádně poučeni. Stěžovatelé tak nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Přitom není rozhodné, že dovolání nebylo ze strany stěžovatelů podáno z důvodu, že odvolací soud byl ve svém druhém rozhodnutí, které bylo napadeno ústavní stížností, vázán právním názorem dovolacího soudu a dovolání by tak dle subjektivního názoru stěžovatelů nebylo efektivním procesním prostředkem k ochraně jejich práv, neboť dovolací soud by případné dovolání nepochybně odmítl, aniž by se jím věcně zabýval. Dle názoru stěžovatelů vyjádřeného v ústavní stížnosti tak stěžovatelé v řízení před obecnými soudy vyčerpali všechny efektivní (účinné) procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, přičemž dovolání takovým efektivním procesním prostředkem dle stěžovatelů v posuzovaném případě není, neboť hypoteticky nelze očekávat změnu právního názoru dovolacího soudu. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje, neboť efektivitou procesního prostředku nelze rozumět jeho způsobilost dosáhnout změny pro stěžovatele nepříznivého rozhodnutí v jednotlivém případě, ale jeho systémovou efektivitu ve smyslu objektivní způsobilosti zajistit adekvátní a skutečnou nápravu porušení práva ve všech případech, kdy bude takové porušení zjištěno. S ohledem na právě uvedené je tak třeba efektivním procesním prostředkem rozumět takový prostředek, který umožní rozhodujícímu orgánu zabývat se skutečně obsahem podání a napadené rozhodnutí při zjištění pochybení změnit. Tímto prostředkem je i dovolání, které však ze strany stěžovatelů podáno nebylo. Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a jejich ústavní stížnost je tudíž dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
7. Ústavní soud se pro úplnost zabýval i naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelé jejich existenci ani netvrdili.
8. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu